Turistický ráj ve stavu chaosu
Ve zprávách, které jsem si poslední lednový víkend usilovně vyměňoval s několika známými na různých místech Barmy, je zřetelná nejistota a nervozita, ale také opatrný optimismus. „Stát se může cokoli, ale je možné, že pes, který štěká, nekouše,“napsal mi Min Thet (jméno bylo změněno), předseda menší politické strany z etnického pohraničí země.
„Vypadá to, že tentokrát ten pes zase kouše,“přečetl jsem si ale v první zprávě, která mi v pondělí 1. února brzo ráno přišla – barmská armáda pod vedením generála Min Aung Hlainga provedla převrat, zabránila prvnímu shromáždění nově zvoleného parlamentu a zadržela členy předchozí vlády včetně prezidenta Win Myinta, státní poradkyně Aung San Suu Kyi a také přední představitele dosud vládnoucí strany NLD (Národní liga pro demokracii). Poté se probrala i barmská veřejnost. Zprvu jsem ze strany svých známých ještě cítil optimismus. Věřili, že OSN či jednotlivé země musejí proti takovému bezpráví a brutalitě zasáhnou. Zakrátko si ale uvědomili, že ani tentokrát se žádné pomoci zvenčí nedočkají. A nejenom to: některé státy či mezinárodní organizace včetně sdružení ASEAN začaly s vojenskou juntou spolupracovat.
Jak se koncem února a v průběhu března brutalita junty proti doposud pokojným demonstrantům stupňovala a počet obětí dosáhl několika set, začalo být zřejmé, že je třeba zvolit jinou cestu. A tak stejně jako po krvavém potlačení demonstrací v roce 1988, odešlo i teď odhadem několik stovek mladých lidí do pohraničních oblastí ovládaných ozbrojenými etnickými skupinami, od kterých se chtějí naučit taktiku partyzánského boje. Po více než měsíci ve výcvikových táborech se mnoho z nich v současnosti vrací do měst s odhodláním pokračovat v boji proti vojenské zvůli jakýmikoli prostředky.
Partyzánská válka v horách Vzájemné soužití přibližně 135 etnických skupin Barmy nebylo v průběhu historie vždy snadné, mnohé z nich o společný stát nikdy ani neusilovaly a až do relativně nedávné doby spolu ani uvnitř společné hranice nežily. Zatímco rozsáhlé nížiny a roviny v povodí velkých řek obývá po několik posledních staletí majoritní etnikum Barmánců, převážně hornaté oblasti v okrajových částech země jsou domovem méně početných etnických skupin, které se liší nejenom etnickou příslušností, ale také jazykem, kulturou, historií, zvyklostmi nebo náboženstvím.
Prakticky ihned po získání nezávislosti Barmy založili Karenové, etnická skupina obývající hornatý východ země v thajském pohraničí, v roce 1947 Karenský národní svaz (Karen National Union, KNU). Jeho ozbrojená složka Karenská národně osvobozenecká armáda (Karen National Liberation Army, KNLA) zahájila v roce 1949 ozbrojený boj proti barmské armádě s cílem získat nezávislost. A tato válka probíhá s několika přestávkami dodnes. Od 50. let minulého století pak zakládaly ozbrojené složky také další etnické organizace, nespokojené s nadvládou Barmánců.
Život v etnických oblastech se drasticky liší od života v nížinách. Zatímco za dlouhá desetiletí vlády neschopné vojenské junty se zastavil rozvoj prakticky celé země a její úpadek se stále více prohluboval, situace v hornatém pohraničí je nesrovnatelně horší. Lidé zde žijí jako před mnoha desetiletími a často spíš jako před staletími – v rozsáhlých oblastech země není zavedena elektřina, voda, nevedou zde silnice, lékařská péče neexistuje.
Zatímco svět se dozvídá z médií o zásazích proti demonstrantům ve městech, v pohraničních etnických oblastech se dějí věci ještě brutálnější, aniž by se nad tím někdo zvlášť pozastavoval. Příkladem je město Mindat v hornatém Čjinském státě na západě země, jež bylo několik dní ostřelováno dělostřeleckou palbou a útoky z bojových vrtulníků. Z města následně uprchlo přes 90 procent jeho obyvatel do okolních lesů, kde přežívají bez zásob jídla a léků a jakýchkoli dalších prostředků. Vojáci následně vyrabovali opuštěné domy a obchody, brání dodávkám potravinové, a zdravotnické pomoci a pořádají razie dokonce i na uprchlické tábory a vesnice, ve kterých se obyvatelé města skrývají, přičemž v okolí vysídlených měst nastražili nášlapné miny.
