S tímhle světem už nechci nic mít
Takže tu máme dalšího současného spisovatele, který si sáhl do historie 20. století pro atraktivní příběh a dosáhl díky němu širšího úspěchu. Ralf Rothmann (1953) přitom již není nejmladší a má za sebou řadu děl a ocenění. Teprve v roce 2015 však vydal první válečný román Zemřít na jaře – a hle, najednou byl tento německý prozaik hoden mimo jiné i českého překladu. Proto se zdá logické, že po tomto sukcesu přišel s dalším válečným románem Bůh onoho léta (2018), dokonce se Zemřít na jaře propojeným. Jedná se vlastně o druhou nohavici jedněch románových kalhot.
Z toho tedy vidíme, že recept na úspěch je jednoduchý, stačí si ho pouze ozřejmit a mít potom povahu na to, aby ho člověk použil… Anebo ne? Nebo to není vždycky tak jednoduché? Nepůjde o další snadno chycenou rybu do podběráku recenzentské naobědvané pseudomoudrosti?
„A jednou, když jsem se mu zmínil o svejch snech, mi řekl, že v našich tělech je buněčná paměť, i v buňkách spermatu a vajíčka. Být zraněnej duševně nebo fyzicky prý nějak působí i na potomky.“To říká v Zemřít na jaře Fiete, jenž je na samém konci války jakožto mladičký odveden a odvezen na frontu. Odtud se pokouší utéct, nicméně je chycen a zastřelen popravčí četou, jejímž členem je i hlavní hrdina románu a Fieteho kamarád Walter. Kdyby odmítl, byl by zabit taktéž.
„Aspoň jsem to zkusil, sakra! A to se snad počítá, nebo ne?“říká před popravou Walterovi Fiete, na nějž navíc čeká doma těhotná dívka. „Člověče, co jsem tady vlastně prohrál. Chci říct, kdybych býval volil Hitlera jako většina… Jenže já jsem nechtěl do týhle bryndy, stejně tak málo jako ty. Nemám nepřátele, každopádně žádný, který bych chtěl zabít.“
Kopat si vlastní hrob
A ještě je nutné odcitovat jednu Fieteho promluvu, ukazující, že i pro něj byla druhá světová válka spjata s první světovou, i když jinak než u Hitlera: „Můj otec byl doktor, v laboratoři, a zdravotní důstojník, říkal jsem ti to už někdy? V poslední válce, takže dlouho předtím, než jsem se narodil, ho několikrát zranili ostřelovači. Hodně kulhal. A později ve francouzském zajetí, někde na Rhôně, ho třikrát nechali vykopat si vlastní hrob. Vždycky mu zavázali oči a on si myslel, že ho popraví. Byl dán povel, vojáci nabili pušky – ale žabožrouti pak jen nachcali do tý díry a on musel zase všechno zaházet. Citlivej chlap, často brečel, když mluvil o válce.“
To otec Ralfa Rothmanna, předobraz románového Waltera, zas o válce nemluvil. Bývalý mlékař se později stal horníkem v Porúří, odkud pocházel, a mlčel tak nápadně, až to jeho syna po otcově smrti pohnulo k sepsání Zemřít na jaře. Asi tak nějak by se to dalo ve zkratce popsat… To je první důvod, proč Ralf Rothmann napsal či musel napsat Zemřít na jaře – aby zaplnil mezeru po otcově mlčení.
Potom je tu obecnější hledisko a fakt, že se jaksi po válce neslušelo, aby němečtí autoři psali o vybombardovaných německých městech. Ještě v roce 1982 W. G. Sebald v eseji Mezi dějinami a přírodní historií poznamenává: „Dodnes neexistuje postačující vysvětlení, proč se zničení německých měst ke konci 2. světové války nestalo předmětem literárního ztvárnění…“V Bohu onoho léta Ralf Rothmann o bombardování Kielu a okolní krajiny píše.
