Sto let nejmocnější party světa
Čínská komunistická strana zahájila oslavy stého výročí založení. Začínala však úplně jinak, než dnes všem tvrdí
Při oslavách na náměstí Nebeského klidu prezident Si Ťin-pching mimo jiné varoval, že čínský lid nikdy nedopustí útlak ze strany cizích sil či států: „Každý, kdo se k tomu odváží, si rozbije hlavu o Velkou ocelovou zeď.“Kdybychom v této větě změnili velké V na malé, mohl by takovou větu pronést třeba ruský prezident Putin nebo nějaký americký prezident při bojovném projevu například během války proti teroru.
Příběh své strany tamní propaganda proměnila do podoby zakladatelského mýtu, v němž hlavní roli hrají vůle a činy zakladatelů a aktivita mas, méně již vnější aktéři, jako byly Japonsko, USA, Velká Británie nebo bolševické Rusko, či ideologie jako nacionalismus. Jenže bez nich by se čínský komunistický příběh odvíjel jinak
Moderní nacionalismus se totiž formoval i na základě vymezení se vůči hrozbě. Francouzi si svůj moderní národ vytvořili během revolučních válek proti roajalistickým interventům, Němci se probudili v boji proti Napoleonovi a Češi se zase stmelili v obavě, aby se nerozplynuli v německém etnickém moři. Čínským protivníkem i vzorem zároveň byli nejprve Japonci, jimž v roce 1895 po prohrané první čínsko-japonské válce museli odstoupit Tchajwan. Dravé Japonsko se na přelomu 19. a 20. století rychle etablovalo jako nová koloniální mocnost a jen pár let po vítězství nad Čínou získalo po válce nad Ruskem kontrolu nad strategickými přístavy Lü-šun-kchou (Port Arthur) a Ta-lien (Dairen) a jihomandžuskou železniční dráhou.
Hlavní nepřítel: Japonci
Přes toto nepřátelství bylo Japonsko v některých čínských kruzích vnímáno jako vzor, jenž dokázal úspěšně absorbovat západní, především technickou modernitu a nasměrovat ji k vlastnímu vnitřnímu rozvoji a vnější expanzi. Tokio se proměnilo v jedno z center národních emancipačních asijských hnutí a na začátku 20. století tam studovalo kolem 10 000 čínských studentů. Jedním z nich byl na akademii císařské japonské armády i budoucí hlavní protivník čínských komunistů generál Čankajšek.
Jiní čínští studenti se po první světové válce vydali na zkušenou do Paříže jako například budoucí čínští komunističtí funkcionáři Čou En-laj a Teng Siao-pching. V Moskvě zase v roce 1921 vznikla pod záštitou bolševiky zřízené Komunistické internacionály (Kominterny) Komunistická univerzita pracujících Východu, na níž studoval Čankajškův syn a budoucí prezident Čínské republiky na Tchajwanu Ťiang Ťing-kua či prezident Čínské lidové republiky (ČLR) Liou Šao-čchi. Mladí čínští radikálové zkrátka po celém světě intenzivně studovali západní způsob života, praxi kapitalismu a jednotlivé ideologie od anarchismu, liberalismu až po marxismus s jediným cílem: zachránit Čínu od rozpadu, chudoby a bezvýznamnosti.
O něco podobného – transformovat Čínu na moderní konstituční monarchii – se sice pokoušela i vládnoucí dynastie Čching, ale její polovičaté pokusy vybudovat ústavní instituce a postavit se regionální rozdrobenosti spíše urychlily její pád a následné vyhlášení Čínské republiky v předvečer první světové války. Ta se stala důležitým akcelerátorem moderní čínské historie: Čína zprvu zůstala neutrální, zato Japonsko ji hodlalo využít k další expanzi, postavilo se na stranu Dohody a zaútočilo na německé državy v zálivu Ťiao-čou v šantungské provincii.
Japonsko si navíc chtělo pojistit své koncese v Číně i smluvně, a proto v lednu 1915 předložilo Pekingu tzv. 21 požadavků, které vyvolaly mezi Číňany obrovskou nevoli. Slabé vládě ale nezbylo než je 9. května, v „den národního ponížení“, přijmout. Zavděčit se Dohodě (a získat tak lepší vyjednávací podmínky proti Japonsku) vedly nakonec Čínu o dva roky později ke vstupu do války a vzdálené Dohodové vítězství se v listopadu 1918 pod hesly očekávané národní nezávislosti a nové spravedlnosti ve vztazích mezi státy slavilo v Pekingu i celé Číně.
