Odvykání je těžší než u heroinu
Závislost na návykových lécích na spaní či uklidnění bývá často skrytá, plíživá a především nebezpečná. Služeb pomoci je však zatím jako šafránu. „Zdá se, že naše zdravotnictví terapeutickou pomoc neumí,“říká Jindřich Vobořil, šéf společnosti Podané ruce, jenž dříve působil i jako národní protidrogový koordinátor.
LN Pociťujete i ze své praxe, že mezi Čechy roste závislost na benzodiazepinech? O jak velkou skupinu lidí jde?
Ono to často chodí ve vlnách. Už v sedmdesátých letech minulého století měly v množině na něčem závislých lidí největší zastoupení právě návykové léky. Početnou skupinu tehdy tvořili zdravotníci a učitelé a v největší míře ženy okolo 45 let a starší. Často to bývá napojené na menopauzu, což je obecně hodně rizikové období. Dát na stůl přesná čísla však nelze, jde o skrytou část populace. Říká se, že rizikově to užívá okolo osmi procent Čechů. To je strašně moc. Byť ne všichni jsou přímo závislí, přesto jde o nebezpečné množství. Zdravotníci mají k tomuto druhu léků rychlejší a snadnější přístup, užívání bylo v jejich případě vždy časté. Taktéž mezi studenty zdravotnických škol a medicíny je výrazně častější výskyt případů užívání různých uklidňujících a posilujících látek než u studentů jiných typů škol.
LN Právě zdravotníci čelili v kritických chvílích pandemie koronaviru enormnímu zatížení a sám jste mluvil o vlnách výskytu závislosti na benzodiazepinech. Máme tu tedy další vlnu?
O datech, která by toto potvrzovala, nevím. Obecně však platí, že krizová situace vždy přináší nárůsty počtu případů závislosti. Proto je třeba s tím počítat. Nadužívání léků na spaní a uklidnění je roky velký problém. A odvykací léčba je nad to mnohem obtížnější než třeba u opioidové závislosti například na morfin či heroin. U abstinenčních příznaků jsou totiž větší rizika.
LN V čem konkrétně je to náročnější?
Jsou složitější abstinenční příznaky. U heroinu je člověku zle, je to taková drsnější střevní chřipka; bolí kosti, žaludek, vyskytují se průjmy, zvracení, jedinec se potí a podobně. To trvá třeba týden. Je to hodně nepříjemné, ale nehrozí u toho, alespoň ne většinou, úmrtí či závažnější komplikace. Kdežto u léků, o nichž spolu mluvíme,
Tabák
Alkohol
Nelegální drogy
Psychoaktivní léky
Hazardní hry jsou jedním z rizik kupříkladu epileptické záchvaty. Proto je vhodnější, aby u odvykání byl zdravotník. Jinými slovy – detox se doporučuje s asistencí. U opioidových uživatelů to často bývá tak, že si odvykání sami několikrát zkusí, často si úspěšně odabstinují, avšak třeba za měsíce se k droze vrátí, protože jim chybí, jeví psychologickou touhu. Ale fyzickou bolestí si většina z nich projde a zvládne ji. Kdežto u benzodiazepinů existují závažná rizika a samoodvykání je skutečně nebezpečné.
LN Jak se u léků rozpozná, že už je na nich jedinec závislý?
U benzodiazepinů to bývá plíživé. Že jsou závislí, si lidé dlouho odmítají přiznat. A vzdát se toho, je pro ně těžké. Jenže po čase se jejich pohled a myšlení zužují na tabletku, kupříkladu si nedokážou představit, že by odjeli na dovolenou bez prášků v kufru. A klidně kvůli tomu obětují čas, energii, vztahy, práci, někdy i svoji svobodu. I u klidných lidí se občas objeví agrese, apatie, mají problémy ve vztazích, nefunguje jim sexuální život, špatně se jim studuje. Byť člověk nepůsobí úplně opile, přesto se jeví zpomalenější, má podivné reakce, řeč není vždy srozumitelná. Většinou je to tlak okolí, který pak závislého jedince dotlačí k akci, ke kýžené léčbě.
LN Je možné v důsledku závislosti na lécích i zemřít?
Samozřejmě se jimi dá předávkovat. Smrt si lze přivodit i při neřízeném odvykání. Například, když někdo abstinuje a pak si třeba po měsíci dá stejně velkou dávku jako naposledy, tak to může být smrtelné, protože tolerance v jeho těle vůči látce najednou klesne. Nebezpečná je u tohoto typu léků kombinace s alkoholem, což je velice časté. Důsledky třeba v podobě sociálního pádu pak nastávají mnohem rychleji.
