Antidisident Václav Klaus

Před svými osmdesátinami poskytl Václav Klaus rozhovor Václavu Dolejšímu pro Seznam Zprávy. Exprezident znovu odmítl postoj, který tentokrát nazval chartismem. Jeho nositelé prý smýšleli o spoluobčanech v duchu černobílého schématu. Podle mne jsme se toho sice dopouštěli, ale jen tuze výjimečně. Když mi policie jako chartistovi odebrala řidičák, nazval jsem lidi za volantem policejními řidiči. Jiří Hanzelka označil signatáře Charty 77 za nastolitele mravní laťky. Neobstáli zřejmě ti, kdo nepodepsali. Pavel Kohout o antichartistech psal šmahem jako o těch, kdo morálně selhali. Václav Havel popsal zelináře jako konformistu, který zdobí výlohu politickými plakáty. Prodejnu mu však polepovali zvláštní zřízenci.

Omyl Klausovy kritiky spočívá v představě, že si disidenti postoj zvolili, navíc špatně, na rozdíl od ekonoma, který strpěl přemístění z akademického ústavu do státní banky

Zdánlivě klausovsky zní i historka Karla Havlíčka o slovníkáři Frantovi Šumavském, který se za svatodušních bouří v roce 1848 odebral na barikádu, kde s puškou čekal na Windischgrätzovy vojáky. Když se nedočkal, vrátil se domů k práci. Měl to udělat dřív, ba na barikádu vůbec nechodit. Národ naléhavěji potřeboval slovník. Nikdo ovšem jazykovědci po návratu z barikády nebránil této potřebě sloužit.

Omyl Klausovy kritiky spočívá v představě, že si disidenti postoj zvolili, navíc špatně, na rozdíl od ekonoma, který rozumně strpěl přemístění z akademického ústavu do státní banky. Jenže o osudu mnoha příštích chartistů bylo rozhodnuto jinde, a to už v roce 1970: zakázali jim veškerou činnost v oboru. Leckteré připravili o existenci. Zestátněný systém to snadno zajistil. Postižení neměli na výběr, pokud se nechtěli zříct sami sebe. Se zákazem se nesmířili a v souladu s tím jednali. Tuto výchozí situaci, kterou potom konsekventně prohloubila obhajoba lidských práv, bytostný antidisident Klaus trvale přehlíží.