Země založená na snu o rovnosti
„Zlaté jablko v stříbrném rámu.“Těmito slovy Abraham Lincoln charakterizoval deklaraci nezávislosti ze 4. července 1776 a ústavu USA napsanou v září 1787. Deklarace je zlatým jablkem, které vyjadřuje politické hodnoty Ameriky, a ústava stříbrným rámem, který garantuje, aby zlaté jablko, hodnoty deklarace, mohlo přetrvat. Tuto neděli uplyne už 245 let od sepsání Deklarace. Tak staré jsou USA, nejstarší kontinuálně existující republika na světě.
Americká revoluce, započatá Deklarací nezávislosti, vedla k jiným, a vlastně opačným výsledkům než revoluce francouzská. Ta americká vedla k ustavení ústavní vlády s omezením moci státu, s garancí občanských svobod a k mírnému, nekrvavému předávání moci mezi stranou ve volbách poraženou a tou vítěznou. Francouzská revoluce oproti tomu vedla ke krveprolitím, všemocnému státu, jakobínskému teroru a nakonec vyústila ve vládu vojenského diktátora, generála Bonaparta.
Jinak odlišní myslitelé druhé poloviny 20. století, americký konzervativec Russell Kirk a židovsko-německo-americká filozofka Hannah Arendtová, se shodovali v tom, že termín „revoluce“je nevhodné používat pro fenomény oba. Arendtová považovala za pravou, správnou revoluci tu americkou, protože vedla k ustavení svobody; francouzská byla tedy revolucí špatnou, neúspěšnou. Kirk zase považoval tu francouzskou za revoluci skutečnou, tj. destruktivní, zatímco americkou nepovažoval za revoluci vůbec: podle něj šlo jen o válku za nezávislost a konzervaci tradičních svobod.
Pravdou je, že americká revoluce byla společensky konzervativní. Společnost nezničila, nýbrž politicky vylepšila (stejně jako ta sametová a ostatní antikomunistické revoluce v roce 1989), zatímco francouzská byla destruktivní, když režim špatný nahradila režimem ještě horším (stejně jako ruská bolševická 1917, německá nacistická 1933, čínská i kubánská komunistické 1949 a 1959 či íránská islámská 1979). Ale krédo Deklarace nezávislosti, její vyznání politické víry, je jedním z nejradikálnějších dokumentů v dějinách. Klíčová pasáž zní:
„Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří (právo na) život, svobodu a hledání (usilování o) štěstí. Že k zajištění těchto práv se mezi lidmi ustavují vlády, jejichž oprávněné pravomoci se odvozují od souhlasu ovládaných…“
Filozofická podstata rovnosti Ukažme, jak jsou tyto teze radikální a co vlastně říkají. Existuje politicky relevantní pravda s velkým „P“a ta pravda je poznatelná. To je tvrzení, které hlavní proud současné postmoderní filozofie odmítá. Otcové zakladatelé Spojených států byli klasičtí liberálové, kteří o existenci pravdy nepochybovali, následný vývoj liberalismu a filozofie však vedl k relativismu. A ten tvrdí: politická či morální pravda s velkým P neexistuje (nebo je nepoznatelná), proto každý má právo si žít svůj život podle svého názoru, své malé „pravdy“s malým p.
To zní sice liberálně, ale aplikujme to na státy a režimy: žádná politická, morální pravda, která by stát zavazovala, neexistuje, proto každý stát má právo vládnout svým občanům (poddaným) podle svého názoru, tj. svévolně. Zní toto liberálně? Nezní, protože to umožňuje i státní absolutismus a totalitarismus. To byla výtka konzervativců 20. století vůči relativistickým liberálům: vy sice nechcete nacismus ani komunismus, ale váš relativismus opravňuje jejich existenci. Tyto ideologie hlásají svá dogmata, ale ta nejsou pravdou, nýbrž lží. Nepravdu však nezamítnete a neporazíte relativismem, jen pravdou skutečnou. Ta ale podle vás neexistuje. Takže tváří v tvář totalitarismům jste paralyzovaní a praktikujete appeasement. Jenže proto, aby lidé byli ochotni riskovat a obětovat své životy v odporu proti nacismu a komunismu, musejí být silně přesvědčeni o pravdě, filozofické či náboženské.