Západní zklamání
O to větší ale bylo následné „versailleské“zklamání. Francie, Velká Británie i USA se postavily na stranu Japonska a trvaly na tom, že Čína musí své závazky vůči Tokiu dodržet. Zprávy o čínské diplomatické blamáži vyvolaly protestní demonstrace, jež se přetavily v důležitý milník procesu formování moderního čínského nacionalismu a národního sebeuvědomění – Hnutí 4. května. Všeobecná nespokojenost Číňanů s „národními zrádci“, tj. projaponskými ministry, se tu propojila s proticizineckými náladami a vyvřela
KRESBA LELA GEISLEROVÁ do silné sjednocující nacionální vlny, v níž se intelektuálové a studenti během demonstrací, stávek a bojkotů spojili s obchodníky i odbory. Jak podotýká historik Alexander V. Pantsov, mnoho intelektuálů a příslušníků čínských elit začalo pod dojmem této „versailleské zrady“pochybovat o dosavadní orientaci své země na Západ a jejich představy o západním liberalismu dostaly první trhliny.
Západ, respektive vítězné Dohodové mocnosti, prožívaly po první světové válce šok ze svých vlastních, nečekaně vysokých lidských i materiálních ztrát. Jak si všimli historici Robert Gerwarth a Ezra Manela, tento otřes se přenesl i do jejich impérií, kde naopak posílil ambice, očekávání i sebevědomí místních nacionalistů. U nich velkou naději vyvolávaly vedle lákavé rétoriky a praktického příkladu bolševické revoluce i projevy amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Asijští i afričtí nacionalisté ho alespoň zpočátku považovali (podobně jako vůdce bolševiků V. I. Lenina) za politika nového typu a příznivce práva národů na sebeurčení. Jak ovšem dodává Manela, reálný Wilson se k plnému sebeurčení bývalých kolonií stavěl spíše skepticky a také jeho klíčový termín, sebeurčení, byl spíše vágním příslibem do budoucna než konkrétní praktickou politikou. Například v otázce čínských nadějí na zrušení závazků vůči Japonsku Wilson v dubnu 1919 čínské delegaci „poradil“, že je „lepší žít se špatnou smlouvou než ji úplně roztrhat“.
Založení monopolní Komunistické strany Číny se prezentuje jako úspěšný, a proto jediný možný „vehikl“čínské cesty 20. stoletím za ekonomickou prosperitou, velmocenským statusem a národní jednotou. Její zrod však vycházel z několika dějinných paradoxů. příběh strany propaganda proměnila do podoby mýtu, v němž rozhodovaly činy jejích zakladatelů. zcela opomíjí roli Japonska, ruska či nacionalismu.
Přesto docházelo u některých velmocí k pomalému posunu v tom, jak vnímaly novou poválečnou Čínu a jak se k ní snažily nastavit nový, postkoloniální vztah. Například poměr mezi tradiční koloniální velmocí Velkou Británií a Čínou byl od vypuknutí opiové války v polovině 19. století zatížen čínskými (víceméně oprávněnými) obviněními z útlaku, nespravedlnosti a chamtivosti.
V Číně Londýn mnozí vnímali jako hlavního nepřítele ze Západu a prapříčinu svého imperiálního úpadku. Po válečném otřesu, který mimo jiné oslabil narativ Evropy o své předurčené civilizační misi vůči zaostalým mimoevropským národům a rasám, začala i Velká Británie přehodnocovat svůj vztah k Číně jako pouhé kolonii a začínala ji vnímat jako rodící se národ a stát. Jak podotýká historička Phoebe Chowová, v rámci řízeného „imperiálního ústupu“byli mnozí britští politici i odborníci ochotni dívat se na Čínu novýma očima. Podle Chowové se vedle otázek imperiální bezpečnosti a ekonomické výhodnosti začal ve vztahu k Číně akcentovat i morální aspekt. Svou roli hrály i v britské veřejnosti stále častěji reflektované otázky sebeurčení a odmítání vojenské síly jako prostředku řešení mezistátních konfliktů.