Uprchlíci a vrazi
K dalším podobným útokům dochází i na mnoha jiných místech dalších částí Barmy. V Kajaském státě bylo takto zničeno město Demoso, přičemž v celé oblasti bylo podle odhadů ze svých vesnic vyhnáno přibližně 100 000 obyvatel, tedy čtvrtina celkového počtu obyvatel státu. Dalších zhruba 60 000 obyvatel uprchlo ze svých domovů v Kačjinském státě na severu země a nejméně 42 000 obyvatel v Čjinském státě.
Ve všech těchto oblastech armáda rabuje, vraždí vesničany vracející se do svých domovů, vypaluje domy a dělostřeleckou palbou ostřeluje kostely a kláštery, ve kterých se vesničané skrývají. Běžné jsou také letecké nálety stíhačkami a bojovými vrtulníky.
Barmská armáda si je při přímých pozemních střetech vědoma převahy místních ozbrojených skupin, jež sice mají nesrovnatelně horší výzbroj, avšak dokonale znají zdejší terén a mají podporu místních obyvatel, a proto svoji neschopnost dosáhnout znatelných vojenských úspěchů kompenzuje ničením vesnic a vražděním jejich civilních obyvatel.
Partyzánská taktika se mezitím přenesla z vesnic do měst, kde se dosud hlavně jen pokojně demonstrovalo. Od konce dubna začaly ve velkých aglomeracích, jako jsou Rangún či Mandalaj, prakticky denně vybuchovat pouliční bomby. Na hlídkující policisty se střílí a odpůrci režimu vraždí juntou dosazené zaměstnance místní správy.
Také zde se brutalita armády stupňuje. Pokud se vojákům při raziích nepodaří zatknout podezřelé, zatýkají zcela bezdůvodně jejich příbuzné včetně malých dětí (nejmladší zadržená „oslavila“ve vězení 5. narozeniny) či sousedy. Pořádají také cílené razie na podzemní ordinace, poskytující lékařské ošetření zraněným protestujícím. Lékaře zatýkají a ničí zdravotnické vybavení.
Jaký se dá očekávat další vývoj? Vojenská junta nebyla nikdy demokratickému vývoji nakloněná, i když se tak v období demokratizace tvářila – vždycky ale zpochybňovala instituce, jako jsou svobodné volby. Ani teď není možné očekávat nějaké zázračné uvolnění. Naopak, armáda se bude všemi možnými formami brutálního teroru snažit donutit obyvatele země k ukončení všech protestů proti své nadvládě. Poté vyhlásí nové volby, ovšem ve svém stylu. Podmínky nastaví tak, aby se „zvoleným“prezidentem stal současný vůdce Min Aung Hlaing a byla ustavena vláda tvořená zástupci proarmádních politických stran.
Je to vaše válka
Proto junta jako nezbytnou vidí totální likvidaci NLD, tedy uvěznění a případně zavraždění jejích předních představitelů a zákaz fungování strany. K tomu byly již učiněny první kroky, když k rozpuštění NLD vyzval předseda juntou nově jmenované volební komise Thein Soe, další z bývalých generálů.
I přes brutální postup armády při potlačování odporu proti opětovnému nastolení junty se nedá očekávat, že by se postoj veřejnosti a její odhodlání navrátit zemi na cestu demokracie výrazně změnil. Spíš právě naopak, nenávist vůči juntě neustále narůstá a armáda se v očích obyvatel země dostala do pozice okupační síly, pro kterou je nepřítel naprosto každý, kdo s jejím postupem nesouhlasí. A to je v současné situaci v podstatě celý národ. Dá se tedy očekávat, že i nadále budou pokračovat útoky na příslušníky místní administrativy a na vojenská a policejní stanoviště a jejich intenzita se může stupňovat.
