Délka školní docházky
Včerejškem skončil školní rok. Pesimista by možná prohodil něco o tom, že skončit nemohl, neboť fakticky ani nezačal, ale já to nevidím až tak. Všechno vlastně proběhlo, jak víceméně mělo, a například maturity – pokud tedy máme věřit statistikám – dopadly dokonce lépe než v letech minulých. Jenže ani s optimismem se to nesmí přehánět. Lepších klasifikačních výsledků (u maturit i jinde) lze totiž dosáhnout různými způsoby: buď důkladnější a poctivější studijní přípravou, nebo změkčením klasifikačních kritérií. Samozřejmě je možná i jejich kombinace, ale velmi se obávám, že to, co skutečně nastalo, bylo jen to snížení laťky.
Podstata problému s úrovní školství a hlavně výsledných znalostí ale není v tom jednom roku (i když tedy to vlastně byl rok a čtvrt), ten pouze mimořádně silně zviditelnil již dlouhodobé postupné rozvolňování studijních požadavků. Přinejmenším od poloviny 20. století se to dělo (a stále děje) pod záminkou „vzdělání pro praxi“, před pár lety se k tomu přidružilo „vzdělávání znevýhodněných“. V poslední době pak slýchám o nutnosti „zeštíhlit“učební kurikula kvůli potřebě rozšíření výuky nových oborů, zejména informatiky. Popírat takovou potřebu by jistě bylo mimo realitu (a zejména budoucí realitu), ale jsem si zcela stejně jist také tím, že mimo realitu je i zpochybňování potřebnosti důkladných, nebo alespoň dobrých znalostí matematiky, fyziky, chemie, češtiny i dalších jazyků…
Už před desítkami let byla ze vzdělávání vytěsněna v podstatě celá antická tradice, o judeo-křesťanských základech naší civilizace ani nemluvě. Neblahé následky v podobě naší neukotvenosti v kulturních, mravních a duchovních hodnotách, společenské tzv. špičky nijak nevyjímaje, jsou stále více patrné. Pokud nyní budeme snižovat také vzdělávací úroveň v oblasti matematiky a přírodních věd, tedy v porozumění alespoň základním principům fungování hmotného světa, a podrývat tak samé základy kritického myšlení, odstraníme u populace základní obrannou linii racionality proti nesmyslům všeho druhu, jež nás postihují na internetu i jinde. V souhrnu takovým krokem fakticky – výhledově za dvě až tři generace – necháme zaniknout myšlenkové fundamenty naší civilizace.
Naprosto proto nelze souhlasit s tím, aby byly rámcové vzdělávací plány jakéhokoliv předmětu – a to „jakéhokoliv“zdůrazňuji – nadále redukovány. To ale není v rozporu s potřebou rozšířit (či nově zavést) vzdělávání v informatice a dalších moderních předmětech. Ve středověku chodili do škol jen vybraní, za Marie Terezie byla školní docházka „doporučena“pro všechny, další reformy ji učinily povinnou, s růstem objemu znalostí potřebných pro život se přitom prodlužovalo její trvání. A zřejmě nastal čas uvažovat o tom, zda jedinou skutečně adekvátní odpovědí na růst vzdělávacích požadavků, který doba přinesla, není její opětovné prodloužení.
KAREL OLIVA