Přichází doba záložnická?
Po stažení z Afghánistánu Češi stojí před úkolem připravit se na obranu vlastního území
Poslouchat vzpomínky novodobých veteránů z Afghánistánu je vždy zajímavý zážitek. Mnohdy se totiž ukáže, že si prožili cosi nad rámec své mise. Například jeden z palubních střelců na vrtulnících Mi-171 si zalétal i ve společné posádce s Američany. Jiný zase patroloval po Kábulu v sestavě mezinárodní ochranky, další měli na starosti papíry ve štábu NATO. Vojáci speciálních jednotek si vyzkoušeli, jak se liší způsob válčení v sestavě britské či americké armády, letci létání v mezinárodní vzdušné operaci. Každému vojákovi či vojákyni dala mise v Afghánistánu zkušenost, již by nezískali na sebelépe simulovaném cvičení či kurzu.
Armáda si také zvýšila renomé u spojenců, kteří často berou české vojáky jako sobě rovnocenné partnery, obří zásluhu na tom má právě spolupráce v mezinárodních misích. Všechno začalo operací Pouštní bouře v roce 1991, která otevírala českým vojákům oči, následoval Balkán: Chorvatsko (UNPROFOR), Bosna a Hercegovina (SFOR), humanitární operace v Albánii při exodu tamních obyvatel během bombardování Jugoslávie v roce 1999, Kosovo (KFOR) i opakovaná nasazení v Iráku. I po stažení z Afghánistánu pak Češi zůstávají v Mali a v malých počtech i jinde.
Šlo o třicetiletou éru vojenských expedic, která teď s Afghánistánem končí. Armádě dala nové operační postupy, předpisy a drily. Politici nakonec pochopili, že vojáci nemůžou donekonečna jezdit ve starých vétřieskách a sovětských džípech. Vojákům daly mise kariérní či životní cíl stejně jako možnost vydělat si peníze. Stály třicet lidských životů. Díky nim se ale země opět se naučila mít ráda své hrdiny, důležitá věc, jež posiluje sebevědomí národa.
Mraky nad Evropou
Dnes by se měl ze země stáhnout zbytek českých vojáků. Zůstane jen jednotka, která hlídá českou ambasádu. Jde o symbolický milník, kdy Češi končí ve své dosud nejdelší vojenské misi, ale i o významný geopolitický moment, jenž dává rozvoji české armády trochu jiný směr.
Je to moment, nikoli přelom, protože tímto směrem se snaží české vojsko jít od chvíle, kdy v červenci 2010 nastoupil do funkce ministra obrany Alexandr Vondra. Ten tehdy vyrval armádu z rukou partičky, jež razila princip, že je třeba vše podřídit zahraničním misím, a pod touto záminkou nakupovala někdy i roztodivnou techniku s ne zrovna transparentními úmysly.
Vondra jako první ministr jasně řekl, že vojáky máme především k obraně svého území, a mezinárodní vývoj tomu v následujících letech dal za pravdu. Škoda jen, že současné strategické dokumenty ministerstva obrany neumí říct naplno, že největší hrozbu pro současné Česko představuje Rusko a jeho imperiální ambice.
Ty se konkrétně projevují v podobě hybridní dezinformační války, diverzních a vražedných komand rozvědčíků korzujících po Evropě či anexe Krymu. Vycházejí odsud akce spojenců Kremlu typu tankových bitev a dělostřeleckého ostřelování na Donbase či zásah běloruských stíhaček proti letadlu s opozičníkem na palubě. To vše jsou věci, na které je třeba českou armádu intenzivně připravovat a pořizovat i adekvátní vybavení.
Základem českého vojska mají být dvě mechanizované brigády. K tomu se přidává letectvo, dělostřelectvo, nově vytvořené kybernetické a informační vojsko, ženisté, zdravotníci, zpravodajství a logistika. Profesionální vojsko doplňují záložníci určení jak k pravidelným jednotkám, tak i ke krajským vojenským velitelstvím jako teritoriální jednotky.
Armáda připravená k boji je schopná i zasahovat v místech živelních pohrom a epidemií
Povinné odvody?
Sama profesionální armáda má kolem 26 tisíc mužů a žen v uniformách, o něco málo víc než počty jedné divize, kterých má jen ruské pozemní vojsko dvě desítky. Z toho vyplývá, že efektivní mohou být čeští vojáci jednak ve spolupráci se zahraničními partnery v Alianci, kde armáda předpokládá vyslání jednotky až do velikosti brigády v případě, že bude některý ze spojenců napaden. Samozřejmě nadále zůstává možnost mise do některého z hroutících se států v krizi, jen by to asi nebylo tak daleko, jako je Afghánistán.
Další výzvou pro českou armádu je budování záloh tak, aby byly schopné hlídat hranice či důležité objekty, stejně jako doplňovat profesionální jednotky. Nyní je takzvaných aktivních záložníků kolem tří a půl tisíc, plán je pět tisíc, možnosti daleko vyšší, motivace slabá. Lze využít až dva miliony Čechů a jde o to, zda není vhodná chvíle zavést odvody a nějakou formu povinného výcviku pro každého, byť by se jednalo třeba o předmět ve škole. Nemá ale také smysl, aby záložníci patrolovali s klacky, a je tedy třeba i vytvářet mobilizační zásoby.
Narážíme tu i na kontrast, kdy profesionální vojáci prošlí misemi jsou vysoce kvalifikovaní a zkušení, aktivní záložníci u teritoriálních jednotek za nimi pokulhávají a zbytek populace nemá o obraně ani páru. Namísto zahraničních misí je tak třeba zintenzivnit výcvik záloh, v poslední době silně omezený i kvůli pandemii, a zapojit do něj ve větší míře profesionály.
Automaticky platí, že armáda připravená k boji je schopná i zasahovat v místech živelních pohrom a epidemií, ženijní technika či ochrana proti zbraním hromadného ničení včetně biologických je totiž její součástí. Poselství pro dobu po afghánské misi tak zní – dosavadní kvalitu musí vojáci rozvinout v dostatečně kvalitní kvantitu.