Ať žije a vzkvétá
Osobní výběr ze světového tisku
Mutace. Mutace. Mutace. To slovo brání pocitu úlevy i o prázdninách, ale zkusme to. Ač mnozí zatracují The New York Times coby hlasatele jediné přípustné pravdy, stále tam ještě najdeme zajímavá témata v datové žurnalistice, nekrolozích či připomínkách lidí, jako je Juliane Dillerová.
Blíží se 50. výročí události, kterou si ti starší pamatují ze zpráv, mladší ji znají z knihy Spadla z nebe či Herzogova filmu Křídla naděje, a ti nejmladší o ní nevědí asi vůbec. V peruánské Amazonii se 24. prosince 1971 po zásahu bleskem zřítilo letadlo místního spoje z výšky tří tisíc metrů. Neštěstí si vyžádalo 91 obětí. Přežila jen sedmnáctiletá Juliane, tehdy Koepckeová, později Dillerová. Její příběh i současný život předkládá čtenářům NYT Franz Lidz.
Její rodiče byli němečtí biologové, kteří po válce odešli do Jižní Ameriky. Juliane se narodila roku 1954 v Limě. Vyrůstala na výzkumné stanici Panguana v Amazonii a právě tam mířila s matkou kritického dne. Když se letadlo ve vzduchu rozpadlo, měla štěstí, že byla připoutaná k sedadlu (padala hlavou dolů a dnes říká, že koruny stromů v pralese jí připomínaly hlávky brokolice). Další dávku štěstí přidaly vzestupné vzdušné proudy, rotace sedadla i hustý porost lián na stromě dopadu. Ale jejím snad největším štěstím bylo to, že znala Amazonii.
Ač se probrala s těžkým otřesem mozku, uskříplým krčním obratlem, zlomenou klíční kostí, natrženými vazy v koleně a řeznými ranami na nohou, instinkt a zkušenost ji vedly správně. K potoku a řece, neboť věděla, že jen u ní může narazit na civilizaci. Po deseti dnech trmácení ji zachránili dřevorubci. Uzdravila se a dodnes pendluje mezi výzkumnou stanicí v Amazonii a Mnichovem, kde působí ve Státní zoologické sbírce.
Připomeňme i toto: Dillerová přežila pád z tří tisíc metrů. Měsíc po ní, 26. ledna 1972, přežila pád z deseti kilometrů
Vesna Vukovičová (1950–2016), letuška z jugoslávského spoje, který při letu nad Československem (nad Srbskou Kamenicí) poslala k zemi bomba chorvatských ustašovců. Zázraky se někdy skutečně dějí.
***
Teď k tématu módy. Myslíte si, že je ryze letní, nepolitické? Jak kdy a pro koho. Wolfgang Röhl si na volnomyšlenkářském webu Osa dobra všímá, jak se genderově neutrální móda šíří z USA, původně z obchodu Pfluid v newyorské čtvrti Soho, a jak sklízí potlesk progresivistů i v Evropě.
O tématu „textilní askeze“či „jednotného vzhledu“se pochvalně rozepsal mnichovský list Süddeutsche Zeitung: „Oproti dráždivému a křivky zdůrazňujícímu ošacení klade prostá unisex móda důraz nikoli na tělo, ale na osobnost… Je projekčním plátnem charakteru, nic úmyslně nezdůrazňuje, volné pole přenechává osobnosti.“
Je to až taková novinka? Röhl připomíná, že už roku 1873 vznikly univerzalistické džíny, ale později se staly symbolem machismu. Když se řekne „radikální genderová neutralita“, vtírá se mu něco jiného – ošacení Maovy Číny. Tedy ty hnusné „svěrací kazajky“, jež razily stereotyp o „modrých mravencích“. V onom „sinosocialistickém otrockém státu“je tehdy chtě nechtě nosili všichni příslušníci všech genderových či jiných skupin. Samozřejmě, to ví každý. Röhl ale připomíná i něco pro fajnšmekry.
Před půl stoletím se objevily repliky čínských „svěracích kazajek“po 130 dolarech za kus na trhu, který v USA zásoboval societu zvanou radical chic (česky, řekněme, radikální šmrnc). Což si žádá odbočku. Jak praví Wikipedie, s výrazem radical chic vyrukoval roku 1970 spisovatel Tom Wolfe. Označoval jím dobře zaopatřené příslušníky společenských elit, kteří si pro efekt budovali obraz sympatizantů levicového radikalismu (Wolfe se vyřádil zejména na skladateli Leonardu Bernsteinovi za to, že sponzoroval Černé pantery).
A teď se vracíme k dnešku. I o půlstoletí později je pro zaopatřené příslušníky západních společenských elit šmrncovní, když si budují obraz sympatizantů pokroku a radikální levice.
Měsíc po Dillerové přežila pád z 10 km Vesna Vukovičová, letuška z jugoslávského spoje, který poslala k zemi bomba ustašovců. Zázraky se někdy skutečně dějí.
***
Vracíme se i k Číně, jež slavila 100 let komunistické strany. Její hesla i rétorika ve stylu „Ať žije a vzkvétá“už na Západě netáhnou. Nicméně duch sloganu „Ať žije a vzkvétá“tu klíčí z domácích zdrojů.
Pěkně to na Twiteru píše německý filmař Mario Sixtus: „Podaří-li se autoritářsky řízené Číně pomocí obnovitelné energie a elektromobility přeměnit vlastní zemi v jakousi ekodiktaturu, zatímco západní demokracie budou nadále ničit planetu, kdo je pak morálně nadřazený?“