Jednou z těch pravd je, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni. John Calhoun, americký viceprezident a dlouholetý senátor, to označil za samozřejmý nesmysl. Byl duchovním otcem jižanské Konfederace a stoupencem otrokářství. Tvrdil, že lidé jsou si nerovní ve všem, a proto ti civilizovanější mají vládnout těm méně civilizovaným jako otrokům – pro dobro obou. Existuje tedy argument ve prospěch rovnosti? Lidé jsou si sice skutečně nerovní téměř ve všem (schopnostech, kvalitách, výkonech), ale jednu věc mají nutně společnou: že jsou to lidé, mající své lidství, lidskou přirozenost. Kdyby ji neměli, nebyli by to lidé a koncept člověka i lidstva by byl nesmyslný. Takže lidé jsou si nutně rovni v této možná jediné věci, což má i politické implikace.
Lidé mají práva: na život, svobodu a hledání štěstí. Všimněte si, ne „právo na štěstí“, jak tvrdí socialisté, ale právo jen na usilování o štěstí. Štěstí vám stát nezajistí, a pokud vám to nějaký politik tvrdí, je to podvodník a lhář.
Oprávněné pravomoci – ne všechny pravomoci, které si nárokuje stát, jsou oprávněné. To jsou jen ty, které slouží k zajištění základních práv na život, svobodu a hledání štěstí. Vláda má vládnout se souhlasem ovládaných, jak se ten souhlas projevuje v periodických volbách.
Hroutící se sny Lincolna a Kinga Deklarace nezávislosti je univerzalistický dokument; neříká, co je dobré jen pro Ameriku, ale říká, co je dobré pro všechny lidi na světě, a hodnotí státy, režimy podle toho, do jaké míry aproximují její krédo. Žádná země toho nedosahuje plně (ani USA), ale má to být aspirace, ke které by se státy usilující o spravedlnost měly blížit. V tomto smyslu je velice radikálním dokumentem. Otcové zakladatelé věděli, že její ideály se nepovede hned a možná nikdy plně realizovat všude na světě, ale chtěli se k nim alespoň v USA blížit.
A to nás přivádí k otázce otroctví. Samozřejmě jsou z hlediska principů deklarace otroctví a otrokářství kategoricky nepřijatelné a nespravedlivé. A otcové zakladatelé to věděli, po přijetí deklarace bylo ve všech severních státech otroctví zakázáno. A ti otcové zakladatelé, kteří byli otrokáři, tento problém chtěli řešit postupnou emancipací – tím, že dají sami svým otrokům svobodu za svého života či nejpozději v závěti. Většina z nich to tak udělala, např. první prezident George Washington či hlavní autor ústavy James Madison (nikoli však autor Deklarace nezávislosti Thomas Jefferson, který byl v tomto směru pokrytec: byl totiž zadlužený v důsledku celoživotního nakupování knih a francouzských vín, takže otroky odkázal na splacení dluhů).
Mělo se za to, že otroctví postupně zanikne, a byl zakázán dovoz nových otroků z Afriky. Jenže v první polovině 19. století se ukázalo, že práce otroků na bavlníkových plantážích je velice výnosná, takže jižanští politici opustili názor otců zakladatelů a začali tak jako Calhoun tvrdit, že otroctví je vlastně dobré, a požadovali jeho expanzi na západ. Na to zareagoval Lincoln tak, že otroctví je zlo, které sice lze dočasně tolerovat tam, kde je, ale v žádném případě nemá expandovat tam, kde není. Lincoln tedy byl konzervativní, nechtěl otroctví zakázat hned – ostatně ústava to ani nedovolovala –, ale chtěl ho rušit postupně.
Když však jižanští politici reagovali pokusem o rozbití USA, založením Konfederace a snahou s otrokářstvím expandovat, Lincoln projevil tvrdost, jehož následkem byla válka Severu proti Jihu a zrušení otroctví. Lincoln tvrdil, že teze deklarace jsou zlatým jablkem aplikovatelným na všechny lidi všech ras a národů, zatímco ústava je stříbrným rámem garantujícím ho pro USA. Říkám to proto, že v současnosti je v USA na levici populární tzv. Projekt 1619, iniciovaný novinářkou The New York Times Nikole Hannah-Jonesovou, který tvrdí, že skutečným začátkem USA nebyl rok 1776 (deklarace), nýbrž rok 1619. Proč tedy ne rok 1617, kdy anglicky mluvící osadníci založili první osadu Jamestown ve Virginii? Protože v roce 1619 byli do anglicky mluvící Ameriky přivezeni první černí otroci a USA nebyly prý nikdy o ničem jiném (např. o svobodě) než o rasismu a otrokářství. A v roce 1776 povstali proti britské koruně prý proto, aby si otroctví uchovali; což je samozřejmě historický nesmysl, který kritizují i levicoví historici, např. Eric Foner.
