Proč u Burjatů třeští šaman
Na Sibiři mezi Ruskem a Mongolskem je dodnes velmi silná víra ve schopnosti tamních šamanů
Jak asi vypadají jejich duše? A kde dlí? Burjati, žijící převážně kolem Bajkalu, mezi dnešním Ruskem a Mongolskem, to viděli – a částečně stále i vidí – nějak takhle: „Duše je obvykle lokalizovaná v hülde, tedy v oblasti hlavy, krku a osrdí, v churaj, blíže k srdci a v okolních částech dýchacího ústrojí, případně v plicích (uušcha), jak to bylo chápáno u Chorinských Burjatů. Všechny tyto části byly vždy předmětem úcty. Jelikož hülde odpovídalo lokaci životních funkcí, pojetí duše bylo vnímáno jako zdroj života, energie a síly,“píše Marek A. Havlíček v nové knize Böo: Tradice a současnost burjatských šamanů, již vydalo na přelomu roku Karolinum. Právě duše je pro celý koncept šamanismu zcela zásadním pojmem.
Šamané, tedy osobnosti kombinující na širé Sibiři role léčitelů, kouzelníků, zpovědníků i věštců, se za putujícími dušemi vypravovali do více rovin světa. Burjatské duše mívaly prý podobu duchovního dvojníka člověka – i s jeho vlastnostmi, vzrůstem a nedostatky. Ve spánku se duše mohou oddělit a cestovat jak horizontálně (tedy navštívit jakékoli místo na světě), tak vertikálně, takže mohou do odlišné „paralelní“říše, která je dostupná po ose světa, po eliadovské axis mundi. Existovaly asi tři hlavní vrstvy: nebeská, středová a podzemní.
A mezi nimi šamané, zvláštně nadaní a vyškolení jedinci, ve svém transu „létali“; pohybovali se mezi světy, aby pomáhali od nemocí i škod. Šamanismus – a už i jeho moderní odnože jako neošamanismus, urbánní, anebo dokonce digitální šamanismus (!) – je na Západě jedním z populárních duchovně-náboženských témat. Bylo již toho o něm hodně napsáno. Nicméně Havlíčkova kniha, jež je „přetavenou“disertací z Univerzity Karlovy (2013), čtenářům nabízí neobvykle hluboký vhled do dějin, tradic i soudobých revitalizací burjatského šamanství.
„Doktor, kněz i anděl“
O asijských šamanech toho víme hodně. U řady etnik zastávali klíčové funkce: bránili své společenství, vyháněli duchy, obnovovali harmonii mezi lidmi a přírodou, byli prostředníky i sociálními psychoterapeuty, obřadně léčili... Můžeme se tomu už trochu povýšeně posmívat, ale i dnešní racionální věda potvrzuje funkčnost placeba, léčby vírou. „Až nedávno jsme začali rozumět psychosomatickým účinkům sugesce, hypnózy a hlubokého přesvědčení. Terénní antropologové prověřili platnost, že magie je účinná pro ty, kteří jí věří... Tribální člověk pohlíží na šamana asi tak, jako by hleděl západní člověk na kombinaci vynikajícího doktora s váženým knězem a strážným andělem v jedné osobě,“upozorňoval profesor Leopold Pospíšil z Yale, jenž sbíral žité zkušenosti i u Inuitů či u papuánských Kapauků.
Havlíček, který podnikl v Burjatsku mezi lety 2003 a 2009 řadu dlouhodobých výzkumů, rozdělil knížku na tři hlavní části. Nejprve – a to hodně důkladně – představuje Burjaty samé: jejich historii, pak etnogenezi národa a „burjatství“i úsilí o autonomii. Pracuje s čínskými kronikami, mongolskými letopisy i zprávami evropských vyslanců, přičemž je hned záhodno tu připomenout, kolik klíčových prací už vlastně vyšlo i česky: Kniha vrchních písařů (Karolinum 2012), Tajná kronika Mongolů (NLN 2011) i Putování k Mongolům (SNKLU 1964), jež obsahuje v zápise Viléma z Rubruku rovněž popis „šamanských“obřadů.