Zároveň se ukázalo, že probuzený čínský nacionalismus má reálnou sílu rozhodnutí velmocí měnit. Na konferenci ve Washingtonu 1921–1922 se velmoci zavázaly zachovat čínskou územní integritu a Japonsko souhlasilo s vrácením sporných teritorií Číně. Rovnoprávnost ale zůstávala pro Číňany jen na papíře a například většina cizinců žijících v jejich vlasti nadále žila mimo dosah čínských zákonů. Čínské nacionalisty tak bylo stále více slyšet, bohužel pro Čínu ale i ty japonské. Tokio se svého snu o imperiální expanzi na pevninskou Čínu nikdy nevzdalo a v meziválečném období preferovalo vojenskou sílu před diplomatickým jednáním. A tady zaostalá a chudá Čína tahala za kratší konec. Japonskou expanzi do Mandžuska a z ní vypuknuvší druhou čínsko-japonskou válku (1937–1945) můžeme již jen s odkazem na rozsah vojenských operací i výši ztrát – především na čínské straně – označit za asijskou obdobu sovětské Velké vlastenecké války. Z nejrůznějších příčin zahynulo 14 milionů Číňanů a 95 milionů, tj. 26 procent populace, jich ztratilo domov.
Dějinná zkratka
Japonci tak ve výsledku zásadně oslabili rodící se čínský stát, podlomili snahu Kuomintangu jej centralizovat a konsolidovat a „donutili“jeho vůdce Čankajška uzavřít dočasné spojenectví s komunisty. Ti tím získali drahocenný čas k přeskupení a konsolidaci, jež po porážce Japonců s podporou Moskvy využili ve vítězné občanské válce ke svému konečnému vítězství. Ostatné sám Mao Ce-tung mnoho let po válce v roce 1961 při setkání se zástupci japonského parlamentu připustil, že nebýt japonské agrese, zůstali čínští komunisté stále zakopaní kdesi v horách.
Japonskou agresí „ztratily“čínské dějiny v maovské odbočce v letech 1949–1976 téměř třicet let a tato „dlouhá zkratka od kapitalismu ke kapitalismu“stála Čínu miliony zbytečných obětí během Velkého skoku či Kulturní revoluce. Bez japonského útoku by Čankajšek či někdo jiný v čele Kuomintangu pravděpodobně úspěšně dokončil sjednocení země a ustavil by ve spojenectví s USA autoritářský kapitalismus, jenž se mohl třeba podle tchajwanského scénáře později demokratizovat do podoby dvoustranického systému. Moderní čínská historie by sice nebyla nekrvavá, ale byla by krvavá méně. I na Západě se národ, stát i moderní ekonomika rodily v krvi, ať již vlastní, nebo cizí. Západ si tyto procesy „rozložil“do více staletí, probuzený čínský obr se ale podobně jako sovětské Rusko rozhodl i za cenu omylů, masových zločinů a katastrof historii uspěchat.
Oficiální oslavy vzniku KS Číny byly zahájeny na začátku července, ve skutečnosti však byla strana založena až během svého prvního sjezdu na konci tohoto měsíce. Může to připomínat vtipy, které kdysi kolovaly o všudypřítomné zkratce VŘSR – nebyla v říjnu, ale listopadu, nebyla socialistická, ale bolševická… Tady ale podobnost s bolševiky nekončí. Rozmáchlé
obrazy masových scén, které bylo možné vidět na oslavném představení na Pekingském národním stadionu známém spíše jako Ptačí hnízdo, prozrazovaly snahu přeformátovat zakládající moment strany, jehož se zúčastnilo jen několik osob, v monumentální historickou událost masového charakteru, jakýsi skutečný a jediný začátek moderních čínských dějin. O něco podobného se již deset let po svém převzetí moci pokusili i ruští bolševici, když nechali slavného režiséra Sergeje Ejzenštejna znovu zinscenovat a na filmový pás zachytit obsazení Zimního paláce. Ejzenštejn to udělal tak dobře, že se záběry z jeho filmu Říjen: deset dní, které otřásly světem (1928) staly nedílnou součástí dokumentárních filmů i globální paměti. Byly reálnější než realita.