První velké zpochybnění principů Deklarace učinili jižanští apologeti otrokářství; proti nim je Lincoln obhajoval, nakonec úspěšně, byť za strašnou cenu občanské války. Díky Lincolnovi bylo otroctví zrušeno a díky Martinu Lutheru Kingovi byla o sto let později zrušena i rasová segregace. M. L. King v srpnu 1963 ve Washingtonu prohlásil: „Sním o tom, že jednoho dne budou mé malé děti posuzovány nikoli podle barvy své pleti, nýbrž podle svého charakteru.“
Tj. jako individuální lidské bytosti, nikoli podle rasy. To je princip a sentiment deklarace.
Sen reverenda Kinga se však nenaplnil. Druhé velké zpochybnění principů deklarace totiž nastává nyní na americké „progresivní“levici, podle které má být člověk posuzován nikoli jako jednotlivec, nýbrž jako člen skupiny, podle svého pohlaví, sexuální orientace a především rasy. To je obsahem tzv. kritické rasové teorie, podle níž je rasa nejdůležitějším faktorem politiky. Jakou roli třída hrála v marxismu, takovou hraje rasa v této ideologii.
Autoři jako Ibram X. Kendi tvrdí, že nelze být nonrasistou (který hodnotí člověka individuálně), lze být jen rasistou a antirasistou. Rasisté jsou všichni, kdo podporují politiku, jež vede k rasovým nerovnostem, např. rovnost před zákonem či přijímání na vysoké školy podle studijních výsledků, nikoli zohlednění rasy. A antirasismus je to, co povede ke statistickým rasovým rovnostem, což znamená privilegování ras, jež byly kdysi diskriminovány. V posledku to znamená i rasový socialismus, přerozdělování bohatství od příslušníků ras statisticky bohatších (bělochů) k příslušníkům ras statisticky chudších (černochům). Rovnost před zákonem je rasistická, stejně jako svoboda projevu, protože napomáhají udržovat status quo; nutná je rovnost výslední, rovnost stavu. To je zjevné odvržení principů deklarace. A i snu Martina Luthera Kinga.
Lidé mají právo na život, svobodu a hledání štěstí. Všimněte si: ne „právo na štěstí“. Štěstí vám stát nezajistí, a pokud to nějaký politik tvrdí, je to podvodník a lhář.
Martin Luther King řekl: „Sním o tom, že jednoho dne budou mé malé děti posuzovány nikoli podle barvy pleti, nýbrž podle svého charakteru.“Progresivní levice dnes toto odmítá.
Ideály Deklarace
Americký prezident Calvin Coolidge v roce 1926 u příležitosti 150. výročí deklarace řekl: „V deklaraci je jistá definitivnost. Často se říká, že svět od roku 1776 učinil velký pokrok, takže máme nové myšlenky a nové zkušenosti, jež nám dávají výhodu vůči lidem té doby, proto bychom měli nahradit jejich závěry něčím modernějším. Tento argument však neplatí pro deklaraci. Jsou-li lidé stvořeni rovni, je to definitivní. Jsou-li obdařeni nezcizitelnými právy, je to definitivní. Odvozují-li vlády své spravedlivé pravomoci od souhlasu ovládaných, to je definitivní. Žádný pokrok pryč od těchto principů neexistuje. Chce-li někdo popírat jejich pravdu či rozumnost, jediný směr, kterým postupuje, historicky není kupředu, nýbrž dozadu k dobám, kdy nebyly žádná rovnost, žádná práva jednotlivce, žádná vláda lidu. Ti, kdo chtějí postupovat tímto směrem, si nemůžou nárokovat pokrok. Jsou to reakcionáři. Jejich ideje nejsou modernější, nýbrž starobylejší než ty našich revolučních otců.“
Amerika se stala majákem svobody pro lidi celého světa díky principům své deklarace; kdyby je opustila, stala by se jen další kmenovou společností třetího světa. Zůstane-li jim věrna, zůstane také velkou a svobodnou zemí. Opustí-li je, bude nesvobodnou balkanizovanou mozaikou identit.
Vše nejlepší, Ameriko, k tvým narozeninám.
Autor je publicista působící v Občanském institutu