Milena Štráfeldová: To je on! (3.)

Beletrizovaný životopis surrealistické malířky Toyen, z něhož přinášíme ukázku, vznikl na základě svědectví jejích přátel i autorčina pátrání ve francouzských a českých archivech.

na adresu Mančiny sestry Zdeňky. „Na Smíchově.“

„Já vím,“odpoví taxikář trochu otráveně. Tyhle noční holubičky nevozí rád. V nejlepším případě mu v autě usnou, občas se taky některá pozvrací. A nejhorší je, když pak nemá na zaplacení.

„A má vůbec peníze?“zeptá se proto podezíravě.

„Drobné si nechte,“strčí mu v tu chvíli rychle do ruky větší bankovku tmavovlasý elegán s tváří filmového milovníka. „A už prosím jeďte!“

Taxík se vzápětí rozjede. Než se ale docela ztratí za křižovatkou, otevře se ještě okénko a z něj zamává dívčí ruka.

„Já jsem malíř smutnej,“trochu povykuje Manka, plete se jí při tom jazyk. Všichni kolem se zasmějí.

„Bedřichu, ty jsi ale grand,“ocení jeho velkorysost básník Jaroušek S. Jaroušek dobře ví, že Fricek, jak mu kamarádi říkají, je do Manky blázen. A určitě nechce, aby ji ostatní viděli v tomhle stavu.

Ano, to Bedřich skutečně nechce. Nejraději by ji na Smíchov doprovodil sám, to si ale netroufá. Manka si ho drží jaksepatří od těla. Proskakují dokonce řeči, že… Na to ale raději nebude myslet!

„To je přece maličkost. Nedáme si ještě koňak?“odpoví Jarouškovi rychle, jen aby celou tu trapnou scénku zamluvil. A pozve všechny devětsiláky zpátky do baru. A oni jeho pozvání rádi přijmou.

„Fricek si to může dovolit, ne?“prohodí občas mezi sebou. Tenhle mladý architekt, žák Jože Plečnika, je totiž vycházející hvězdou moderní architektury. V Nymburce

už podle jeho návrhu postavili krematorium. V Praze se staví Vojenský zeměpisný úřad a v soutěžích na státní zakázky získává pravidelně jedno z prvních míst… Tak aby sakra nebyl při penězích?

Bedřich Feuerstein tehdy už dobře ví, že peníze nebudou to hlavní. To, oč by tak stál, za ně stejně nezíská.

A kde vůbec trčí Štyrský? Je to stejně jeho vina, že se Manka dnes dostala do tohohle stavu! – No jasně, sedí tamhle v koutě s Nezvalem a dopíjejí tu lahev koňaku, kterou Bedřich objednal pro všechny.

Vroce 1924 jízda na horské dráze pokračuje! Hned v lednu se Jindra s Mankou a několika dalšími devětsiláky vydají do Brna, kde se, byť v menším rozsahu, pražský Bazar opakuje.

Oba však čeká spousta práce. Hlavně Štyrského.

„Tak to jsou ty tvoje obrazové básně?“ptá se Jindry jeho známý z Devětsilu, architekt Karel Honzík. Zrovna si v Jindrově nuselském ateliéru otevřeli další lahev červeného.

„Vidím, že jsi vyměnil štětec za nůžky a lepidlo,“rozhlíží se Honzík kolem.

Na Jindrově stole se skutečně povalují poklady. Všemožné vzorníky z papírnických skladů vedle fotografií, jízdních řádů, map, neplatných jízdenek, vystřižených ilustrací z dámských časopisů, obrázků ze zápalek i reklamních letáků. Jindřich z nich sestavuje koláže, do kterých vpisuje pár slov. Kolem psacího stroje značky Royal se tak kupí jména amerických měst. Reklama na zámořské plavby společnosti White Star Line je i s kousky mapy vlepená do notového papíru. A z další koláže hledí uhrančivá Marion a žádá: Nezapomeň na mne! Forget me not!

Obrazové básně a koláže, s nimiž před časem přišli Teige, Štyrský a Nezval, jsou teď v Devětsilu velkou módou. A podobně Jindřich „seká“i knižní obálky, bude jich celkem na sto padesát. Mnohé z nich, pravda, kvůli obživě.

„Není to přece jen trochu svévole?“přemýšlí nahlas architekt Honzík. Sám ví, že každá čára v jeho projektech musí mít praktický smysl a účel. Jindrovi se však zdálo, že v jeho hlase zaslechl i posměch.