Čestné místo při oslavách vzniku KS Číny by tak vedle japonských imperialistů měli mít i ruští bolševici v čele s V. I. Leninem. Na pozadí versaillského zklamání, dávných animozit vůči Západu i protijaponského nepřátelství se zdála bolševická Moskva nabízet ten správný modernizační mix – radikální marxistickou teorii, okořeněnou v Číně rezonující protiimperialistickou rétorikou; leninimus jako institucionální model sjednocené, vojensky řízené a hierarchické politické strany, jež je vedena aktivními a vizí budoucnosti osvícenými vůdci, a v neposlední řadě i reálnou, materiální, vojenskou i personální pomocí, kterou od roku 1919 Moskva nabízela prostřednictvím své mezinárodní sítě Kominterny.
Svou roli hrály i příklady úspěšně proběhnuvších ruských revolucí od svržení carského režimu až po ustavení bolševické diktatury. Jak podotkl spoluzakladatel KS Číny Li Ta-čao, v ruské revoluci marxismus demonstroval, že se jedná o „sílu, která je schopná pohnout světem“. Bolševickou radikalitu svým způsobem obdivovali i čínští nacionalisté. Například Čankajšek ještě dlouho označoval za „nejvznešenější akt v dějinách mezinárodních vztahů“to, že bolševická vláda jednostranně zrušila carská privilegia v Číně.
I Moskva projevovala o probuzenou Čínu zájem a prostřednictvím svých zástupců v Kominterně se snažila kontaktovat vhodné jednotlivce a kolem nich budovat buňky budoucí čínské komunistické strany. Jednou z takových skupin byl okruh kolem Li Ta-čaa na Pekingské univerzitě nebo okolo šéfredaktora populárního časopisu Nové mládí Čchen Tu-sioua. Zde také v listopadu 1920 vyšel první manifest formálně ještě neexistující KS Číny.
Bolševická diktatura bolševikům Paradoxem vzniku KS Číny bylo, že jedním z otců zakladatelů se stal „bílý Evropan“, nizozemský reprezentant Kominterny Hendricus Sneevliet, jenž v červnu 1921 dorazil do Číny.
Zasloužilý sociální demokrat a posléze komunista se znal s Leninem i Trockým, pomáhal budovat odborové a revoluční struktury na Jávě a nizozemské východní Indii, v Kominterně byl tajemníkem komise pro národnostní a koloniální otázky. Jak podotýká historik Tony Saich, Sneevliet byl arogantní, nemluvil čínsky a o Číně toho věděl jen málo. Řada čínských komunistů jej podle historika Michaela Weinera nesnášela a obviňovala ho přesně z toho, proti čemu měl přijet do Číny bojovat: „Viděl se jako anděl osvobození asijského lidu a byl obdařen komplexem nadřazenosti bílého muže.“
Přesto měl na počátky strany vliv jako nikdo jiný. Prosadil podle Saicha dva základní principy, z nichž toho prvního se čínští komunisté drží dodnes – moc musí držet a vykonávat jednotná, disciplinovaná strana leninského typu a komunisté nemohou revoluci provést sami, ale musí se spojit s širším nacionalistickým hnutím. A právě to byl od prvního dne zakládajícího sjezdu KS Číny, k němuž se v Šanghaji sešlo dvanáct delegátů z hostitelského města, ale i z Pekingu, Wu-chanu či Kantonu, kámen úrazu.
Jako správní revoluční romantikové, čerstvě obrácení na víru, byli podle Pantsova patřičně radikální. Chtěli svrhnout kapitalismus, zrušit třídní rozdíly, zavést diktaturu proletariátu a konfiskovat výrobní prostředky. Shodli se na marxistické analýze čínských bolestí a nedostatků a vyjádřili naději, že jednou jejich strana, postavená na základě demokratického centralismu, povede masy v ozbrojené revoluci proti feudálním a imperialistickým silám. Právě tato dvojí kontrola „společenských ideálů a cílů“a „politického života“podle historika Macabe Kelihera určuje teorii i praxi KS Číny až do dnešní doby.