Na policistech a vojácích hlídkujících v ulicích je stále zřetelněji možné pozorovat strach, otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry se mohou tyto útoky stát koordinované a účinné a jak budou i nadále podporované a tolerované běžnými obyvateli. S narůstajícím počtem policejních a vojenských obětí se totiž dá očekávat stále brutálnější přístup junty a odvetné akce. Junta, podobně jako několikrát v minulém století, stále více podporuje svoje vlastní ozbrojené pouliční skupiny v civilu, které mají za úkol útočit na běžné obyvatele a dalším terorem je zastrašovat. Tyto ozbrojené skupiny mají také za úkol útočit na civilní cíle, jako jsou školy, trhy a místní podniky, a následně rozšířit falešné zprávy s cílem svalit vinu na skupiny lidového odporu a rozložit soudržnost obyvatel. Největší neznámou, a to přitom může jít o zcela rozhodující prvek, je však postoj ozbrojených etnických skupin. Cílem naprosté většiny z nich je po dlouhá desetiletí boj za autonomii či úplnou samostatnost a nezávislost na Barmě. Panuje mezi nimi hluboká nedůvěra nejen vůči etnickým Barmáncům, ale také vůči NLD, která z jejich pohledu svým nacionalistickým přístupem ignorovala jejich požadavky. A tento pohled je bohužel často zcela oprávněný.
Mnohé etnické skupiny tedy vnímají současnou situaci jako vzájemný boj etnických Barmánců, který se jich moc netýká a jehož nejsou součástí, neboť nechtějí být ani součástí společného státu pod barmskou nadvládou. Do přímých bojů proti barmské armádě se tak dosud zapojilo pouze několik málo ozbrojených složek.
Se zapojením etnických ozbrojených skupin do celostátního povstání společně s běžnými obyvateli počítá také stínová Vláda národní jednoty (National Unity Government, NUG), tvořená zákonodárci posledního voleného parlamentu, kterým se podařilo vyhnout zatčení a odejít do ilegality. Ta však zatím nemá žádnou mezinárodní podporu a především jí k zahájení účinného celostátního povstání chybí finanční i technické prostředky. Navíc povstalecké armády jí svou podporu zatím otevřeně nevyjádřily a na sliby budoucího federativního uspořádání a skutečné rovnosti všech etnických skupin reagují po desetiletích útlaku velmi nedůvěřivě.
Barma neboli Myanmar, ještě nedávno turistický ráj, se po letošním únorovém převratu propadla do chaosu. Zdaleka nejde jeno střet mezi vojenskou juntou a prodemokraticky naladěnou veřejností, ale i nesoudržnost země sestávající ze 135 etnických skupin a spory uvnitř armády samotné. Země je na cestě k mimořádně zamotanému konfliktu. Kdy se tam jako turisté opět budeme moci podívat, zůstává velkou neznámou.
Armáda jako opora
Armáda prostřednictvím několika obřích společností přímo ovládá značnou část lukrativních odvětví hospodářství země, zbytek hospodářství pak drží rodiny a chráněnci nejvyšších generálů. Vedení junty působí soudržně, pečlivě budovaná struktura však v průběhu času také ukázala několik trhlin ve formě personálních čistek.
Soudržnost armády se odráží v brutalitě a systematičnosti represí, tím to ale začíná i končí. Jak Min Aung Hlaing v polovině května sám přiznal, vojsko nemá zemi ani zdaleka pod kontrolou a „takový rozsah odporu proti převratu nečekal“. Země se pomalu propadá do chaosu, většina základních služeb nefunguje, pokračující stávka zaměstnanců ochromuje hospodářství, zahraniční sankce se stupňují. Situaci využívají zločinecké gangy, ale naprosto běžně se krádeží a loupeží dopouštějí vojáci i policisté. V odlehlejších částech země bují nelegální těžba nerostných surovin a dřeva, což má za následek nevratnou devastaci životního prostředí. Dohromady přibližně 230 000 obyvatel muselo v různých částech země uprchnout ze svých domovů a zcela bez prostředků přežívají v lesích. Za západu země se stále rychleji šíří nebezpečné varianty koronaviru, které zhroucené zdravotnictví země není schopné řešit.
Další vývoj v Barmě lze tedy shrnout do stručného vyjádření, že „očekávat a předpokládat se v Barmě nedá naprosto nic“. To ostatně platí už dlouhou dobu, minimálně několik posledních desetiletí. S jistotou lze však už teď říct, že generál Min Aung Hlaing ani zdaleka netušil, jaký chaos a destrukci svým únorovým pučem vyvolá.
Autor je profesionální průvodce, fotograf a překladatel. Dlouhodobě žije v jihovýchodní Asii, věnuje se dění v Barmě.