Ještě než se pustíme do obhlížení kvalit obou románů Ralfa Rothmanna, bude užitečné zmínit dějinný i literární kontext. Walter ze Zemřít na jaře by rád zůstal doma, v civilu, ale je navlečen do uniformy SS. Úžasný postřeh ohledně německé uniformy a jejího vztahu k civilistům nabízí Curzio Malaparte v knize Kaput (1944): „Za ta dlouhá válečná léta, plná zkušeností, jsem si uvědomil, že se Němec vůbec nebojí člověka silného, člověka ozbrojeného, který se proti němu odvážně postaví a statečně mu čelí. Němec se bojí bytostí bezbranných, lidí slabých, nemocných… Ačkoli se Němec snaží tento tajemný strach skrýt, je neodvratně puzen k tomu, aby o něm mluvil, a vždy ve chvílích nejméně vhodných… Němec vnímá tuto tajemnou vznešenost utištěných, nemocných, dětí, cítí ji, závidí ji lidem a strachuje se jí snad víc než kterýkoli jiný evropský národ. A mstí se za to.“
Byli to kluci jako my
Britský historik Keith Lowe v knize Strach a svoboda naopak ukazuje, jak byli u amerických vojáků ti němečtí na jaře 1945 – tedy v době, kdy byl odveden i románový Walter – doslova demonstrováni: „Procházeli jsme mezi Němci, které jsme zabili. Jak jsem si prohlížel jejich mrtvé, začalo mi připadat, že každý z nich má osobnost. Němci už nebyli jen abstraktní pojem. Už to nebyli ti surově se tvářící vojáci v helmách, které jsme znali z kina. Těmhle Němcům bylo přesně tolik jako nám. Byli to kluci jako my.“
V předchozí knize Zdivočelý kontinent pojednávající o době těsně po druhé světové válce tentýž historik nabízí i pasáže věnované odplatě na německých civilistech a hitlerovských vojácích. Čtrnáctiletý chlapec byl kupříkladu svědkem mučení jiného čtrnáctiletého hocha: „Vždy, když se zhroutil na zem, ho vytáhli na nohy a znova ho řezali tou kovovou tyčí. Eric v naprostém zoufalství své trýznitele prosil: ,Prostě mě zastřelte, tak už mě zastřelte!‘“
Na tohle musí mít člověk opravdu žaludek a psychické ustrojení. Ostatně, stejně tak na to, aby se dnes do doby druhé světové války jen tak z plezíru a vypočítavě vrátil a vzal si odtud nějaký příběh, který pak bude zpracovávat do románové podoby… Raději ale připomeňme, že vedle v osvobozené Neapoli již v roce 1944 vydaného Kaputu byl v roce 1948 třeba publikován rozsáhlý román Normana Mailera Nazí a mrtví. Obě díla jsou značně autobiografická či přesněji řečeno zakládají si na zaznamenávání detailů. Přičemž nelze pominout ani to, že obě jsou také psána ze strany vítězů.
Teprve daleko větším odstupem však vznikly ty největší romány, které dnes máme s druhou světovou válkou spojené, ovšem všechny napsali ti, kteří tehdy byli rovněž oblečení v nějaké uniformě: Plechový bubínek Güntera Grasse vyšel v roce 1959, Hlava XXII Josepha Hellera v roce 1961 a Sophiina volba Williama Styrona dokonce až v roce 1979. A nejen proto, že nás Ralf Rothmann zavádí do válečného Šlesvicka-Holštýnska, nutno též zmínit Hodinu němčiny Siegfrieda Lenze, jež byla publikována v roce 1960 a je opravdu vynikajícím románem.
Z odstupu viděno se dá říct, že Walter byl na frontě vlastně proto, aby se pokusil najít svého otce a později jeho hrob, oboje marně. A aby byl jedním z těch, kdo musí zastřelit zběha Fieteho… Už jenom v tom vidíme nesouměřitelnost se současným světem a dnešními životy a vztahy – jak jsou, naštěstí, neprověřené extrémními situacemi.
Láska, pasáček a... válka
Walter si tedy v Zemřít na jaře na frontu došel pro ono „pitomé poznání“z písničky Suzanne Vega a vrací se za svou milou, aby si ji vzal, aby pokračoval ve svém životě... I když všechno již je jiné, protože v puse musí neustále zadržovat to, co se stalo s Fietem, musí v tomto směru držet jazyk za zuby. Protože by to nikdo nepochopil. Nikomu by to nevysvětlil. Samozřejmě by se též našli tací, kteří by se mu vysmáli – vždyť byla válka a takových případů bylo, tak co z toho dělá…
V Bohu onoho léta, které opět vydalo Argo v překladu Tomáše Dimtera, se stejného „pitomého poznání“v totožné době, na konci války, dostává Luise, dvanáctileté dívce. Ta poslední válečné měsíce tráví na venkově, kam byla z bombardovaného Kielu se svou matkou a sestrou odsunuta otcem, jenž má dlouhé prsty. Navíc jejich nejstarší sestra, ta nevlastní, má za manžela vysokou šarži. To všechno samozřejmě pomáhá, ale umíme si představit, že po konci války, jenž se neodvratně blíží, to bude naopak okolností velmi přitěžující.
