Minimalistická souhra
Galerie Závodný není v Mikulově k přehlédnutí. A to nejen zásluhou geometricky čisté patrové budovy galerie na okraji bývalého židovského města, ale také zcela ojedinělým výstavním programem, kde hrají prim pravé úhly, čistota a minimální tendence. Díky vyhraněné estetické orientaci, která není obvyklá ani na západ či jih od našich hranic, má evropský přesah. Ten se projevuje mezinárodní skladbou autorů, z nichž leckteří jsou ikonickými postavami světového umění od 60. let. Francois Morellet, Julio Le Parc, Stanislav Kolíbal a spousta dalších kroužili svá díla již v době, kdy ve formuli 1 kroužil po okruzích Fittipaldi.
Klamou tělem
Současná expozice je však ještě odvážnější, než je v Mikulově obvyklé. Spojila dohromady dvojici, která navázala krátké, ale intenzivní přátelství počátkem 70. let v Nizozemsku. Tou dvojicí je Ad Dekkers a Tomas Rajlich. Druhý jmenovaný do umělecky zaslíbeného Nizozemska přesídlil v roce 1969 z Rusy okupovaného Československa, Dekkers zde již byl váženou osobností. To mu ale nezabránilo, stejně jako jiným umělcům, jako byli či jsou Jan Schoonhoven nebo Herman de Vries, aby přijali mezi sebe novou uměleckou posilu z Východu. A prvním, kdo s čerstvým třicátníkem z Prahy ztratil slovo, byl právě Ad Dekkers. Přátelství dvou dlouhovlasých, plnovousem obdařených mužů dokládá na výstavě dobová fotografie. Vzezření hipíků – 60. léta se nedají zapřít – možná přijde dnešním návštěvníkům neslučitelné s výsostně intelektuální a minuciózně provedenou uměleckou činností, je to ale právě tak.
Tehdejší nejmladší generace již bezprostředně nereagovala na sartrovským existencialismem sycený informel, ale spíše na tendence, které se tehdy nenápadně vyvíjely od konce 50. let v západní Evropě a v USA, zejména na prosazující se americký minimalismus a na odkaz skupiny Zero. V samotném Nizozemsku vyvíjela svoji intelektuálně výtvarnou činnost skupina Nul – a měla zajisté na co navazovat, neboť nizozemské umění 20. století je neodmyslitelně spojeno zejména s pravoúhlými obrazovými systémy Pieta Mondriana a skupiny De Stijl. Její vliv je ostatně patrný na vystaveném raném barevném Dekkersově reliéfu z první poloviny 60. let, který časově předchází obsah expozice. Tu tvoří práce obou umělců od konce 60. let do roku 1974. Tehdy šestatřicetiletý Dekkers dobrovolně odešel ze světa a uzavřel mimořádné dílo, jehož vrcholné práce jsou na výstavě k vidění.
Jsou to mimo jiné velké bílé minimalistické reliéfy, tvořené jen ze dvou či tří ploch. Jeden z reliéfů je kulatý, nicméně kruh není tím prvkem, který byste si na výstavě zapamatovali. V Dekkersově případě tak nejvíc zaujmou čistě minimalistické kresby, naznačující diagonálu či diagonály, nebo jemný systém dvou rozdílně intenzivních do sebe prostupujících přímek. Proti nim, nebo spíše v přitažlivě rozdílné shodě, se objevují práce Tomase Rajlicha z jeho asi nejradikálnějšího období. Autora tehdy zcela pohltila fascinace velkoformátovými kresbami, tvořenými tužkovým čtverečkovým rastrem, črtaným ovšem podle ruky. Napětí mezi karteziánským rastrem a ručně vedenými čárami s jejich přirozenými fyziologicky i psychologicky danými odchylkami je jednou z vrstev jejich vizuálního uhranutí. Druhou je jejich velikost a formát, když některé dosahují až třímetrové výše. Na výstavě se objevují i ty, jejichž základní formát není obdélně pravoúhlý, ale menší strana je zkosená. Dvojice těchto kreseb, pověšených vedle sebe na kolmou stěnu, šálí zrak natolik, že máte dojem, že zeď se propadá a vy ztrácíte půdu pod nohama. Tu je však potřeba rychle najít, neboť kresby vyjeví svoji rafinovanost až v klidu a z bezprostřední blízkosti.
Nenechat se svazovat
Pokud jsem již zmínil skupinu Nul, bylo by spravedlivé vzpomenout i Klub konkretistů, který vznikl v Československu v roce 1967 – a založil ho právě Rajlich společně s Jiřím Hilmarem, Radkem Kratinou a teoretikem Arsénem Pohribným. Intence tohoto sdružení nebyla jen v čistě vizuálních experimentech, ale také v úspěšné snaze provázat mladé konkrétní umělce napříč Evropou.
Tento mezinárodní aspekt Klubu byl i dobrým východiskem pro Rajlichovu veleúspěšnou nizozemskou anabázi, zatímco Hilmar se pokusil dostat do německého kontextu a Kratina zůstal v Praze. Rajlich i Dekkers však shodně nechtěli být svazováni žádnými skupinovými pravidly, hledali si individuální cestu – a je třeba zmínit, že oběma se to povedlo.
Ad Dekkers & Tomas Rajlich
Mikulov, Galerie Závodný 17. 6. – 14. 8. 2021