První a nadlouho ojedinělá zmínka výslovně o „Burijatech“se objevuje ve 13. století, leč byli častěji zahrnováni mezi četné „Lesní národy“, následně s ruskojazyčnou expanzí mezi Braty, Bratské či Bratské Tatary (kuriozitou je ukázka z divadelní hry Sibiřský šaman, kterou prý roku 1786 napsala sama carevna Kateřina II. Veliká a kde zní slova, že šaman říkají „sibiřské národy svým kněžím“). Přímí zájemci o šamanismus ovšem mohou desítky stran, kde figurují Alarští, Selenginští, Idinští či Olchonští Burjati, vlivy tibetského buddhismu anebo postavení v rámci SSSR (od roku 1923 jako autonomní republika se zhruba čtvrtmilionem Burjatů), přeskočit. Nicméně autor vysvětluje, že je to jen nejstručnější přehled pro pochopení situace – dnešní Burjati píší azbukou, neváhají promluvy doplňovat ruskými slovy i celými větami.
Ve druhé části se Havlíček staví k široce pojatému konceptu šamanismu, jak byl „západní“vědou (a třeba i vlivnými pracemi Mircei Eliadeho) vystavěn. „Již od počátku 20. století vznikla tendence nazývat jako šamanismus širokou škálu náboženských jevů, přičemž autoři knih běžně zaměňují termín šaman s dalšími specialisty (čaroděj, kouzelník, léčitel, kněz, medicinman), jež vystihují jen část šamanových aktivit, jako by to byla synonyma... Celý koncept je odvozen od ústřední osoby – šamana. Toto označení pochází z tunguzských (tunguzsko-mandžuských) jazyků, u jejichž nositelů šaman či saman představoval specialistu a prostředníka mezi jeho vlastním společenstvím a světem duchů,“píše český burjatolog.
A dodává, že etymologie takto „populárního“slova není zcela vyjasněná: může pocházet i ze sa- pro „znát, vědět“(evencky ca) nebo snad kořene -sam- pro někoho „v rozrušeném stavu“, což odpovídá osobám v tak charakteristickém transu. Původ se hledá třeba i v pálijském slově samana pro „kněze“nebo sankrtském šramana, jak znělo v polemice s oponentem disertace Lubošem Bělkou z Masarykovy univerzity, jenž ji už tehdy doporučil ke knižnímu vydání.
Ostatně Bělka je jedním z nemnoha Čechů či Slováků, který se Burjatskem zabýval, když psal o tamní verzi tibetského buddhismu (2001). Ovšem zájemce o nativní skupiny Sibiře či Altaje máme: zdejší zájem o šamanismus podněcovala svými pracemi etnoložka Pavlína Brzáková (1994), dále to byli Tomáš Boukal, František Bahenský, Luděk Brož (který nyní řeší na jiné téma prestižní ERC grant) či Tereza Hejzlarová z centra Sinophone při Univerzitě Palackého.
Burjatská víra v 21. století
Havlíčka především zajímá, jak šamany (burjatsky böö či utgan) a šamanství vnímají sami Burjati. „V jeho zlidovělé interpretaci lze vidět vlivy bolševické propagandy, která ze šamanů dělala podvodníky nebo hlupáky. Rozpoznat však lze i vlivy sovětského akademismu a starších etnografických prací,“uvádí autor, načež jinde zmiňuje osudy dvou význačných badatelů v době SSSR – jak etnograf G. V. Xenofontov (jeho knížka Sibiřští šamani vyšla roku 2001 česky v Argu), tak organizátor vědeckých expedic B. E. Petri byli stalinistickým režimem označeni za špiony... a v roce 1938, respektive roku 1937 popraveni.
Dnes je v Bajkalsku přijímán spíše generalizovaný pohled na šamana coby „náboženského specialistu“, přičemž odborníci někdy dělí šamanismus (zahrnující kosmologii i celý systém) a šamanství – kultovní praxi, kdy se šamaní (böölööšen ).A šamanisté jsou ti věřící.
