Čekáme na omegu

Konec epidemie není otázkou vládních dekretů

Bude nám stačit alfabeta? Tedy, bude řecká abeceda dostatečně dlouhá na to, aby nám zbylo dost písmen pro politicky korektní názvy mutací covidu-19? Asi nebude. Zatím tomu nic nenapovídá. Sebevědomé rozvolnění v Británii naplánované na 19. červenec vzbudilo odpor části vědců, kteří premiéra ostrovní země vyzývají k tomu, aby rozvolnění odvolal, považují jej za nebezpečné a předčasné. Takže sledujeme další pokus o vyhlášení konce covidu.

Možná problém ve vnímání epidemie spočívá v tom, že na nemoc pohlížíme staticky, ona se však chová dynamicky, „žije a mutuje“, bez přestání. A tedy zatímco Britové budou s pokerovou tváří sledovat desetitisícové přírůstky infikovaných a kochat se představou, že to nepřetíží nemocnice ani to nebude znamenat nárůst úmrtí, nemoc bude mutovat. Za pár měsíců můžeme mít novou mutaci, která nemusí být tak „hodná a krotká“. Není vyloučeno, že některá budoucí vykáže i rezistenci vůči vakcínám. Zkrátka naše představa – našli jsme očkování, nemoc jsme zastavili – je příliš prostinká. Ani kdyby se povedlo vakcínu bleskově vyrobit a celosvětově aplikovat na co největší podíl populace, ani tehdy nebude jisté, že se nějaká mutace neobjeví, aby nám srazila hřebínek.

Na debatách s promořovači a antivaxery je legrační, jak selektivně se dívají na svět. Bojí se následků vakcíny, které celosvětově bedlivě střeží, zaznamenávají a vyhodnocují týmy lékařů, ale zároveň bagatelizují nejrůznější dlouhodobé a možná i celoživotní následky prodělaného covidu u části populace, které teprve nyní evidujeme.

Prý jsme rozumné bytosti schopné poučit se z minulých chyb. Speciálně my v Česku jsme za mírný průběh první vlny, vládní předčasný triumfalismus a celospolečenskou neopatrnost zaplatili desítkami tisíc životů. A přece se zdá, že jsme zase připraveni podlehnout představě, že je vše za námi. Budeme si muset zvyknout na epidemii a především na fakt, že její konec nemá v rukou žádná vláda.