Až budeme šťastní jako Dánové
Jeden z nejslavnějších a nejvlivnějších intelektuálů posledních tří dekád, americký politolog Fareed Zakaria ,se rozhodl podívat na svět během pandemie. A s údivem zjišťuje, jak mohutně tržní zdravotnictví hubí chudé a menšiny...
Pandemie covidu-19 se stala katalyzátorem společenského pohybu. Kromě horečné vědecké a medicínské aktivity, jež vedla k rychlému rozpoznání genomu nového koronaviru, vývoji účinných vakcín a masové vědecké popularizaci v médiích, které dalo vzniknout novému druhu televizní show, došlo i k urychlení vývoje mnoha počítačových systémů kontroly, rozpoznávání, identifikace. Kromě promoření nemocí procházejí dříve naivní společnosti celého světa bleskovým promořováním daty a mění se ve společenství poučená.
Urychlení se dočkala i reflexe v humanitních vědách a myšlení jako takovém. Už pár týdnů po vypuknutí pandemie vyšla kniha slovinského filozofa a provokatéra Slavoje Žižeka s názvem Pandemie! Covid-19 otřásá světem. Hned po něm se s pohledem na novou situaci svěřil populární francouzský konzervativní myslitel Bernard-Herni Lévy. Jeho kniha Virus ve věku šílenství je podobně jako ta Žižekova spíše sdělováním pocitu ze ztráty či nového rozevírání svobody než nějakou systematickou analytickou prací. O analýzu – i když spíše prakticky-orientační, nikoli výzkumně zevrubnou – se naopak pokouší americký politolog a publicista indického původu Fareed Zakaria, který jako by ve své práci navazoval na knihu populárního bulharského politologa Ivana Krasteva Už je zítra? Aneb jak pandemie mění Evropu.
Zakariova kniha v českém překladu Veroniky Maxové a Jaroslava Veise sice nese název Deset lekcí pro postpandemický svět, ale je pochopitelně mnohem víc zaměřena na Spojené státy a na to, co si ekonomicky (a zejména politicky) z pandemie může vzít Amerika.
Zatímco Ivan Krastev vidí v Evropě posílení odstředivých pohybů a příklon ke „starému dobrému národnímu státu“, Zakaria si mnohem více všímá rozpadu americké představy o síle volného trhu, který se obejde bez větší ingerence státu. Systematický útok Donalda Trumpa na strukturu státních institucí, který byl vposled veden paranoidní spikleneckou představou o vládě „hlubokého státu“(deep state), tedy jakéhosi zednářského propojení demokratů a jejich přívrženců ve státní správě, oslabil všechny systémy předběžné opatrnosti, které americký stát měl proti pandemii k dispozici. A to spolu s podceněním celé epidemie vedlo k největšímu počtu obětí nové nemoci v západním světě.
Zakaria také připomíná, že za velký počet mrtvých může i velmi výběrové zdravotnictví, které vylučuje desítky milionů lidí z možnosti dobře se starat o své zdraví. I ve zdravotnictví tvrdě vládne tržní princip, takže kdo má peníze, může si lepší péči o zdraví prostě zaplatit. Největší počet obětí byl v USA mezi chudými Afroameričany, což mluví samo za sebe. Jako tu největší a nejzákladnější lekci z pandemie, na kterou by neměli zapomenout Američané ani zbytek světa, je podle Zakarii zjištění, že volnou ruku trhu nelze jen tak pustit ze řetězu a že se musí nejen kontrolovat, ale také dopředu regulovat. Liberální myslitel, jenž považuje za východisko existence moderních společenství (demokratický) kapitalismus, který podle něj osvědčil svou produktivitu a obrovskou schopnost a životnost v progresivním proměňování a rozvíjení lidského světa, vyzývá k regulaci trhů. Pokud to neuděláme, soudí Zakaria, je svět odsouzen k nekonečnému a stále rychlejšímu řetězci krizí, které budou stále obtížněji předvídatelné a řešitelné.
Digitální monopoly
Jedním z příkladů, který ukazuje, jak nebezpečná až perverzní může být téměř absolutní tržní svoboda, je Zakariovi gigantický boom digitálních společností.
„V digitální ekonomice mají všechny trhy tendenci k tomu, aby je ovládl jeden či dva hráči, kteří potom získávají možnost zvyšovat ceny,“píše poněkud překvapený politolog, jako kdyby v jiných odvětvích (například v oblasti přirozených monopolů, těžbě nerostného bohatství i jinde) byla tendence k monopolizaci trhu vyloučena. Monopolizace je spíše přirozená tendence kapitalismu, proto také v určitých fázích jeho vývoje přistupovaly vlády k násilnému rozdělování monopolů či jinak demonopolizovaly prostředí. Dnes se ochrana před monopoly a dohled nad jejich případným vznikáním stala běžnou a už samozřejmou součástí. Že k tomu v digitálním světě ještě nedošlo, je udivující nikoli proto, že by se digitální giganti nějak lišili od jiných, ale proto, že všichni, včetně Ameriky, přece máme tuto monopolizující zkušenost, jež před monopoly a jejich nevýhodami efektivně varuje.
„Firmy si umějí napsat pravidla tak, že vytěsní konkurenci a zaručí vysoký zisk,“popisuje Zakaria postup digitálních obrů, jako kdyby to bylo něco nového. Problém je přece pouze a jenom v tom, že si tohoto bujení monopolu nikdo moc nevšímal, až se stalo, že firmy jako Facebook, Google, Amazon nebo Apple svými monopoly ovlivňují život skoro každého člověka na planetě. Pro Zakariu je tento „objev“digitálních monopolů předstupněm úvahy o škodlivosti nekontrolovaného dění na trzích ve všech oblastech, zejména v těch citlivých, jako je práce, zdravotnictví, školství nebo sociální péče. Amerika, ale i řada jiných zemí podle Zakarii až příliš dlouho (více než třicet let) podléhala reaganovské a thatcherovské ideologii privatizace a volného trhu. Pandemie mimo jiné ukázala, že zcela privatizované sociální a zdravotnické služby sice mohou přinést obrovskou kvalitu, a dokonce i rychlejší medicínský vývoj, ale radikálním způsobem dělí lidi na ty, kteří mohou, protože na to mají, a kteří nemohou, protože jejich příjem na tržní služby nestačí. Ti nejbohatší – připomíná ve své knize americký politolog, který píše sloupky do The Washington Post a má svůj publicistický pořad v televizi CNN – se na začátku pandemie prostě sebrali a odjeli do soukromí mimo město nebo na vzdálené ostrovy a samoty. Z New Yorku, který byl epicentrem nákazy v USA, tímto způsobem zmizelo půl milionu lidí, ti ostatní, kteří zůstali, museli čekat, jak vše dopadne.
Skvělí Dánové!
„Tržně orientované myšlení obsadilo všechny sféry našich životů a ponechalo jen malý prostor hodnotám, jako jsou čestnost či rovnost,“soudí Fareed Zakaria, který je jako klasický liberál veden morální poučkou, podle níž je smyslem všeho konání snižovat utrpení co největšího počtu lidí a vytvářet podmínky pro životní realizaci všech, nejen těch, kteří se vyznají v tržní džungli. Pandemie musí být poučením především v tomto širokém politicko-sociálním smyslu. Nejde totiž jen o pandemii ze zdravotního či medicínského hlediska, chtělo by se doplnit Zakariův trochu nedotažený náznak, ale o syndemii, tedy o vzájemné propojení sociálních, zdravotních, informačních a jiných komplikací, jak ostatně Zakaria přesně rozvíjí ve svém desateru lekcí či „poučení z krize“. Ať už jde o sociální nerovnost, ekonomické soupeření Číny a Spojených států a s ním související (de)globalizaci, nebo o vládu expertů, kteří až do pandemie podle Zakarii nedostatečně dbali na to, že jejich odbornost sama o sobě společnosti nestačí, protože mnoho lidí „namyšlené“odborníky, opírající se o vzdělání, na něž většina nemůže nikdy dosáhnout, považuje za elitáře. I experti musejí svou expertizu dobře vysvětlit ostatním. „Chceme-li úspěšně projít současnou pandemií i krizemi, které nás teprve čekají, musejí lidé expertům naslouchat,“vysvětluje Zakaria. „Ovšem také experti,“dodává, „musejí naslouchat lidem.“
Podobné vyvažování či moderace (moderato, mírně) je vlastně hlavní „myslitelskou metodou“Fareeda Zakaria. Přinejmenším v této postpandemické knize jako by se v ní odkazoval na aristotelskou teorii středu, která umožňuje vyvažovat dobré a zlé ve funkční společnosti tak, aby bez větších otřesů (pře)žila a žila dobře či spravedlivě. Autor se ostatně přímo na antického klasika Aristotela odkazuje, když mluví o osobních sociálních vazbách jako základu společnosti, které pandemie odhalila jako nutné vyvážení neomezeného (amerického) individualismu, na němž stojí moderní a dosud i postmoderní společnosti.
Zakaria jako chytrá horákyně „moderuje“prakticky všude, někde přesvědčivě, jinde méně. Zhruba uprostřed knihy, která je skutečným centrem jeho politické zvěsti do budoucna, je vidět, jak těžký vnitřní boj při psaní často podstupoval. Musel zachraňovat své kapitalistické východisko, které je jakýmsi a priori jeho názoru a postoje, a přitom vážně prosazovat regulaci bezbřehého tržního ideologismu. I tady se mu to podařilo vyvážit, přičemž pro něj bylo nejzásadnější, aby ho nikdo nenařknul ze socialismu jako neúspěšného uchazeče o prezidentskou kandidaturu Bernieho Sanderse a další mnohem radikálnější levicové demokraty. Taková nálepka by Zakariův hlas v Americe mohla zásadně oslabit, zároveň je zřejmé, že i pro samotného autora je to hranice, kterou by nechtěl nikdy překročit.
Zakaria také připomíná, že za velký počet mrtvých v USA může i výběrové zdravotnictví, které vylučuje desítky milionů lidí z možnosti dobře se starat o své zdraví
Pro Zakariu je „objev“digitálních monopolů předstupněm úvahy o škodlivosti nekontrolovaného dění na trzích ve všech oblastech života
Pro tentokrát stačí, že kapitalismus byl do budoucna zachráněn a že víme, jak to udělat, aby bylo líp. Budeme všichni jako Dánové!
„Dobře nastavené regulace mohou zajistit, že konkurence bude svobodná a férová,“rozbíhá se k politické pointě, tedy k záchraně kapitalismu i dobře organizované vlády uvnitř knihy Zakaria. „Trhy potřebují oporu, nárazníky a podpěry“, jak pochopili Dánové, jejichž systém velkého zdanění bohatých a následného sociálního přerozdělování nijak neničí kapitalistický základ ekonomiky. Heuréka! Zakaria objevil ideální systém organizace státu („Skvělí Dánové“zní mezititulek této klíčové pasáže), který se navíc výborně osvědčil i během koronavirové pandemie, jak ukazují statistiky, podle nichž se Dánům dařilo tlumit nákazu a ochraňovat obyvatelstvo i bez drastických omezení a prostřednictvím hygienických doporučení.
Zakaria používá Dánsko jako synekdochu za celou Skandinávii, která fungovala coby vzor všem evropským sociálním demokraciím ještě na začátku milénia. Ve svém desateru poučení nemá bohužel moc prostoru na to, aby se věnoval specifickému hodnotovému protestanskému pozadí, z něhož celý systém organizace a přerozdělování v dánské společnosti vyrůstají. Bylo by také zajímavé porovnat, jak moc se dánský systém sociálního „krocení kapitálu“odlišuje od německého sociálního tržního hospodářství (soziale Marktwirtschaft), které stojí za poválečným úspěchem Německa. Na to vše se Zakaria jistě podívá někdy příště. Pro tentokrát stačí, že kapitalismus (není žádná jiná alternativa, there is no altenrative, TINA) byl do budoucna zachráněn a že víme, jak to udělat, aby bylo líp. Budeme všichni jako Dánové! Překvapivé poučení z pandemie, která byla pro Zakariu také krizí dobrého vládnutí. Nová TINA, jak říká Fareed Zakaria: „Žádná jiná alternativa skutečně neexistuje.“