LN V Česku mohou benzodiazepiny předepisovat i praktičtí lékaři. Je to takto v pořádku? Kdo hlídá, aby to pacient nepřehnal a nevytvořil si závislost?
Je správně, že to mohou předepsat, zejména ty „lehčí“z léků této skupiny. Důležitá je však osvěta. Nelze vše vyřešit tvrdými regulacemi léčiv, praktik musí mít k dispozici prostředek pro rychlou léčbu člověka, který potřebuje pomoc v nějaké konkrétní situaci, v krátkodobé složitější situaci a řekne si třeba o něco na spaní, protože už měsíc nemůže spát. Nespí-li někdo měsíc, je velmi nebezpečné, to je pak vhodné jej krátkodobě zaléčit, sledovat, kontrolovat, aby nevznikla právě ona závislost. Pokud léčba nezabírá, je namístě dotyčného předat do péče specialistovi. To vše rozumný praktik udělá. Avšak chci upozornit na závěry několika odborných studií, jež ukázaly, že lékař-muž mnohonásobně častěji předepíše tyto léky ženám než svým mužským pacientům.
LN Čím si to vysvětlujete?
Jsou za tím vžité představy muže-lékaře o tom, co ženě pomůže, co by měla představovat. Tedy žena, která má děti a musí doma fungovat – takže nějaké ty prášky na uklidnění, na spaní jí prostě předepíše automaticky. Kdežto pacientovi-muži doporučí spíše nějakou další léčbu, pošle ho na terapii, k psychiatrovi pro antidepresiva, jež mají pomalejší náběh. Ženy jsou tedy lékaři výrazně častěji dopovány. Od nich se zkrátka neustále čeká, že fungují. A ony si často tento způsob života i samy volí.
LN Bývají benzodiazepiny předstupněm k antidepresivům, která nejsou návyková?
Záleží na správném posouzení praktika. V Česku však přetrvává nedůvěra vůči psychiatrům a psychologům, řada lidí se stydí takového specialistu kontaktovat. Je to také o nějakém vzdělání lékařů, aby věděli, že tady takové služby existují, že je mohou doporučit, že mají kontakty po ruce a podobně.
LN Kde spatřujete možné zlepšení na straně státního aparátu? Co by mohlo pomoci?
Zcela jistě zvyšování kompetence lékařů, ne regulace. Terapeutická pomoc v nabídce příliš není; jediná síť je pro lidi, kteří užívají nelegální drogy, zatímco pro gamblery či právě pro lidi závislé na prášcích je pomoci strašně málo. Ta samozřejmě stojí peníze a je hrazená většinou ze zdravotního pojištění, jež je pro tento případ nevhodné. Zdá se, že tuzemské zdravotnictví terapeutistickou pomoc neumí. Mezi politiky si pořád někdo myslí, že hlavním nástrojem je legislativa, regulace, vyhlášky. To ale není pravda – tím nejsilnějším nástrojem vždy byly a budou služby pomoci. Jsou mnohem důležitější než cokoli jiného. A to včetně prevence, protože ony služby s sebou přirozeně nesou i míru vzdělání k tématu. Jestli nějaká represe, třeba i rozumná, něčemu pomůže, tak je to zhruba do deseti procent ze všech případů vyléčení. Avšak zbytek už je na službách pomoci. A to se státu strašně vyplatí. Britská studie prokázala, že libra investovaná do sítě pomoci ušetří státu čtyři libry na dalších výdajích.
LN Cítíte větší politickou vůli?
Podíváte-li se na ekonomiky srovnatelné s ČR, třeba na Portugalsko či Polsko, tak peněz určených na pomoc dávají mnohem víc než my. Ostatně i financování mají řešené systémověji, navázané i na příjmy z daní z hazardu či z tabáku, jež využívají právě na sítě pomoci. U nás to, bohužel, neprošlo. Vlády v Česku jsou stále velice technokratické, jak už svého času upozorňoval i prezident Václav Havel. Štěstí se u nás tlumočí přes nárůst a pokles HDP, říkal. S tím souhlasím. U nás stále nedokážeme do hlav důležitých osob dostat tezi, že problematika návykových látek má být jedním z klíčových témat zdravotnictví. Smysl by mělo zřídit pro tuto problematiku zmocněnce vlády, vždyť co do velikosti je toto téma srovnatelné s lidskými právy a ta svého zmocněnce mají.