Na venkově se Luisa taky setkává s dojičem Walterem, do něhož se platonicky zamiluje, avšak mladík následně odchází do války. Luisa se pohybuje mezi povýšeně se chovající matkou, promiskuitní sestrou, věčně přiopilým otcem a úzkoprsou nejstarší sestrou, nyní těhotnou. A potom je tu povedený švagříček, který nejenže spí se sestrou své ženy, ale zkusí to už i na mladší Luisu. Do toho z východu přicházejí uprchlíci, nedaleko je zajatecký tábor a občas přeletí nepřátelská letadla.
Mohlo by se zdát, že hlavní silou Rothmannových válečných románů je ono dálkové sepětí s otcem a matkou, jež autor vlastně zpětně portrétuje. Ovšem tím největším trumfem jsou – a tak by to taky mělo být – spisovatelovy literární schopnosti. Z jeho románů nečouhá horečná nastudovanost, kterou se spisovatel snaží co nejvíc prodat. Ne, jedině když Luisa přichází v závěru do rozbombardovaného Kielu, čtenáře napadne, jestli se kvůli těmto popisům Ralf Rothmann někde přivzdělal či si prohlédl dobové snímky, aby byl přesný… Ale není to vůbec podstatné.
Může se zdát, že si to německý autor Ralf Rothmann udělal snadné. Bůh onoho léta se totiž vrací do pohnutého období druhé světové války. Ovšem na druhou stranu je zas tento román zasazen do placatého Šlesvicka-Holštýnska, navíc už je to po románu Zemřít na jaře druhý takový příběh.
Nudná placatost
Zemřít na jař ea Bůh onoho léta se odehrávají – stejně jako Lenzova Hodina němčiny – v nudné, placaté krajině. Na ní se ještě výrazněji vyjeví literátovo umění. Ano, Ralf Rothmann píše o lidech, o válce, o určité době. Nicméně to, co z jeho románů dělá výsostné umění, jsou důvěryhodné, neusnažené a věcné popisy krajiny, toho, k čemu byl na mléčné farmě využíván pes, či péče o krávy a koně. Německý prozaik se zkrátka nesnaží a nevysvětluje, pouze ukazuje, že umí – neplést si s předváděním se.
Spisovatel Ralf Rothmann se vrací do období druhé světové války, ne však lacině nebo na podbízivý efekt
Zde je pozoruhodná podobnost s oscarovým snímkem Ida (2013) Pawła Pawlikowského, kde je mladá dívka, vychovávaná v klášteře, ponoukaná svou tetou, ať si, než se finálně rozhodne stát se jeptiškou, vyzkouší opravdový život se vším všudy. Po pohřbení ostatků rodičů a bratra, tetině sebevraždě a noci strávené s hochem se však Ida přece jen vrací do kláštera, jako kdyby nahlédla, že venku není o co stát.
V Bohu onoho léta to není teta, nýbrž přímo sestra Mathilda, kdo se pokouší Luisu od doživotí za klášterními zdmi zrazovat: „Jsi ještě tak mladá. Nechceš předtím něco prožít?“Luisa neoblomně odpovídá: „Prožila jsem všechno.“Neplete se? Ale otázka asi spíš stojí takto: Může se jí někdo v její situaci divit? Neušpinit se je podle její zkušenosti možné, jedině když bude mimo tento svět.
Prožila jsem všechno
Černobílou Idu může někdo vnímat jako originální snímek, někdo zas jako dokonalou nápodobu filmů ze šedesátých let. A řekněme si otevřeně, že rovněž druhá možnost dnes k ocenění postačuje… Teď se samozřejmě nabízí otázka, jak je to se Zemřít na jaře a Bohem onoho léta? Protože kdyby nám někdo tvrdil, že romány Ralfa Rothmanna vznikly třeba již před třiceti lety, měli bychom šanci nějak odhalit, že to tak není? Každopádně je dobré si zapamatovat, že ve dvojici válečných románů německý autor skvěle popisuje kdysi tak prosté venkovské činnosti jako dojení. I díky tomu člověk při jejich čtení nemá pocit, že by se Ralf Rothmann snažil z efektních válečných kulis vydojit co nejvíc literární slávy.
Ovšem tím největším trumfem jsou spisovatelovy literární schopnosti. Z jeho románů nečouhá horečná nastudovanost, kterou se snaží co nejvíc prodat.