Lionel Messi se usmívá jako Pol Pot
Kniha polského reportéra Witolda Szabłowského se jmenuje efektně Jak nakrmit diktátora a autor odvedl poctivou práci. Nicméně neměli bychom konečně přestat s fascinací zlem, s polidšťováním těch nejodpornějších postav historie 20. století, které krmily své hladovějící „poddané“bludy a strachem?
Karen Blixenová ve Vzpomínkách na Afriku (1937) věnovala samostatnou kapitolu kikujskému chlapci Kamantemu, jehož nejprve dala zdravotně dohromady, když ho poslala do nemocnice. Po návratu se ukázalo, že Kamante je geniální kuchař: „Měl neobyčejnou paměť na recepty. Neuměl anglicky číst ani mluvit, kuchařky mu tedy byly k ničemu, ale všechno, co jsem ho naučila, nosil v hlavě, kde to musel mít uspořádáno a uloženo podle vlastního systému. Jídla, která jsem ho naučila vařit, pojmenovával podle událostí na farmě, k nimž došlo v den, kdy jsem mu je ukázala, čili mluvil o těstě velkého blesku a omáčce mrtvého šedého koně, a přitom si názvy nikdy nepopletl.“
Ovšem Kamanteho kuchařská genialita byla fascinující nejen proto, že neuměl číst, ale i z toho důvodu, že vlastně pokrmy, jež pro svou paní připravoval, pohrdal: „Tu a tam sice ochutnal jídlo, které uvařil, ale udělal to váhavě a nedůvěřivě, jako když čarodějnice usrkává z kotle svou kaši. Nikdy se nedal přemluvit, aby ho snědl, a sám zůstal celý život věrný kukuřičným klasům svých předků.“
Podstatné vzhledem ke knize Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského však je to, co Kamante v dopise svěřuje – samozřejmě prostřednictvím profesionálního písaře – Karen Blixenové již poté, co se nadobro vrátila do Evropy: „Píše, že už dlouho nemá práci. Nepřekvapuje mě to, Kamante je totiž jako kaviár pro sedláky – vyučila jsem královského kuchaře a zanechala ho v zemi osadníků… Tam, kde dřív v hlubokém zamyšlení a pln moudrosti kráčel šéfkuchař, svět nyní nevidí nic než malého Kikuje s hubenýma nohama, trpaslíka s rozpláclým, strnulým obličejem.“
Též mezi „hrdiny“knihy polského autora totiž najdeme ty, kdo po vrcholném angažmá spadli rovnýma nohama do chudoby a opuštěnosti.
Mladí, zdraví muži
Kamante vařil Karen Blixenové. Avšak soubor Jak nakrmit diktátora polského reportéra Witolda Szabłowského (1980) je genderově silně nevyvážený, neboť se věnuje pětici krutovládců a všichni jsou muži: irácký Saddám Husajn, ugandský Idi Amin, albánský Enver Hodža, kubánský Fidel Castro a kambodžský Pol Pot. Snad tedy bude co nejdřív na světě lépe a i mezi diktátory budou stejnoměrně zastoupeny ženy…
A obdobné je to s jejich kuchaři. Polský spisovatel se setkal se šesti – dvěma od Fidela Castra – a jen jedna byla žena, Yong Moeun, Pol Potova kuchařka.
Nicméně nutno dodat, že když se Witold Szabłowski s Yong Moeun setká, holduje na zaslouženém odpočinku typicky mužskému koníčku: „Mám kabelovou televizi, ráda se dívám na fotbal a na zápasy. Nevím proč, ale vždycky si v sobotu pustím televizi a dívám se. Mám ráda anglickou ligu – Chelsea, Arsenal… Cítím se při tom šťastná. Možná proto, že se dívám na mladé, silné, zdravé muže? Celý život jsem s takovými strávila, vždyť partyzáni byli samý sval.“
Žena kambodžské revoluce tak vlastně nad pestrým světem fotbalových profesionálů vzpomíná: „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot. Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“
Jak na tato slova může polský autor zareagovat? Jedinou možností je mlčet, jelikož je evidentní, že se střetly dva světy, které se na určitých věcech nemohou nikdy shodnout. Navíc když Witold Szabłowski chce od Yong Moeun získat co nejvíc svědectví, přestože ona mluví pouze o tom, o čem chce, a navíc je její náhled nezměnitelný, neboť by jinak popřela celý svůj život: „Pol Pot nebyl vrah. Pol Pot byl snílek.“
Nic na tom nemění, že všichni bývalí spolupracovníci, později velvyslanci, byli v jednu chvíli povoláni zpět a kvůli údajné zradě zavražděni. Yong Moeun s manželem, pracující na kambodžské ambasádě v Pekingu, byli jediní, kdo tomuto běsnění ušli, neboť Pol Pot svou kuchařku ochránil.
