Vy naše tajfuny české
Jan Vodňanský a Petr Skoumal kdysi opěvovali české tajfuny, soudíce, že jsou tak hezké právě proto, že jsou české. To bylo ovšem v dobách, kdy ani tajfuny, natož tornáda v našich zemích nehrozily a jediné známé tornádo byla žena vamp Tornádo Lou z Limonádového Joea. Představa, že u nás tornádo mohlo totálně zpustošit několik vesnic, nám připadala až komická. Jenže časy se mění a vypadá to, že pokud jde o přírodní živly, můžeme se od minulého týdne nadít všeho. Od povodní v letech 1997 a 2002 jsme leccos z takových radovánek zažili poprvé a nečekaně a já si vždycky vzpomenu na kolegyni Radku Kvačkovou, které ta velká voda skoro vzala rodinný mlýn a ona pak velmi přesně shrnula své pocity. Napsala: Bylo mi jasné, že ty šílené přírodní katastrofy všude jinde ve světe, které v pohodlí a bezpečí domova vídáme v televizi, se jednou prostě přelijí do mého obýváku. (Ke své zkušenosti s povodněmi se Radka Kvačková vrací i ve svém dnešním Posledním slovu na straně 18 – pozn. red.)
Takže tornádo dorazilo na líbeznou a poklidnou jižní Moravu a zacvičilo s ní tak, jak jsme si to dosud neuměli představit. A zdá se, že si na takové extrémy budeme muset zvykat, dáváme přírodě do těla a ona nám to vrací. Kdysi jsme se ve francouzském Auvergne bavili tím, že jsme si říkali, jaké by to asi bylo tóčo, kdyby tamější vyhaslé sopky zase začaly soptit. Teď si říkám, že bych se snad ani nedivila, kdyby své erupce obnovil Říp a Milešovka a celé České středohoří.
Zplanýrované vesnice na Moravě se prakticky neliší od následků silného zemětřesení, vzpomeňme na to poslední velké v Itálii v roce 2016 na hranicích Lazia a Umbrie, které srovnalo se zemí několik obcí; nejvíc to odneslo městečko Amatrice, ze staré zástavby zůstala stát jen věž a ještě tři roky po katastrofě stála jen tahle kampanila a kolem absolutní prázdno, teď snad už se konečně začalo s obnovou. Byla jsem v Umbrii rok poté a viděla postiženou krajinu, popraskané budovy, starý klášter Montalbino provizorně podepřený. Norcia, kde se narodil svatý Benedikt, dříve nádherné město s katedrálou ze 16. století, kostelem ze 14. století a mnoha dalšími památkami včetně zachovaných hradeb, byla jen souborem trosek, z kterých bolelo srdce. Ale: a to je to nejdůležitější, horečnatě se opravovalo a stavělo, polorozbořenou katedrálu zakrývalo lešení, radnici s věží taky a město prostě žilo, sice v provizoriu, ale vyzařovalo odhodlání všechny škody napravit a začít znovu – a před rokem se zvon na nocerské radniční věži znovu rozezněl.
A to je přesně to, oč tu jde, pokud nemůžeme takovým živelním pohromám zabránit, musíme se pak spojit a jejich následky překonat. Soudržnost a empatie jsou v takových situacích zásadní a my Češi a Moraváci, i když si tak rádi sypeme popel na hlavu, kolik máme špatných vlastností, umíme projevit soucit, podpořit a pomáhat finančně, hmotně i fyzickou prací, a tak věřím, že brzo i v polorozbořeném kostele v Hruškách, který je tak trochu symbolem téhle katastrofy, bude opět zvon vyzvánět.
JANA MACHALICKÁ redaktorka LN
Tornádo dorazilo na líbeznou a poklidnou jižní Moravu a zacvičilo s ní tak, jak jsme si to dosud neuměli představit. A zdá se, že si na takové extrémy budeme muset zvykat, dáváme přírodě do těla a ona nám to vrací.