Oranžovou Budapešť zavalila česká radost
České fotbalisty hnaly za postupem do čtvrtfinále přes Nizozemsko přímo v Budapešti tisíce nadšených fanoušků
(od našeho zpravodaje) „Ani tam nechoďte. Teď nás vyhnali ven svými chorály,“odrazoval nás od vstupu jeden z přítomných krajanů. Ani na sekundu jsme nezaváhali. Neodradila nás ani dlouhá fronta, která se před oficiální fanzónou evropského šampionátu v Budapešti tvořila kvůli covidovým opatřením.
Pak ale přišla velká facka. Oranžová, oranžová, oranžová. Sakra, všude jen oranžová. Jsme v Budapešti, nebo v Amsterdamu? Vždyť já jel do Maďarska s přesvědčením, že nizozemské příznivce strčíme s přehledem do kapsy.
A ono ne…
Bez přehánění jsme narazili na tisícovky pomerančových fanoušků. Dresy, šály, obleky, vestičky, a dokonce i šaty. Nizozemci vyrazili do zhruba 1400 kilometrů vzdálené Budapešti se vší parádou. Zato Češi, těch bylo k vidění pramálo. I proto se fanzóna proměnila v jednu obrovskou nizozemskou párty, která mi začala lézt časem na nervy. A tak jsme spolu s kamarády raději vyrazili vstříc Puskás Aréně.
„Čau, Češi, vole,“zaznělo zpoza nás. Říkám si, konečně nějací Češi! Tak se otočím a za mnou chlápek oháknutý v dresu Rakouska. „My jsme včera neměli štěstí, ale vy ho dneska budete mít,“popřál nám a dodal lámanou češtinou: „Jak zpíváte?“Tak jsme sousedovi z jihu vysvětlili, že nejtradičnějším pokřikem českých fanoušků je prostě „Češi, Češi, Češi“, a společně jsme si zaskandovali. Po tom oranžovém šílenství to byla příjemná změna.
Jak jsme se blížili centru dění, přibývalo českých vlajek i dresů. Najednou to vypadalo, že Budapešť nemusí být zas tak oranžová. A taky že ne. Uličky obklopující Puskás Arénu, už patřily našim fanouškům. Tady pivo, támhle pivo, všude Češi! Možná to bylo tím, že jsme byli na „české“straně stadionu, ale i tak to byl skvělý pocit.
Jídlo došlo, góly teprve přišly Koronavirová opatření byla spíš formální. Patřil mezi ně maximálně 72 hodin starý negativní PCR test, po jehož předložení jsme dostali náramek. A taky jsme měli s sebou respirátory, ovšem ty nám na obličejích vydržely jen během cesty metrem, na stadionu už je nenasazoval skoro nikdo.
Už první pohled z tribuny Puskás Arény byl dechberoucí. Kolos pro 67 tisíc diváků. Božské, krásná stavba! Supermoderní stánek, který stál pětkrát víc, než se plánovalo.
A ještě lepší to bylo, když se začala obsazovat jednotlivá sedadla. Přes očekávání to vypadalo, jako by českým fanouškům patřila snad půlka stadionu. Spolu jsme vytvořili fantastickou atmosféru. Už v první desetiminutovce nechybělo tradiční „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop…“i další fandovské pecky.
Elektrizující atmosféra vrcholila s tempem utkání. První půle mě dočista unavila. Neustálé poskakování a mávání vlajkou… Ale stálo to za to, však jsme s favoritem
Nejčerstvější kapitolu této pohádky prožívá Holeš nyní na Euru, které začínal jako střídající muž za Alexe Krále. Jak příznačné – na reprezentační debut byl loni v říjnu povolán coby člen záložního výběru, který proti Skotsku hrdinně zaskočil při covidové karanténě áčka. Díky skvělé aktuální formě dokázal Krále uprostřed zálohy převýšit, proto je z něj rázem člen základní jedenáctky.
A nejen to, v neděli se stal doslova hrdinou celého národa. Vítězný gól v osmifinále s Nizozemskem sám dal a v závěru, kdy už ho braly křeče, ještě vypracoval pojistku pro Patrika Schicka. Není divu, že právě on dostal ocenění pro muže zápasu. „Je to neskutečné, je to jako sen. Pro mě určitě nejlepší zápas v životě,“těšil se.
„Famózní výkon,“poklonil se mu trenér Šilhavý.
Jistě bude velmi šťastný, pokud bude moci Holeše takto chválit i v sobotu po Dánsku. utkání drželi statečně krok, což bylo znát i o poločasové pauze.
Šli jsme si pro pivo a něco k snědku. Dostalo se však jen na to pivo, protože v celém našem sektoru jaksi došlo jídlo. „Už před výkopem měli jenom preclíky,“postěžoval si jeden z českých fanoušků. I my jsme si povzdechli, ale rychle nás to přešlo. Všichni v prostoru před vstupem na tribuny totiž začali poskakovat do rytmu české klasiky Vysoký jalovec…
Potom, co jsme k překvapení maďarské obsluhy dozpívali a doskákali, nás čekal druhý poločas. Měli jsme ohromné očekávání, ale přišlo něco, co nám vyrazilo dech.
Poprvé jsme bujaře oslavovali, když nizozemský bek Mathijs de Ligt zjevně zahrál rukou a překazil tím šanci Páťovi Schickovi.
S velkým napětím jsme sledovali, jak ruský sudí vyhodnocuje celou situaci u monitoru. A když od něj odcházel, měli jsme jasno – začali jsme slavit ještě dřív, než se obránce Juventusu poroučel do sprch.
Další moment, který české fanoušky zvedl ze sedadel a udržel vestoje až do závěrečného hvizdu, přišel logicky s první brankou. Na krásný centr si vyšplhal Kalas, připravil lépe postavenému Holešovi a pak… Pak už to byla vlna neuvěřitelné radosti. Kluci slavili u praporku přímo pod námi, my jsme sdíleli radost s absolutně neznámými lidmi v okolí. V ten moment jsme byli jedna velká rodina, která byla radostí celá bez sebe.
Následně už to byla pohádka. Druhý gól, neustálé skandování, poskakování a sem tam i slzy, jež po brance Patrika Schicka ukáply i mně. Tolik Čechů po boku a takový moment. Dojalo mě to.
I proto jsme po závěrečném hvizdu ještě velmi dlouho našim hrdinům tleskali. Nejvíc se oslavovali Tomášové Vaclík a Holeš.
Na ulici pak byl už podstatně větší klid. Zklamaní Nizozemci nám gratulovali, někteří smekali před naším výkonem. Jeden takový nás zastavil a velmi smutně konstatoval, že jsme si postup zasloužili. Ač to zpočátku nevypadalo, Budapešť nakonec zavalila na úkor oranžové radosti ta červená.