Modrá je dobrá
Slovenské drátenictví, byzantské chorály, řecké perníky anebo alpinismus: to je jen malý výběr ze stovek lidových tradic, zapsaných na seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.
Společně s dalšími desítkami kulturních zvyklostí z celého světa je na seznamu i pár českých položek, namátkou lidový tanec slovácký verbuňk, sokolnictví, loutkářství anebo modrotisk.
O uznání starodávné textilní techniky společně s námi žádalo Slovensko, Německo, Rakousko a Maďarsko; tam všude se tradiční postup ještě používá. Traduje se ale, že kořeny modrotisku byste našli v Číně, Japonsku a Indonésii. První modrotisky prý do Evropy přivezli v polovině 16. století holandští obchodníci, kteří udržovali kontakt s Orientem, o sto let později pak krásné modré indigem barvené tkaniny s bílými vzory oslnily francouzský královský dvůr: tam je přivezli vyslanci z Thajska.
Barvíři versus tiskaři
Protože leckomu látky připomínaly malovaný čínský modro-bílý porcelán, začalo se nové technice říkat porcelánový tisk.
Tajemství výroby se podařilo odhalit poměrně záhy, už na konci 17. století založil první firmu na výrobu modrotisku Holanďan Jakub Grouw, a postupně vznikaly další dílny v Německu, Švýcarsku, Francii a v Anglii. Nová technologie ale vyvolávala zmatek v tehdejším přísném rozdělení cechů, spojovala totiž dovednosti barvířů a tiskařů, do té doby dvou samostatných řemesel.
Do Čech se modrotisk rozšířil v druhé polovině 18. století z Augsburgu a Norimberku, první modrotiskovou manufakturu pak založil již v roce 1763 hrabě Josef Maxmilián Kinský, a to ve Sloupu u České Lípy.
Rukopis mistrů barvířů
Ačkoli se na první pohled zdá, že jde o modrou, bíle potištěnou látku, postup je zcela opačný a připomíná spíš malování velikonočních vajíček voskovou technikou. Základem je reserva neboli směs, která se s pomocí dřevěných nebo kovových forem nanáší na plátno. Co je potištěné, zůstane bílé. Plátno se pak opakovaně namáčí v indigové lázni, propírá, suší, mandluje a leští.
Zní to na první pohled jednoduše? Tak to se vám jen zdá. Každá modrotisková dílna si hýčká vlastní složení reservy, přípravu plátna před potiskováním, vhodné stoly a náčiní, originální motivy, způsoby namáčení, počty opakování (které ovlivňují výslednou sytost barvy) i finální úpravu hotového výrobku.
Modrá křídla a nohy
Je jen škoda, že ze stovek dílen se dochovaly jen dvě: rodinná dílna Danzingerových v Olešnici, která funguje od roku 1816, a firma Arimo ve Strážnici, jež navazuje na tradici modrotiskařské dílny Jochových, založené roku 1906. Protože každá má své postupy, formy a vzory, není tak těžké poznat, které vzorky jsou od Danzingerů a které od Jochů. Obě nabízejí exkurze, podrobné seznámení s výrobou, kurzy, látky i hotové výrobky.
Modrotisk opět prožívá svoji renesanci. Najdete ho na ubrusech i povlečení, na prostírání, kuchyňských doplňcích nebo třeba na šatech – ostatně v modrotiskové dílně v Olešnici se tiskly látky, z nichž je ušitá kolekce oblečení našich sportovců pro letošní olympijské hry v japonském Tokiu.
Při prohlídce se ale vynoří i nostalgické vzpomínky na časy, kdy se tu tiskly kilometry látek ročně, na plotech se sušily desítky metrů dlouhé pruhy a kvůli máchání v potoce měly husy po létě modrá křídla.
Mimochodem, děti, které se celé léto v potoce ráchaly s husami, na tom nebyly o moc lépe, a u nejnadšenějších cachtalů prý obvykle modrý odstín kůže zmizel až po několika měsících. Přijďte si příběhy barvířů modrotisku poslechnout sami, exkurze tu probíhají celý rok a nejlepší pro ně je právě léto.
Co bude dál?
Jak jste si možná stačili všimnout, každé pondělí letošního letního výletního speciálu věnujeme tuzemským tradicím a památkám zapsaným na seznamu UNESCO: představíme vám ještě perličkové vánoční ozdoby z Krkonoš, jízdu králů anebo masopustní obchůzky na Hlinecku. V dalších letech by se mohl seznam tradic s puncem UNESCO rozšířit o vamberecké krajkářství, pivovarnické bednářství, vorařství či třeba dudáctví.
Autorka je spolupracovnicí redakce