Milena Štráfeldová: To je on! (1.)

Beletrizovaný životopis surrealistické malířky Toyen, z něhož přinášíme ukázku, vznikl na základě svědectví jejích přátel i autorčina pátrání ve francouzských a českých archivech.

„Ukliď si aspoň po sobě, když mi doma nepomáháš! Podívej na ten nepořádek,“křičela máma a vztekle vyházela ze skříně všechno Mančino prádlo jen proto, že hromádky jaksepatří nezařezávaly.

„Vstávej! Jdu do fronty na petrolej, ty zatím počkáš u mlíkaře,“budila jindy Manku dlouho před svítáním.

„Ale já přece musím do školy,“namítla rozespalá Manka. A máma hned vyletěla: „Jíst ale chcete všichni, že jo! Mám se snad rozdvojit, abych čekala ve dvou frontách najednou? Taky bych raději chodila do školy. Aspoň bych si tam trochu odpočinula,“řekla nakonec trpce.

„Jak se to zase tváříš?!“ječela jindy, sotva se Manka jen trochu ušklíbla.

„Já se netvářím…“„Tváříš!“

„A jak se teda tvářím?“

„Nebuď drzá! Když říkám, že se tváříš, tak se tváříš. Já z tebe ale ten vzdor vytluču!“a pustila se do dcery. Někdy jí na to stačily pěsti, jindy dokonce vzala rákosku. A Manka při té exekuci držela, ani se nehnula. I když ji máminy rány pořádně bolely a druhý den se málem nemohla ani posadit.

„Já před tebou brečet nebudu. Tu radost ti neudělám,“zatínala však při každé ráně zuby. A o to víc jich pak dostala.

„Jsi tvrdohlavá jako koza,“zlobila se máma při takovém výprasku. A vlastně se jí po něm ani neulevilo. Kdyby se Manka rozbrečela, mohly by si poplakat spolu. Oběma by pak bylo líp. Ale takhle?

„Nech tu holku aspoň chvilku na pokoji. Co do ní pořád ryješ?“občas se Manky zastal táta. Jenže tím mámu ještě víc rozlítil, vylila si pak zlost na něm. Ze služby se proto vracel domů čím dál později. Za rohem je taková nálevna s levným šnapsem…

„Tak tohle bude zase doma,“říkala si Manka a raději to vzala ze školy oklikou. Zašla si až ke kostelu, kde se před dvěma lety vdávala Zdeňka.

Na tohle místo chodila ráda už jako dítě. Dřív tu stávaly boudy plné zboží. Trhovci prodávali perník, turecký med, česnek i cibuli, barevné šátky, korále nebo vyřezávané dřevěné hračky. Vždycky bylo na co se dívat. Jednou jí tu táta koupil dokonce opravdovou pannu! Měla blond vlasy a botičky z kůže.

Teď je ale válka a plácek před Portheimkou zeje prázdnotou. Trhovci i jejich boudy jsou pryč. Zato před kostelem celý den posedávají žebráci. Třeba támhletu babku tu Manka vídá každou chvíli. Ruce má zkroucené jako staré větve…

AManka hned sáhla do kapsy pro tužku. Tu měla u sebe pořád, jen kousek papíru jí chyběl. Všimla si, že o kus dál se na zemi povalují staré noviny! I na ty se dá přece kreslit. A Manka několika rychlými tahy zachytila stařeniny pařáty. A pak i její obličej s propadlými tvářemi a nosem jako skoba. Spěšně črtala její rysy, dokud si jí babka nevšimne.

Náhle jí na noviny padl stín. Otočila se a uviděla pána v klobouku a s elegantní hůlkou. Na nose se mu blýskal cvikr. Na Manku se ten pán koukl jen letmo, zato její kresbu si prohlížel pozorně.

„Dovolíte,“řekl najednou, „směl bych se podívat blíž?“

Bylo to poprvé v životě, co jí někdo vykal. Tak ji to zmátlo, že mu ten cár pokreslených novin podala.

„To je skutečně pozoruhodné, slečno.“„Slečno!“– Takhle jí taky ještě nikdo neřekl. Celá zčervenala. Ten pán s cvikrem si toho ale vůbec nevšímal.

Doma by se jí leda vysmáli. Malířka? To je podle nich stejně pochybné povolání, jako kdyby byla herečka.

„To už běž rovnou šlapat chodník,“křičela by na ni máma a nejspíš by jí rovnou napráskala. Táta by asi jen nevěřícně vrtěl hlavou. „To přece není pro ženskou,“snažil by se Manku přesvědčit po dobrém. „Jednou se vdáš, budeš mít rodinu, děti. K čemu by ti pak bylo malování?“

„A co když se nechci vdávat,“oponuje mu Manka v duchu.

„To jsou jen řeči,“mávl by nad tím táta rukou.

A Zdeňka? Co se vdala a odstěhovali se s Bohumilem do Příbrami, má docela jiné starosti. Tu zajímá jenom to, co svému muži podstrojí k obědu a jestli ty nové záclonky v kuchyni jsou dost naškrobené.

„Jak mohla takhle zhloupnout?“nechápe Manka.

Ani ve škole není jediný člověk, který by si s ní o její touze malovat vážně promluvil. Nejde přitom o to co. Manka sice dosud nezná ani základní pravidla oboru, zákony perspektivy, míchání barev, netuší, že plátno se musí nejdřív našepsovat. Zato s neomylnou jistotou pozná, co je skutečné umění a co se tak jen tváří. Dnes ji spíš zajímá jak! V hlavě má tolik nápadů. O obrazech se jí zdá i v noci…

Zatím se ale musí naučit, co je to účetní rozvaha. Sotva totiž skončila měšťanku, poslali ji rodiče na obchodní školu. Místo míchání barev bude sčítat sloupce čísel, opisovat vzory obchodních dopisů a hledat písmenka na psacím stroji.

Manka tu vydrží pouhý rok…

Redakčně kráceno.

Zítra:

To je on! (2.) Životní příběh malířky, jež o sobě mluvila v mužském rodě a kterou André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců

20. století, zpracovala kulturoložka a spisovatelka Milena Štráfeldová formou románového vyprávění. Přibližuje v něm mládí Marie Čermínové prožité na pražském Smíchově, příklon k surrealismu i její život v pařížském exilu po roce 1947. Knihu s podtitulem O té, co si říkala Toyen vydalo nakladatelství Universum.