Politická agenda na Riviéře
Po roční koronavirové pauze odstartoval zkraje tohoto týdne už 74. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Doprovázejí ho přísná hygienická opatření a výrazné politické projevy. Dostane se ale také na filmy?
Festival ještě ani nezačal, a už bylo slyšet silná slova. Třeba od předsedy festivalové poroty Spikea Leea, amerického režiséra a prvního Afroameričana, který se v této roli ocitl. Kdo znal jeho tvorbu, mohl tušit, že si Lee nebude brát servítky – připomeňme, že v roce 1989 natočil silně antirasistický snímek Jednej správně, v němž se objevuje i scéna, jak policista udusí černocha jménem Radio Raheem.
A Lee si servítky vážně nebral. „Našemu světu vládnou gauneři,“prohlásil hned na začátek s tím, že mezi ně počítá Vladimira Putina, Donalda Trumpa nebo brazilského prezidenta Jaira Bolsonara. „Nemají žádnou morálku ani žádné zábrany. Proti tomuhle typu gangsterů musíme protestovat.“
Samozřejmě došlo i na otázku rasismu. K ní se Spike Lee hlásí svým dílem od počátku kariéry, do Cannes pak dorazil v kšiltovce s nápisem 1619 – tedy s odkazem na rok, kdy do Ameriky dorazili první černí otroci (a rokem, od kterého chtějí někteří aktivisté počítat dějiny Ameriky), takže se ke svému filmu Jednej správně vrátil: „Napsal jsem ho už v roce 1988. Ale když vidíte bratra Erica Garnera (Afroameričan zabitý policií v roce 2014 – pozn. red.), když vidíte zavražděného krále George Floyda, myslím na Radia Raheema. A myslíte si a doufáte, že po třiceti zasraných letech by už černoši nemuseli být pronásledováni jako zvířata. Takže jsem rád, že jsem tady.“
První předseda poroty černé pleti ovšem nebyl zdaleka jedinou novinkou, kterou si v tomto ohledu organizátoři připravili. V rámci snahy o rovnost totiž budou mít v devítičlenné porotě poprvé převahu ženy: najdeme mezi nimi francouzskou zpěvačku Mylene Farmerovou či rakouskou režisérku Jessicu Hausnerovou.
Nic proti snaze o vyšší zastoupení žen, tomu lze jenom tleskat. Jenomže z toho také tak trochu vyplývá, že to poroty všech dosavadních 73. ročníků dělaly špatně, což nepřímo potvrdila i další členka poroty, americká herečka Maggie Gyllenhaalová: „Opravdu si myslím, že ženská většina může vybrat jiné filmy a reagovat jinak,“prohlásila.
A to si vezměte, že Zlatou palmu, tedy nejvyšší ocenění z Cannes, si odvezly filmy jako Taxikář Martina Scorseseho, Apokalypsa Francise Forda Coppoly, Pulp Fiction Quentina Tarantina, Pianista Romana Polanského nebo naposledy Parazit korejského režiséra Džun-ho Ponga. Upřímně by byla dost škoda, kdyby ženská porota vybrala něco jiného.
Politika na Azurovém pobřeží
Historie festivalu v Cannes se začala psát před druhou světovou válkou, kdy se Francouzi rozhodli uspořádat protiváhu italským Benátkám. Tamní přehlídka filmů fungovala už od roku 1932, ale nedokázala se ubránit politickým fašistickým vlivům: v roce 1937 na přímou intervenci Benita Mussoliniho nezvítězil pacifistický snímek Velká iluze Jeana Renoira, v roce 1938 zase Mussolini s Hitlerem zrušili rozhodnutí poroty a svévolně udělili cenu Coppa Mussolini za nejlepší film italskému válečnému snímku Hrdinný letec, jenž vznikl pod dohledem Mussoliniho syna, a cenu za nejlepší zahraniční film Přehlídce národů, nacistickému propagandistickému dokumentu Leni Riefenstahlové o olympijských hrách v Berlíně 1936 (a to i přes skutečnost, že pravidla festivalu tehdy zakazovala udělovat cenu dokumentům).
Pro francouzské, britské a americké porotce to byla poslední kapka. Rozhodli se odejít a založit festival ve Francii, kde v roce 1939 vybrali jako místo konání přímořské Cannes na Francouzské riviéře. Zahajovací večírek za účasti největších hollywoodských hvězd své doby se ještě stihl uskutečnit 31. srpna 1939, se samotným startem festivalu to už ale nedopadlo: v den zahájení vpadla nacistická vojska do Polska, takže místo návštěv kinosálů Francouzi zamířili k odvodním komisím v rámci všeobecné mobilizace. První festival v Cannes se proto mohl reálně odehrát až v roce 1946.
Filmový festival v Cannes byl tedy zrozen v politických bolestech, ale ani poté se politickým vlivům neubránil. Jedno z oblíbených klišé říká, že „politika do sportu nepatří“. Samozřejmě patří a vždycky patřila, vrcholový sport vždy nějakým způsobem politické události reflektoval. A o politice a filmu to platí ještě víc; přitom jen máloco je horší než angažované umění.
Mohlo by se proto zdát, že na počátku 50. let festival překonal finanční těžkosti hlavně díky zájmu publika, které lačnilo po skandálech a milostných aférách slavných, a spolu s nimi se tak mohlo volně projevovat samotné umění, reálně ale dění na festivalu politika ovlivňovala stále. V padesátých letech byly z těchto důvodů ze soutěže vyloučeny některé vynikající filmy: například Noc a mlha (1956), svědectví o životech vězňů v nacistických koncentračních táborech. Jeho promítání zastavila německá vláda na základě porušení jednoho z pravidel festivalu, podle nějž v Cannes nesmí být film, který by urazil jakýkoli jiný účastnický stát. A tak Noc a mlha získala „pouze“Cenu za dokumentární film na festivalu v Karlových Varech (v Československu urážení Němců nikdy nikomu moc nevadilo). Podobně dopadl fantastický snímek Hirošima, má láska stejného režiséra Alaina Resnaise v roce 1959.
