Země, která se umí otřepat P
Řešit kalamitu Česko umí. Udělat vše pro to, aby byla odolnější vůči krizím, už moc ne
řed osmačtyřiceti lety přišel biolog Crawford Holling s originální teorií, jak by se společnost měla postavit ke krizím. Polemizoval s iluzí, že můžeme dosáhnout světa bez rizik. Průšvihy patří k životu. Můžeme (a měli bychom) ale posílit svoji schopnost je překonat a vrátit se k normálnímu životu. Tedy svoji odolnost.
Česko se vzpamatovává z tornáda a začíná tušit, že na konci pandemického tunelu by možná mohlo něco svítit. Pomalu se rozbíhá konverzace, co bychom si z obou zkušeností měli odnést. Případná poučení je ovšem potřeba promýšlet s vědomím, že příští katastrofou určitě nebude tornádo a skoro určitě nebude globální pandemie.
Což neznamená, že bychom neměli být lépe připraveni na pandemie nebo vichřice. Nicméně úzce vymezená poučení nás připraví o velkou část užitečných zkušeností z obou neštěstí. Když v roce 1997 povodně potopily velkou část Moravy, stát nezačal dělat zásoby pytlů s pískem. Sepsal a tři roky nato schválil balík zákonů o krizovém řízení a postavil integrovaný záchranný systém, díky němuž mnohem lépe čelí živlům i haváriím všeho druhu.
Co se nevejde do resortního šuplíku
Co si odneseme tentokrát? Nešlo nepřehlédnout, že Česko slušně zvládá operativní a jednorázová řešení. Loni svižné – a na počátku nesporně úspěšné – spuštění karantény. Letos po tornádu národní mobilizace, která bere dech. Když přijde katastrofa, umíme dělat rychlé a rázné kroky. Naopak tuzemskou hlavní slabinou je právě odolnost.
Koncept odolnosti – resilience – prapůvodně ve svých přírodovědných spisech zavedli Francis Bacon a Jan Ámos Komenský. Několik staletí přebýval prakticky jen ve fyzice. Po první světové válce si jej ale půjčili psychologové, když chtěli popsat schopnost mentálně se vyrovnat s katastrofickým prožitkem. Holling, který v roce 1973 nově nastoupil do proslulého Mezinárodního institutu pro aplikovanou systémovou analýzu ve Vídni, udělal další krok a navrhl, že totéž by šlo použít pro celou společnost. Propojil přitom dvě inspirace: biologii a teorii systémů. S nastupujícími změnami klimatu, velkoplošným úbytkem přírody nebo propojováním složitého globálního světa přibývá rizik, o jaké jsme se dříve nemuseli starat.
Odolnost vůči krizím je úkol, ve kterém Česko prokrastinuje. Předem připravit společnost, aby měly menší následky a snadněji jsme se z nich otřepali, je složitější, pomalejší a náročnější než řešit kalamitu, jež už nastala. Přitom se nevejde do žádného z resortních šuplíků. Hodně se už napsalo o robustní epidemiologické službě. Státu se tak dlouho nedařilo vybudovat efektivní trasování, až to prakticky vzdal. Během karantény také vyvstávaly pochyby, nakolik české veřejné instituce vlastně dovedou pracovat s velkými daty, dělat pokročilé statistické analýzy a sofistikovanější predikce. Podobně česká ekonomika loni utratila 74 miliard korun za dovoz ropy nebo zemního plynu a čeká, kdy přijde příští z opakovaných krizí na globálním trhu. Stát sice nachystal perfektní nouzové zásobárny, jen velmi pozvolna ale ministerstva pracují na tom, aby především krok po kroku snížila závislost ekonomiky na fosilních palivech. Stát by si proto měl odolnost vzít za úkol podobně, jako když před dvěma dekádami dal do kupy krizové řízení. Resilience samozřejmě není vlastností dílčích součástí, nýbrž celku. Dobře to ukazuje schopnost země čelit suchu. Stát své projekty většinou míří k infrastruktuře: vodovodům, různým nádržím, nebo alespoň nádržkám. Jenomže vysychání krajiny se projevuje ponejvíce ztrátou vláhy v půdě. Česká ornice by měla být schopna pohlcovat 8,4 miliardy krychlových metrů vody, ale hlavně kvůli nedostatku humusu nyní zvládá jen asi pět miliard. Sebelepší opatření na řece už polím ani lesům většinou nepomůže. Abychom lépe překonali čekání na déšť, kupodivu potřebujeme spíše jinak pěstovat než jinak nakládat s vodou. A někdy budou řetězce příčin a následků ještě složitější. Koho by napadlo, že při globální pandemii budeme čelit nedostatku počítačů ve školství?
Neskutečné společné vzepětí po tornádu z velké části stojí na práci silných neziskových organizací
Instituce se nedají outsourcovat Klíčem k resilienci proto jsou především robustní instituce, které společnost provedou bouří. Neskutečné společné vzepětí po tornádu z velké části stojí na práci silných neziskových organizací. Během minulých tří dekád sebe i nás naučily humanitární práci, vybudovaly v Česku kulturu dárcovství a vrátily do společnosti tradici dobrovolnictví. Protentokrát mým osobním hrdinou je Nadace Via, která spustila sbírku tři hodiny po katastrofě a druhý den večer už měla vybráno 100 milionů korun.
Ale instituce se nedají outsourcovat. Ponejvíce je musí provozovat stát. Pokud máme mít odolnou zemi, musíme do ní investovat. Lepší epidemiologická služba bude potřebovat více peněz – a neznamená to jenom nakoupit počítače pro hygienické stanice. České politické elity si navykly nepříliš produktivnímu tónu, ve kterém veřejným službám říkají „úředníci“, tváří se přitom pohrdlivě a přicházejí s očividně nepromyšlenými návrhy typu: plošně škrtneme deset procent míst napříč státní správou. Potřebujeme chytřejší konverzaci, co by stát měl dělat, čím to zařídí a jak to zaplatíme.