Především ale delegáti odmítali mít cokoli společného – natož spolupracovat – s konkurenčním národně revolučním hnutím Kuomintangem, v jehož čele stál „praotec“čínských revolucionářů Sunjatsen. V Moskvě si ale čínskou realitu vyhodnotili jinak a právě Kuomintang identifikovali jako v daný moment jediné relevantní a akceschopné mocenské centrum. Klíčovým východiskem podle historika Sobhanlala Datta Gupty bylo, že v dané situaci budou běžní Číňané slyšet spíše na nacionalismus než na abstraktní internacionalismus a teze o světové revoluci. Právě Sneevliet měl čínským delegátům, kteří přenocovali v prázdné koleji dívčího lycea na území tzv. francouzské koncese, vydávali se za účastníky vědeckého sympozia a po dvou dnech se přemístili do nedalekého soukromého domu, jejž vlastnil jeden z delegátů a kde nyní sídlí Muzeum prvního sjezdu KSČ, v podstatě sdělit, že jsou v tuto chvíli mocensky irelevantní a jedinou jejich šancí je spojit se se Sunjatsenem.
Jenže ať už to byla jazyková bariéra, fyzická nepřítomnost delegátů z Kominterny na závěrečném zasedání (těsně před plánovaným koncem sjezdu večer 30. července 1921 místo zasedání prohledali policisté, kteří pravděpodobně od jeho příjezdu sledovali právě Sneevlieta. Nikoho sice nezatkli, ale zbytek delegátů se již bez Sneevlieta rozhodl pokračovat v zasedání mimo Šanghaj v městečku Ťia-sing, kde si najali loď a na ní sjezd uzavřeli), nebo prostě jen neústupnost čínských komunistů – závěrečné usnesení prvního sjezdu šlo přímo proti tomu, co si přála Moskva. Čínští komunisté přijali extrémně levicovou a ultrarevoluční podobu manifestu.
Sneevliet a Kominterna však vystupovali z pozice síly, vůli čínských komunistů prostě ignorovali a paralelně začali domlouvat jejich spojení s Kuomintangem. Přes svou internacionální rétoriku byl tak i sovětský příspěvek pro vznik KS Číny svým způsobem imperiálním projektem. Kominterna čínské komunisty financovala, nevybíravě řídila a de facto jim názorně předváděla, co znamená leninský „demokratický centralismus“v praxi. Navíc si udržovala dvě želízka v ohni: vedle KS Číny pomáhala budovat na takřka stejných organizačních principech i Kuomintang a byla přesvědčena, že v takové hře nemůže prohrát.
Čínští komunisté obviňovali Sneevlieta z toho, proti čemu přijel bojovat: „Viděl se jako anděl osvobození asijského lidu a měl komplex nadřazenosti bílého muže.“
Kominterna vůli čínských komunistů prostě ignorovala, řídila je a názorně předváděla, co znamená leninský „demokratický centralismus“v praxi
Tak trochu jiná cesta
Pozdější nepřátelé na život a na smrt, komunisté a nacionalisté, tak měli na začátku více společného, než by si byli ochotni později připustit – i proto, že se ve své počáteční analýze výchozího stavu (bída a slabost), představě cílů (síla a prosperita) a koneckonců i volbě prostředků (centralizovaná politická strana a charizmatický vůdce) víceméně shodovali. Chtěli dohnat „proflákané“19. století a ve zrychleném tempu vybudovat dvě klíčové instituce – moderní stát a národ – tak, aby Čína přestala být otloukánkem jedněch a kořistí druhých.
Jak podotýká historik Peter Zarrow, při současné rekapitulaci to spíše vypadá, jako by čínští komunisté spíše než Marxovy vize plnili Sunjatsenovy sny. V ekonomice plánoval otevřít Čínu zahraničním investicím s tím, že by stát kontroloval klíčová odvětví a infrastrukturu – stejným směrem se vydali čínští komunisté i v 80. letech 20. století. Sunjatsen byl přesvědčen, že hlavním zdrojem čínských problémů byla chudoba, ne třídní boj – dnes se sice čínští komunisté verbálně zaštiťují marxismem a maoismem, ale zdrojem jejich legitimity i společenské stability je slib prosperující společnosti, boje s chudobou a zlepšování životního standardu. Sunjatsen také snil o husté železniční síti spojující odlehlé regiony jako jednoho z předpokladů jednoty země – a rozvoj železniční sítě patří mezi úspěchy současného režimu. Jen jedna, zato podstatná Sunjatsenova vize zůstává podle Zarrowa vzdálenější více než kdy jindy – sen o postupné demokratizaci země a ustavení konstituční vlády.