Stejně tak festival zasáhl rok 1968, kdy jako projev solidarity se studenty během pařížských bouří svoje filmy ze soutěže stáhli režiséři jako Miloš Forman nebo Carlos Saura. Další snímky zase pořadatelé uváděli proto, aby jim vyjádřili podporu proti cenzuře v domovských zemích (což se týkalo především sovětských děl Andreje Tarkovského), v poslední době zase promítané filmy podporují rasové či sexuální menšiny. Málo platné, politika má přednost vždy. A vždycky měla. Bylo by proto nesmyslem se tomu bránit. Jenom dnes nás netrápí cenzura nebo urážky Německa jako rasismus a nesnášenlivost vůči LGBT.
Jak moc naivně z tohoto pohledu zní multifunkční francouzský umělec Jean Cocteau, během padesátých let trojnásobný předseda festivalové poroty, když tehdy prohlásil: „Festival v Cannes by měl být zemí nikoho, v níž by politika neměla místo. Mělo by to být prosté setkání přátel.“
Filmy, hvězdy a festivalový cvrkot Dostane se při tomto provozu i na samotné filmy? Ale ovšem, a je z čeho vybírat. Úvodní večer patřil muzikálu Annette, v němž se v hlavních rolích představují stále zářivější hvězda Adam Driver a domácí miláček Marion Cotillardová. Jde o jeden ze 24 snímků, které letos o Zlatou palmu soutěží. Příběh stand-up komika Henryho, jenž se zamiluje do světoznámé operní pěvkyně Ann, s níž tvoří dokonalý pár až do doby, než se jim narodí tajemná holčička Annette s výjimečným darem, ocenilo publikum pětiminutovým potleskem ve stoje, takže je jasné, že další favorité to budou mít těžké. A to i když ho dosavadní české publikum na webu filmových fanoušků ČSFD.cz doposud ohodnotilo průměrnými 65 procenty. „Je to muzikálová fantazie s humorem, láskou, sexem, monstrem, dítětem a pár mrtvolami,“charakterizuje své dílo režisér Leos Carax.
Mezi jeho nejvážnější konkurenty budou patři filmy jako Flag Day Seana Penna, který si opět přesedl za kameru na režisérskou židličku, nebo Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun od protřelého sběratele cen Wese Andersona, jenž doma už jednu Zlatou palmu má: z Riviéry si ji odvezl v roce 2012 za snímek Až vyjde měsíc.
Běžný divák může jen litovat, že se na projekci některého z těchto filmů prakticky nemá šanci dostat. A to ani když celé hodiny korzuje před festivalovým palácem a všem ukazuje ceduli s nápisem, že koupí lístky na ten či onen film za jakoukoli cenu. Jinak pokud návštěvník Cannes není od fochu – filmař, student filmových škol či novinář –, může na akreditaci, jež se všem důležitě houpe na krku, zapomenout.
Místo toho může jenom honit filmové hvězdy u červeného koberce. Tísní se u něj davy lidí, doslova tisíce, a vybojovat si místo v tlačenici hned u ochranného zábradlí není jen tak. Nejagresivnější jsou lovci autogramů z řad důchodců, ti se svými konkurenty nemají žádné slitování. Rozumný člověk se takovému davu zdaleka vyhne. Zvlášť když ani exkluzivní místo hned naproti červenému koberci pozornost filmové hvězdy nezaručí. Žadatelů o autogram či společné selfie je mnoho, každý na svého favorita hystericky křičí, aby přišel zrovna k němu, a zatímco některé hvězdy neváhají a po trpělivém pózování fotografům ještě obcházejí fanoušky a jsou ochota sama, jiné se na ně ani nepodívají a hned míří do paláce. Hezky se na tom promítají rozdíly v povaze: zatímco zasloužilí herečtí bardi jako Bill Murray nebo Javier Bardem se podepisují, div je nebolí ruka, popové hvězdičce Seleně Gomezové obdivovatelé nestojí za pohled.
Přesto všechno stojí za to se do Cannes podívat. Už jen pro atmosféru, která je s máločím srovnatelná. Stihnout to lze ještě letos, festival vyvrcholí až příští víkend. A přestože se všude píše, jak je prakticky nemožné sehnat ubytování, z osobní zkušenosti můžu říct, že to není pravda. Byl jsem se tam podívat v roce 2019, pokoj přes AirBnB jsem sehnal jen pár dní předem laciněji než u nás, a to vše jen pár ulic od festivalového paláce. Jak to asi funguje letos, když místo každoročních 40 tisíc návštěvníků jich Cannes letos napočítá jen asi 25 tisíc? Samozřejmě, je nutno počítat s koronavirovými opatřeními: návštěvníci potřebují očkování či negativní test a všudypřítomnou roušku. S rozpaky si je berou i hvězdy, když vstupují do sálu. Mít je nemusejí pouze během defilé na červeném koberci při pózování fotografům. Ačkoli právě tak by tuto dobu vystihly nejlépe.
Jak moc naivně zněl Jean Cocteau, když prohlásil: „Festival v Cannes by měl být zemí nikoho, v níž by politika neměla místo. Mělo by to být prosté setkání přátel.“