Aby je autor pochopil, vyrážel za nimi do vsí i měst, rozmlouval s nimi. Celkem je v soupisu uvedeno na tři desítky informátorů různého pohlaví, věku i povolání: své představy a zážitky vylíčili fotograf Aleksandr Ch. z Ulan-Ude, studentka Ariadna K., Bair Ž. coby předseda šamanského sdružení, učitel Bolot M., kovář přezdívaný Dorlik anebo šaman Fjodor P. Oproti disertační práci z FF UK, žel, v knize chybí tři videa z šamanských obřadů na CD/DVD.
Všechny Havlíčkem získané poznatky shrnuje třetí – a zdaleka nejzajímavější i nejčtivější – část věnovaná přímo burjatském šamanství. Před námi pak defilují doslova „zástupy duší“, poněvadž burjatský světonázor nebyl věru prostý.
„Tradiční kosmologie Burjatů-šamanistů je animistická – celý svět je tedy pojímán jako ,oduševnělý‘. Každé místo, věc, krajinný prvek, jakákoli vlastnost, stejně jako lidská činnost či přírodní proces, vše, co dokáže člověk vnímat svými pěti smysly, zachytit nebo abstrahovat myslí, může být svým způsobem považováno za živé neboli může mít svého vlastního ducha, respektive pána, vládce či ochránce,“uvádí.
V takovém světě existují rozliční Ežinové (titul pro takové vládce), jichž je spousta. A jsou klasifikováni na mnoha úrovních: Ežinové horního světa (jako nejvyšší bytost a prapůvodní princip Věčně modré nebe čili Chuche Munche Tengeri, dále Nebešťané jako Měkký sníh a podobně), Ežinové středního světa – světa lidí (bytosti země, vody či tajgy), Ežinové záhrobního světa (vládce Erlen Chan, pomocníci, poslové), Ežinové nemocí (třeba bytost Sibiřské vředy) a tak dále. Podobně komplexně jsou ovšem tříděny i lidské duše: urozených, výtečných, nadaných, obyčejných lidí a duše šamanů i šamanek, jež po smrti mívají různé úlohy. A živí šamané jsou těmi výjimečnými, kteří s nimi umějí jednat, vyjednávat.
Bubnují, chřestí, kvílejí. Bývají v transu, jakoby někde mimo. Magikové? Léčitelé? Blázni? Šamanský svět fascinuje laiky i vědce. Pozoruhodnou sondu do světonázoru Burjatů nyní přináší kniha Marka A. Havlíčka, jenž mezi nimi dlouho žil.
Po staletí s nimi Burjati jednají prostřednictvím obřadů, třeba každodenní drobnou obětinkou božstvům, jako jsou cigarety, mince, stužky nebo vypití si vodky s duchy
Cigarety jako oběti
Po staletí s nimi Burjati jednají prostřednictvím obřadů. I těch je plno. Ať již jde o každodenní drobné obětinky božstvům, duchům a lokálním strážcům (cigarety, mince, stužky, vypití si vodky s duchy), nebo složitější rituály při narozeních dětí (pohřbívání placenty), námluvách, svatbách, pohřbech, léčbě. A to formou skrápěné oběti duhaalga (čajem, mlékem, vodkou), obětováním jídla (dalga baricha) anebo i velkým obřadem tajlagan pro zdar společnosti.
Šamané také mají svou vícestupňovou hierarchii („levely“podle zasvěcení) a samozřejmě nezbytné pomůcky: plášť, buben, korunu, čapku, bič, zrcadlo, chřestidla či šamanské hole (horbo).
Jak ovšem Havlíček upozorňuje, tradiční pojetí se v průběhu času nevyhnutelně mění, a tak „pod burjatskou představou v její nejširší verzi nalezneme kartářky, vědmy, nejrůznější čaroděje a kouzelníky či lidi nadané nejrůznějšími paranormálními schopnostmi“. Buď jak buď, jeho nová knížka je v českém prostředí zatím tou nejdůkladnější sondou do neklidného světa šamanů.
Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově