O něčem jiném

paměti píše člověk i pro sebe. Nakonec mi je poslala, ale čtení přerušila ta moravská tragédie.

Sleduju její obraz čtyři dny a uvažuju, co k ní říct, když tolik už bylo řečeno. Nakonec jsem vytáhla z police své vlastní, devatenáct let staré zápisky (tedy vlastně paměti). Na první stránce stojí: „Sledovat něco na obrazovce a zažít to na vlastní kůži je sakra rozdíl. Musíte zažít potopu, aby vám došlo, kolika zbytečnostmi jste se obklopovali.“A dál: „… Je zajímavé, jak člověk v takové situaci funguje. Najednou jako by organismus přešaltroval na nižší rychlostní stupeň a zároveň i vyšší úspornost. Přestane žádat i přijímat potravu, nic zbytečného ale taky nepustí. Čůrat nechodí ani dobrovolníci, kteří pomáhají s nánosy bahna. Ti jsou světlým bodem celé katastrofy…“

Tuším, jak je lidem na Moravě. Dovedu si taky představit, že třeba ani nevědí, co přesně by měli po těch, kdo chtějí pomáhat, chtít. Já nevěděla, když volali, aby se zeptali, co pro mě můžou udělat.

Vlastně mi dotazy trochu komplikovaly život. Musela jsem sundat zablácené gumové rukavice, jichž nebylo dost, abych hovor zvedla, a pak shánět jiné. Až kolegyně Hanka trefila tu pravou chvíli. „Dost by mi pomohlo, kdybys mi vyprala,“řekla jsem jí a ona si pro prádlo přijela.

Moc ráda bych se strefila do toho, co by lidem na Hodonínsku pomohlo. Jistě, peníze jsou důležité. Sama jsem zažila hrůzu, že na rekonstrukci totálně zničeného domova nebudu mít. Psychický zlom k lepšímu nepřišel však s pojistným plněním, nýbrž se psaním, vlastně jakýmsi reportováním vlastní situace.

Napřed jsem považovala za vyloučené, že bych mohla dělat něco jiného než si zoufat, jenže mě přemluvili. A dobře udělali, protože deprese začala odcházet v podobě písmenek. Efekt sdílení.

Sdílení je důležité. Zdá se, že Moravu teď sdílejí všichni, což je dobře. K Evelíně se ale vrátím. Tvrdila, že její paměti nejsou zajímavé. Přitom jsem se už v první půli dočetla, jak se málem nevdala a jak jí na stopu zastavilo auto, co vezlo prezidenta Novotného. Nezajímavé životy neexistují.

RADKA KVAČKOVÁ