Fenomén Follett

Když na konci dubna ohlásil velšský spisovatel Ken Follett tiskovou konferenci ohledně nové knihy, zájem byl obrovský. Dokonce takový, že přetíženost platformy Zoom, na níž se konference odehrávala, kvůli připojení novinářů bez přehánění z celého světa, způsobila občasné výpadky. Z Česka byly Lidové noviny pohříchu připojeny jako jediné. I to dokládá, že u nás se Follett zařadil do spotřebního zábavního bloku někam po bok Vlastimila Vondrušky, čemuž by napovídala podobnost historických témat, mnohasetstránkový rozsah epopejí nebo současný jazyk, který postrádá prvky dobovosti. Na rozdíl od Vondrušky je ale Follett úplně jinde – spíš vedle Dana Browna. Ať už fantazií, kterou dokresluje Británii v období před tisícem let, nebo žánrovým rozptylem. Follett totiž zdaleka nepíše jen o historii.

Během tiskovky sám spisovatel, za tři týdny již dvaasedmdesátiletý pán, představil novou knihu z vlastní pracovny. Je typicky anglická – kdo jste kdy nakoukli do nějaké britské domácnosti, moc rozdílů byste nenašli. Dost možná v podobné před mnoha lety, ještě v sedmdesátých letech, mladý (a chudý) reportér Follett ve službách listu London Evening News napsal první román. Nemotivovaly ho k tomu tehdy žádné vznešené ideály nebo myšlenky, bez nichž by se svět neobešel, kdyby je nenaškrábal na papír, ale docela obyčejné peníze. Nutně potřeboval hotovost na opravu auta, a protože měl do kapsy hluboko, rozhodl se, že si trochu přivydělá psaním. Jeden Follettův kamarád si nedávno vydělal asi dvě stě liber napsáním detektivky. To bych přece zvládl taky, řekl si Follett, zkusil to (raději pod pseudonymem) – a povedlo se. Díru do světa ale ještě neudělal, ta přišla o dva roky později a pod vlastním jménem s románem Oko jehly. Za tento špionážní thriller získal Cenu Edgara Allana Poea, oblibu čtenářů, nespočet prodaných výtisků a otevřenou cestu ke slávě a kýženému bohatství. Dosáhl obojího.

CIA, Arabové a Čína

O své chystané novince, která má vyjít letos na podzim, Follett prohlásil, že je to nejlepší kniha, kterou kdy napsal. To s oblibou říkají všichni autoři o svých novinkách, ale jestli to je pravda, ukáže až čas – a jediný, kdo to zhodnotí, budou čtenáři. Každopádně zápletka zní slibně: tentokrát nepůjde o historický román, ale vrátí se do hájemství špionážního thrilleru. Výčet několika hlavních postav – mladá americká špionka ze CIA, muž vyšetřující terorismus v severní Africe, žena z Bílého domu nebo čínský premiér – naznačuje, oč v románu půjde. Globální terorismus s efektem „motýlích křídel“, třaskavá situace dneška připomínající rok 1914, kdy celosvětovou válku „spustí nějaká pitomost na Balkáně“– anebo třeba v severní Africe –, staré křivdy ještě z dob studené války…

Český čtenář samozřejmě měl již několikrát možnost ochutnat Follettovy thrillery, nicméně popularitu mu zajistily především historické romány. Je to paradox, protože zrovna thrillerům se v našich končinách daří neobyčejně dobře – jako kdyby tuzemský čtenář litoval, že žádný z našich autorů není slušného thrilleru schopný, tak o to víc hltá zahraniční. Pro vydavatele obvykle jde o sázku na jistotu.

Ve světě je zatím pořád známější než u nás, ale i v tuzemsku jeho romány dosahují mimořádných ohlasů. Na webu Databáze knih se hodnocení jeho stěžejní Kingsbridgeské tetralogie pohybuje vysoko, okolo 90 procent. Proto když se spisovatel Ken Follett ohlásí s novinkou, jde o kulturní událost celosvětového významu.

Kingsbridgeská tetralogie

Než ale novinka vyjde, můžeme se zatím vrhnout na Follettovy historické romány. Je jich víc než dost a zajistí čtení na pěknou řádku večerů. Posuďte sami: ve třech bichlích série Pilíře země, přezdívané Kingsbridgeská trilogie, dohromady napočítáme přes dva a půl tisíce stránek. A pozadu nezůstává ani nejnověji vydaný prequel s názvem Večer a jitro se 760 stranami.

inzerce

Samozřejmě nemá cenu se tvářit, že jde o nějaké velké umění. Nejde: epický příběh ze středověké Anglie o slabých králích, vikinských útocích, normanské a anglosaské šlechtě o ctižádosti, rivalitě, smrti, lásce a nenávisti obsahuje všechny znaky triviální literatury. To však neznamená, že je něco špatně, i triviální literatura se dá rozdělit do několika kategorií, chceme-li škatulkovat – a je velký rozdíl mezi paraliterárním spotřebním brakem s primitivním slohem a chatrným dějem s jednoduše senzačními zápletkami a promyšleně budovanou oddechovou četbou. Nikoli náhodou si intelektuálové „nejraději libují v bizarnostech a erotice a ještě raději v obojím najednou“.

Literatura totiž není jen vertikálně členěná masa, kde nahoře najdeme světové klasiky a dole třeba šestákové rodokapsy. „Stačilo se přitom jen důkladně zamyslet a i ten nejomezenější vzdělanec musel dospět k závěru, že Edgar Wallace není úpadkový Dostojevský, že jde prostě o dvě úplně různé věci sloužící diametrálně odlišným účelům a že jejich jedinými společnými vlastnostmi jsou papír a písmenka,“říká známý citát. A byl to Noam Chomsky, kdo jednou prohlásil, že nejraději čte romány Danielle Steelové, protože si u nich nejvíc odpočine. Žánrová literatura se snažila být nejlepší ve vlastních mantinelech.

Dějiny v kostce

Cílem tohoto textu však není obhajoba „nižších žánrů“nebo žánrové literatury obecně, proto se ještě vraťme k novince Kena Folletta.

Zatímco první díl série Pilíře země se odehrává v době sporů o katedrálu v Kingsbridge ve 12. století, pokračování Na věky věků se soustředí na epochu černé smrti ve 14. století a konečně Ohnivý sloup se dotýká války mladé alžbětinské Anglie proti celé Evropě, Večer a jitro se vrací až k roku 1000. Konflikt bezohledného biskupa s několika obyvateli Kingsbridge, konkrétně se stavitelem lodí, postiženého ničivým vpádem vikingů, normanské šlechtičny, zvykající si na barbarské anglosaské prostředí, a mnicha budujícího ve svém opatství centrum křesťanské vzdělanosti celé Evropy.

Samozřejmě nechybí nic, co k takové žánrovce patří – včetně nemilosrdných popisů násilí a středověké krutosti: právě tím Follett dráždí některé kritiky, že propadá do jednoduché podbízivosti a místy až někam k vlně fantasy. Pravdou je, že při znalosti předchozí trilogie čtenáře máloco překvapí: děj se dá jednoduše předvídat a postavy jsou šablonovitější, než bývá zvykem (zkrátka jsou dobré a špatné, nic mezi tím). Od průměrných autorů tohoto typu literatury ale Folletta odlišuje mimořádně čtivý jazyk a dějový spád.

Nutně potřeboval peníze na opravu auta, a protože měl do kapsy hluboko, rozhodl se, že si trochu přivydělá psaním. Začal raději pod pseudonymem, ale podařilo se.