Polský literární export
Je nabíledni, že Witold Szabłowski se při psaní knihy Jak nakrmit diktátora (2019), kterou nyní v překladu Jarmily Horákové vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, postavil na místo, kde se sbíhají dvě nesmírně atraktivní témata: diktátoři a gastronomie, navíc fungující v „příjemném“kontrastu. První děsí, druhé je libé… Zpočátku autobiografické vyprávění polského autora vyznívá podobně jako slavná kniha Antonyho Bourdaina Důvěrnosti z kuchyně. Ovšem to jen v úvodu.
Mladý spisovatel je další v řadě výtečné polské reportážní školy. A nejde o žádnou efektní rychlokvašku, česky už od něj vyšel debut Vrah z města meruněk – příběhy z Turecka (2010) a též kniha Spravedliví zrádci – sousedé z Volyně (2016). Witold Szabłowski následně „pouze“s reportážemi dosáhl toho, o čem současní čeští literáti mohou jen snít: jeho kniha Jak nakrmit diktátora totiž vyšla souběžně polsky a anglicky v Americe.
Jistě, lze to přičíst atraktivnímu tématu, nicméně stejně tak je to možno vnímat jako zasloužený hold dlouhodobě kvalitní polské reportážní škole. Česky dnes proto nevycházejí zdaleka jen knihy od „českého“Mariusze Szczygiela, ale od řady dalších, počínaje zakladatelskou postavou Ryszarda Kapuścińského. Protože tato část literárního koláče zůstává v českém prostředí vlastně neobsazená, je pro pozoruhodné polské autory dostatek prostoru, což zdejší nakladatelé již dávno pochopili.
Ne všichni kuchaři diktátorů však měli takové výsostné postavení jako Yong Moeun. Měli sice výjimečnou pozici, někteří dostávali třeba každý rok nové auto, zkrátka měli se dobře. Ovšem na druhou stranu museli být neustále k dispozici, aby kdykoli vyhověli pánovým rozmarům. A taky se mohlo vše v jedinou chvíli otočit – kdyby byl diktátor svržen, ale daleko spíš, kdyby se kuchař svému vládci kvůli něčemu náhle znelíbil.
K refrénům patří, že se diktátoři neustále báli, že budou kýmsi otráveni, proto se muselo jídlo nejdřív ochutnávat a potom i uchovávat vzorky, kdyby byly třeba později. I tak ale všichni nakonec právě v tomto každodenním zápřahu pro paranoidního pána zažili nejlepší část svého života, jak vysvítá z toho, co říkají, a podle toho, jak rozkazy a vraždění diktátorů uhlazují a mají tendenci jejich činy zpětně vysvětlovat a omlouvat. Svou roli v tom jistě hraje též fakt, že se diktátoři většinou kuchařů zastali ve vnitřních třenicích mezi zaměstnanci, neboť čím byl kuchař oblíbenější, tím víc měl v jeho paláci žárlících nepřátel – někdy rovněž včetně diktátorovy manželky.
Na čtenáře však občas daleko více zapůsobí jen letmé, boční epizody. Třeba jak si Saddámovi synové s příznačnými jmény Udaj a Kusaj pořizovali milenky – únosy přímo z ulice, přičemž jejich partnery, pokud se s někým vedly, nechávali odstranit. Stejně hrůzně vyznívá zmínka o tom, jak Saddám vlastnoručně zmlátil svého syna ve vězení… Ugandský prezident Obote zase pro změnu vyžadoval, aby mu jeho kuchař Otonde Odera – jenž později pracoval i pro Idiho Amina – vařil jídlo „pro bělochy“, což naštěstí ovládal.
Zachránil jsem Fidela
V kapitole o kuchařích Fidela Castra vystupuje do popředí epizoda o krávě rekordmance jménem Ubre Blanca, na niž byl Fidel hrdý a po mičurinovsku plánoval, že její telata postupně zajistí Kubě mléčnou hojnost: „Měla obrovská vemena. Nadojila víc než sto litrů mléka denně.“Proto se jí též dostávalo výjimečné péče: „Když se ukázalo, že z Fidelovy krávy opravdu roste rekordmanka, byl povolán tým víc než deseti lidí, kteří se starali pouze o ni. Nosili jí speciální krmení. Pouštěli jí vážnou hudbu, aby byla během čtyř denních dojení uvolněná.“To vše na ostrově, kde se v televizi ukazovalo, jak udělat steak či řízek z grapefruitové slupky.
Za vše nejlépe hovoří vzpomínka Fidelova osobního číšníka, kterého autor knihy Jak nakrmit diktátora na Kubě taky potkal: „Fidel? Jednou jedl kuře a začal se strašně dusit. Zasekla se mu v krku kost. Bez hlesu jsme se dívali asi tři, možná čtyři vteřiny: my na strážce, strážci na nás, a on se pořád dusil. Já jsem se vzpamatoval jako první. Přiskočil jsem k němu a vší silou jsem ho praštil do zad. Krk se mu uvolnil a začal dýchat. Dá se říct, že jsem mu zachránil život. Mnoho lidí na Kubě by mě za to s chutí pověsilo.“
Pozoruhodné je i vyprávění kuchaře Envera Hodži, protože připomíná, jak tuhý byl albánský režim. Ještě nyní nechtěl uvést své jméno. A není divu, když čteme, jak to tehdy chodilo. Hodžův kuchař nemohl ani říct, že nabídku nepřijímá, nikdo se ho na to totiž neptal. Samotná práce rovněž nebyla snadná, nejen proto, že Hodža byl diabetik: „Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek. Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.“
Přeukrutní dětinové
Některé odstavce knihy Jak nakrmit diktátora mohou českému čtenáři připomenout stránky z románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, kdy se při pražské návštěvě etiopského císaře Haileho Selassieho připravuje opulentní krmě: velbloud nadívaný antilopami a ty jsou zas nadívané krocany… Jak již bylo řečeno, téma svazku Witolda Szabłowského je efektní, ale nejen to – skutečně se pohledem „z kuchyně“leccos o dotyčných hrůzovládcích dozvíme. Vedle toho autor zaznamenává i recepty na jejich oblíbená jídla.
Ale dá se z jednotlivých kapitol a vzpomínek vyčíst něco obecnějšího? Jistě, třeba to, že i když je někdo nejvyšší představitel komunistického režimu, dopřává si daleko většího luxusu než ostatní obyvatelé tamního státu – to je ta beztřídní společnost v praxi. Ovšem to je obehraná písnička, kvůli tomuto pokrytectví není nutné psát další texty. Stačí si přece vzpomenout na úroveň zdejší gastronomie během čtyřiceti let vlády jedné strany.
Otázkou tak je, zda je kniha Jak nakrmit diktátora užitečným studijním materiálem pro politology a gastronomy, či spíše pro psychology. Zda by tito odborníci třeba v častém lpění diktátorů na stravě, kterou měli zažitou z mládí, našli podstatné detaily pro doplnění jejich psychologického profilu. Dejme tomu pro zdůraznění jejich dětinskosti. Jestli tito malí mlsalové v dospělém těle a v uniformě, posílající bez mrknutí oka lidi na smrt, byli nedospělými osobnostmi – zda šlo o pomstychtivé, dětinské zrůdy.
Každému je jasné, že kniha o tom, co jedli nositelé Nobelovy ceny za mír, by tolik nezaujala. Nicméně frekventované propátrávání zla 20. století má kromě toho, že můžeme leckterého tvůrce podezírat ze zištnosti, protože pozornost je předem zaručena, ještě jeden, podstatnější aspekt. O těchto hrůzných činech a masových vrazích se často vypráví poučným tónem, z nějž nepřímo vyplývá, že něco takového je již minulostí, že se to nijak netýká současnosti ani budoucnosti. Že my už se od ambiciózních psychopatů žádnou ideologií nakrmit nenecháme. Ale nefandíme si příliš? A nebylo by tedy případně užitečnější vydání příručky Jak zadusit diktátora ještě předtím, než se diktátorem stane? Ostatně české prostředí v tomto směru disponuje vynikající zbraní. Nazývá se knedlík.
„Sebekritika probíhala každý den ráno. Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil.“