„Svévole?“vyletí proto. Od rána už v sobě má dost alkoholu, aby odložil svou obvyklou plachost. S každou další sklenkou teď poroste jeho agresivita.

„Svévole, říkáš? To může říct jen naprostý idiot! Tady jde přece o poezii, ne? O to, co v tobě takový obraz navodí za představy a pocity. Jestli probudí tvou imaginaci. Umění není návod k použití! Nemůžeš si v něm číst jako v těch vašich tabulkách,“zvyšuje Jindra hlas, až nakonec křičí.

„Dost, dost, já to přece chápu,“snaží se ho uklidnit Honzík. O téhle prudké změně v Jindrově chování už slyšel. Vyprávěl mu o tom Slávek Nezval, který se se Štyrským a Toyen stýká snad denně. Poprvé ji ale vidí na vlastní oči. Jindřich není k zastavení. Kde se najednou vzala

Vtu chvíli ještě nikdo z nich netuší, že chvíle kaviáru a ústřic právě nastala… „Telegram pro pana Štyrského,“zazvoní o pár hodin později u domovních dveří v Nuslích listonoš.

„Otec – umira – ihned – prijed – teta – Marie,“stojí v telegramu. A těchto pár slov změní život nejen Jindřichův, ale i Toyen.

„Přijel jsem pozdě,“přizná Jindřich, když se z otcova pohřbu vrátí zpátky do Prahy. „Ani jsme si už nestihli pořádně promluvit. Musela to být hrozná smrt!“

„Co se stalo?“ptá se Toyen zděšeně. Ví, že se Jindřich s otcem od matčiny smrti nestýkal. Vědomí, že se spolu nemohli smířit, ji zaskočilo. Ani ona se přece se svými rodiči nevídá…

„Teta Marie říkala, že ke konci hodně pil. Víc než dřív,“vypráví Jindřich a hlas se mu trochu třese. „A jak byl opilý, upadl prý na rozžhavená kamna. Strašně se při tom popálil. V úmrtním listu ovšem stojí, že zemřel na slabé srdce. A taky na chronický zánět ledvin, způsobený alkoholismem…“

Toyen se na Jindru jen podívá.

„A jaký měl pohřeb?“zeptá se po chvíli.

„Přišlo málo lidí. Pana učitele si už nejspíš nikdo nevážil,“řekne Jindra trpce. Vzpomněl si přitom na pohřeb maminky před čtyřmi lety, kdy byl hřbitov v Čermné plný sousedů.

„Možná to bylo i tím, že se otec nechal spálit v krematoriu. To víš, pokrokář. Na to ti venkovští katolíci nejsou zvyklí.“„Je mi to líto,“zašeptá Toyen. V posledních dnech, kdy byl Jindřich v Čermné, musela myslet na tolik věcí!

I Jindru však hrozná smrt jeho otce poznamenala. Je bledý, vyčerpaný, stres jeho nemocnému srdci zrovna nesvědčí.

„Berme to radši z té lepší stránky,“řekne najednou. „Konečně budeme mít peníze na cestu!“Oba totiž už nějaký čas mluví o Francii. Co by taky byli za umělce, kdyby nenavštívili Paříž? Dosud to byl jen sen, otcova smrt však jejich situaci docela změnila.

O pozůstalosti se v archivech praví: Jindřich Štyrský zdědil usedlost v Čermné čp. 57, se 14 hektary a 55 ary pozemků v přibližné ceně třiceti tisíc korun. Čistá částka pozůstalosti po odečtení aktiv a pasiv činila 28 234 K. Podle odevzdací listiny mu bylo vloženo vlastnické právo na zděděný majetek 22. 12. 1924.

Na vysněnou cestu do Francie se vypraví koncem roku 1924. Do té doby Jindra stihne napsat manifest Obraz i úvahu Alkohol a růže, přednášet na Masarykově univerzitě v Brně, ilustrovat Nezvalova Podivuhodného kouzelníka i reprodukovat své obrazy a koláže v různých časopisech. A hlavně tvořit, tvořit a tvořit.

Redakčně kráceno.

V pondělí 12. 7.:

Životní příběh malířky, jež o sobě mluvila v mužském rodě a kterou André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců

20. století, zpracovala kulturoložka a spisovatelka Milena Štráfeldová formou románového vyprávění. Přibližuje v něm mládí Marie Čermínové prožité na pražském Smíchově, příklon k surrealismu i její život v pařížském exilu po roce 1947. Knihu s podtitulem O té, co si říkala Toyen vydalo nakladatelství Universum.