Skanzen omylu

Současný stav Nové scény je nevyhovující

Divadelní sál Nové scény Národního divadla měl od počátku s divadlem pramálo společného, takřka na závěr se do jeho řešení zapojil scénograf Josef Svoboda a ten sledoval především potřeby Laterny magiky. Nastaly tahanice, do kterých ještě vstupoval – jak jinak – Městský výbor KSČ. A výsledek je, jaký je, jde mnohem víc o filmový sál. Hlediště i jeviště jsou divadelní bastardi, je tu příšerná akustika a do procovských kožených sedaček divák zapadne jak do spacáku, ale sledovat z nich divadlo je hodně náročné, ostatně na to, jak mají vypadat divadelní sedadla, jsou jasné normy.

V roce 1983 se hned při zahajovacím představení – Hudečkově Strakonickém dudákovi – všechny nedostatky projevily naplno, místo prezentace efektního řešení s točnou nastal řetězec nehod, čímž variabilita Nové scény skončila jednou provždy. Každý divadelník i poučený divák ví, že jak v hledišti, tak i na jevišti je všechno špatně.

A Národní divadlo skutečně citelně postrádá moderní divadelní prostor, jistě, historické budovy jsou takové krásné mašiny a invenční režisér si tam vždycky poradí, ale divadlo se jen za posledních třicet, čtyřicet let neuvěřitelně proměnilo. A to nejenom ideově a dramaturgicky, ale také nové technologické možnosti jsou omračující. Třeba pokud jde o světelný design, tak ještě v závěru 80. let se všechno dělalo na koleně, pro režiséra byl často záchranou vynalézavý osvětlovač. A dnes to jsou přímo gejzíry efektů, světlem lze třeba modelovat prostor, vytvářet další dimenze.

Takže pokud by mělo vše zůstat tak, jak je, ať se správy divadelního sálu Nové scény ujmou památkáři a provozují ho jako skanzen Laterny magiky. Jenže, jak se ukazuje, i památkáři chápou, jaký je stav, takže kritika vychází pouze z kruhů neznalých potřeb dnešního divadelního provozu a také snažících se bagatelizovat, že už v 80. letech tu vzniklo řešení, které divadlu sloužilo špatně. Což je v případě nové divadelní budovy celkem vážný renonc.