Milena Štráfeldová: To je on! (4.)

Beletrizovaný životopis surrealistické malířky Toyen, z něhož přinášíme ukázku, vznikl na základě svědectví jejích přátel i autorčina pátrání ve francouzských a českých archivech.

prádlo… Jindra vyšplhal nahoru a chvíli bylo slyšet, jak se oba snaží rychle převléknout. Už aby to měli za sebou! – A najednou se oba rozesmáli.

„Bože, to je jak v grotesce!“chechtal se Jindra. „Kdyby nás tak někdo viděl! Frigo a Mary Pickfordová na výletě…“

„Frigo jsem ovšem já,“dožadovala se hned Manka.

„Jistě, drahý,“vypískl fistulkou Jindra a znovu se rozchechtal.

„Tak dobrou noc, miláčku.“„Dobrou…“

Jindra usnul hned, Manka však celou noc oka nezamhouřila.

Než někdy v polovině ledna roku 1925 dojeli konečně do Paříže, navštívili Marseille, Toulon, Nice, Monako i Monte Carlo.

Manka si celou cestu pilně zaznamenává do skicáře. Jsou to na první pohled neumělé, skoro dětské obrázky. Vystoupení dívčí skupiny Gertrudy Hoffmannové, kde děvčata statečně šermují šavlemi. Legendu Nilu s postavami polonahých Egypťanek. Hotely, jídelny, cirkusová představení a kabarety, které navštívili. Tři tanečnice z Folies Berge`re, podle nichž později namaluje obraz.

A hlavně to svázané dívčí tělo z cirkusu v Toulonu. Bude ji nejspíš pronásledovat, protože se objeví hned dvakrát. Poprvé jako Svázaná-Rozvázaná a pak v Polykačích

mečů. A freudovští psychoanalytici mají žně, protože právě z tohoto obrazu budou jednou usuzovat na nejskrytější pocity tajemné a záhadné Toyen…

„Už se ti ozvala?“ptá se matka Čermínová Zdeňky. Pozvala ji s Bohumilem na nedělní oběd. A ani nemusí vysvětlovat, na koho se to ptá.

„Vlastně ano, málem bych zapomněla. Poslala pohled.“A Zdeňka najde v kabelce pestrou pohlednici Marseille. Stojí na ní pár slov: Mám se dobře, zdravím, M.

Matka Čermínová si povzdychne. Je to už skoro sedm let, co Manka odešla z domova. Sedm dlouhých let, co za sebou ze vzdoru práskla dveřmi. Od té doby o ní slyší jen od Zdeňky. A to, co slyší, se jí ani trochu nelíbí.

„Já nevím, co s tou holkou bude?“řekne ustaraně. „Co je tohle za život? Věčně po kavárnách, mezi opilými kumštýři. A teď zas trajdá někde po Francii…“

„Ona přitom pracuje, mami. Denně maluje,“hájí sestřičku Zdeňka.

„A taky měla výstavu, byli jsme se na ni podívat,“přidá se Bohumil.

„Ale prosím vás,“vyletí matka Čermínová. „Jakýpak malování! Copak tohle je práce pro slušné děvče? To se má držet doma. Manka se měla vdát, mít děti a starat se o rodinu. Kdo by si ale vzal takovou…,“ani to raději nedopoví. „Co když se nechce vdávat?“vzpomene si otec

Václav na s Mankou.

„Každá se chce vdát,“trvá na svém matka Čermínová. „Tak už je to na světě zařízený. Každá pořádná ženská má mít rodinu a děti.“

Vtom se zarazí a nejradši by si dala přes pusu. Podívá se rychle na Zdeňku a vidí, jak její starší dcera celá posmutněla. Jí se ani po deseti letech manželství žádné děti nenarodily. A nejspíš už ani nenarodí. Je jí osmadvacet a má prošedivělé vlasy.

„Tak přece jezte!“snaží se matka Čermínová zamluvit, co jí tak hloupě ujelo. A honem nakládá každému na talíř další porci svíčkové. Vařila se s ní dva dny…

„A co je nového u vás, na dráze?“chce trapnou chvilku zahnat i otec Václav. Ve skutečnosti by se raději zeptal Bohumila na tu Mančinu výstavu, před ženou si však netroufá.

„Ale, pořád nějaké novoty,“utrousí Bohumil s plnou pusou. „Vlaky do Užhorodu se budou vypravovat dvakrát denně.“Ta svíčková se tchyni opravdu povedla, pomyslí si přitom.

„Vážně?“podiví se otec Václav. „To tam jezdí tolik lidí?“Když v roce 1923 dráhy spojily nejzápadnější Aš s nejvýchodnější Jasiňou, nevěřil, že by na Podkarpatskou Rus někdo jezdil. A hele – teď je těch cestujících tolik, že musí nasadit druhý rychlík! Taky by se tam jel jednu dávnou hádku

„Víš, na co se nejvíc těším?“řekla zničehonic Manka, když jejich rychlík konečně brzdil na pařížském nádraží. Jindra jen zavrtěl hlavou.

„Jak se zítra probudíme a do oken nám bude svítit slunce. Z bistra v přízemí zavoní káva a čerstvé croissanty a já pod sebou konečně uvidím celou Paříž…“

„Tak na to zapomeň,“zasmál se Jindřich.

Manka se na něho udiveně podívala: „Proč?“

„Protože z našeho hotýlku do Paříže vůbec nedohlídneš…“

„Jak to?! Myslela jsem, že budeme bydlet na Montmartru. Tam snad žijí malíři, ne?“vyhrkla Manka.

„Žili! Jenže to už není pravda. Všichni se z vršku odstěhovali a dnes bydlí na Montparnassu.“

„Cože? A proč?“

„Asi je štvala ta příšernost… Sacré-Coeur. Vždyť vypadá jak šlehačkový dort! Vůbec si neumím představit, že by se na něj Picasso nebo van Dongen chtěli denně dívat. A taky je muselo otravovat, že se za nimi táhlo čím dál víc zvědavců, jako do cirkusu. Já bych teda nevydržel, kdyby mě při práci věčně někdo okukoval.“

„To chápu. Tak kde budeme bydlet?“Manka se nerada loučí se svou romantickou představou Montmartru. „V Montrouge, na jižním předměstí Paříže. To víš, po tom výletě na Riviéru musíme trochu šetřit. Je to ale jen kousek od Montparnassu. A vlakem jsi v centru Paříže za čtvrt hodiny.“

Co se dá dělat, řekla si zklamaně Manka. Tak tedy Montrouge. Jak vůbec vypadá? V životě o něm neslyšela…

Redakčně kráceno.

Zítra: To je on! (5.) Životní příběh malířky, jež o sobě mluvila v mužském rodě a kterou André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců

20. století, zpracovala kulturoložka a spisovatelka Milena Štráfeldová formou románového vyprávění. Přibližuje v něm mládí Marie Čermínové prožité na pražském Smíchově, příklon k surrealismu i její život v pařížském exilu po roce 1947. Knihu s podtitulem O té, co si říkala Toyen vydalo nakladatelství Universum.