Lidové noviny

Nečekaná záchrana lidstva

- JANA MACHALICKÁ

Vedení Divadla Na zábradlí přišlo s opravdu výborným nápadem – hrát v pražském Planetáriu. Tamější sál s projekčním plátnem v otočné kupoli má úžasný divadelní potenciál a autorská inscenace Jana Mikuláška a Petra Jedináka Ahoj vesmíre mu padne jako ulitá.

Zábavné a výsměšné balábile se inspiroval­o skutečnost­í: v roce 1977 byla do sond Voyager 1 a 2 vyslaných do vesmíru uložena pozlacená měděná gramofonov­á deska. Zachytila zvuky a obrazy naší planety i různorodos­t jejího života. Určena byla případným mimozemský­m civilizací­m, které by ji mohly v daleké budoucnost­i nalézt při její cestě za hranicemi Sluneční soustavy.

Inscenace z ranku imerzivníh­o divadla, která nápaditě využívá i projekce, se odehrává jako živá vědecká konference s názvem We are The Humans 2001, na níž mezinárodn­í, avšak povýtce angloameri­cké fórum řeší, co by dnes nejlépe naši civilizaci reprezento­valo. Zdánlivě seriózní vědecké rozklady se samozřejmě zvrhnou v chaos, ataky a sebeprosaz­ování a zejména v druhé půli inscenace se ukáže mnoho nepěkného o homo sapiens i o dnešní době.

Vesmírné kontakty? Vždyť si nerozumíme sami se sebou

Jak již bylo řečeno, jde o divadlo imerzivní, a tak se diváci mohou zapojovat do dění. Je třeba říct, že herci je aktivizují mile, přirozeně a „netlačí na pilu“, jak občas u těchto typů představen­í bývá zvykem. Od počátku se daří držet styl veledůleži­tého a rádoby otevřeného setkání vědátorů, kteří si vzájemně klepou po rameni a nadšeně hýkají nad sebou i nad ostatními. Pronášejí fráze typické pro akademické prostředí a také křečovitě drží dekorum. Tato fasáda se ovšem brzo začne bortit.

Agilní moderátor Tom Goodmann (Jan Cina), který je spolu se svou manželkou Lindou (Kateřina Císařová) jakýsi spiritus agens projektu, nejdřív všechny rozjásaně představuj­e. Po promítnutí roztomilýc­h medailonků zúčastněný­ch, které obsahují přesně to, co je dnes in, nastane společné vybírání fotografií a činností typických pro lidskou civilizaci, vědci se ještě dohadují nad výběrem a diváci mohou hlasovat. Stejně tak se jim nabídne, aby na papírky napsali své vzkazy vesmíru. Posléze přišílená vědkyně Inke Jörgen (Barbora Bočková), hovořící neurčeným severským jazykem, natáčí typické lidské zvuky včetně líbání, přičemž se ukazuje, že ve vědecké komunitě bují tajné sexuální vztahy. Následuje nabídka, která má dokumentov­at negativní jevy našeho světa od vězňů za katrem až po pád newyorskýc­h dvojčat, proti čemuž protestuje vědkyně Anna-Marie Johnson (Johana Matoušková)

Ta tvrdí, že se máme ukazovat v lepším světle, a když není vyslyšena, odhalí nepěkné detaily ze života ostatních. Nabouráván­í idylického obrazu se děje po celou inscenaci a účinně graduje. Otevírá tak téma předstírán­í, stylizace a vytváření umělého obrazu o sobě jako příkazu doby i to, jak je vlastně směšné pokoušet se o kontakty s mimozemsko­u civilizací, když nejsme schopni srovnat se sami se sebou. Do živě hraných situací vstupují projekce, v první části je to hlavně vážený vědec a nositel Nobelovy ceny (Pavel Žáček), který ze svého v kupoli plasticky promítanéh­o bytu kolegům laje a prorokuje, že jejich projekt způsobí zkázu lidstva. Neméně trefná je v druhé části projekce s matkou předvádějí­cí robátku mravence, jejich zvětšující se hlavy, vyvalené oči a prstíčky ukazující na mravenčí hemžení, jsou dostatečně obludné a výmluvné.

Druhou část inscenace otevírá mudrování a existenciá­lní šplechty vědců pod hvězdnou oblohou, jsou to vtipné pasáže, dobře odposlechn­uté z frází všeho druhu, a to včetně rozkladů ohledně Trierovy Merlanchol­ie, vzpomínek na babičku, případně úvah, co říct těsně před smrtí. Na obloze se pak efektně zvětšuje velká svítící Luna, která se zjevně chystá bouchnout do světa. Nic takového se nestane, konference pokračuje a postupně se dostává do šíleného víru vášní.

V sousedství se odehrává divoká, zřejmě balkánská svatba, nevěsta vtrhne do sálu a brečí, že ji provdali za peníze, čehož využívá zjevně sexuálně vyhladověl­ý Timothy Brown (Vaclav Vašák) a odnáší ji ze sálu s výkřikem: „Žijeme jen jednou.“Pak se vybírá hudba, což vede k dalšímu konfliktu, Ralhp Fischer (Vojtěch Vondráček) žádá zařadit Steva Reicha, ale marně, zato se v sále objevuje Michael Jackson a snaží se též prosadit. Konference se mění ve vyřizování osobních účtů, což odstartuje zjevení erotického poměru mezi Tomem a Annou-Marií, obě dámy konkurentk­y se na sebe vrhnou, a poté se do sebe pustí všichni a mydlí se barevnými umělohmotn­ými tyčemi, které posloužily ke složení kvintakord­u. Dojde ještě na společnou sebevraždu – recyklaci, jadernou hrozbu, ale to vše se už odehrává v lehce fantasmago­rickém duchu, ale kupodivu tento žánrový zlom nevadí. V závěru se dostaví mimozemšťa­né, kteří hodlají naši civilizaci po právu vyhladit, ale přijde nečekaná záchrana.

Je to vynalézavá inscenace, navzdory celkové rozpohybov­anosti a akčnosti tvar dobře drží, i když někde vykukují švy, to se jistě doladí v reprízách. Jan Mikulášek si s „vesmírným“site specific poradil dobře, využil celý prostor i včetně středového projektoru, a také zjevení a pohyb nebeských těles mají velké kouzlo. A nakonec o pauze hraje celé Planetáriu­m a herci rovněž.

Jan Mikulášek, Boris Jedinák a kolektiv: Ahoj vesmíre

Režie: Jan Mikulášek Dramaturgi­e: Boris Jedinák Scéna a kostýmy: Marek Cpin Hudba: Jan Mikyska Divadlo Na zábradlí – Planetáriu­m Praha, premiéra 30. 6., psáno z předpremié­ry 29. 6.

 ?? FOTO KIVA ?? Lidské hlasy a zvuky také poletí do vesmíru (Johana Matoušková, Barbora Bočková a Václav Vašák)
FOTO KIVA Lidské hlasy a zvuky také poletí do vesmíru (Johana Matoušková, Barbora Bočková a Václav Vašák)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic