Sovětské ženy v Americe

Krátké nekrology ruského režiséra Vladimira Meňšova logicky zmiňovaly jeho největší profesní úspěch: film Moskva slzám nevěří, za nějž v roce 1981 získal amerického Oscara. Není důvod se dnes vůči tomu snímku nějak dramaticky vymezovat, nicméně jeho opětovné zhlédnutí může inspirovat k úvahám o relativitě estetických kritérií, provázanosti kultury s politikou i o tom, jaká sdělení jsou v různých časech považována za nosná. Moskva slzám nevěří vypráví o třech ženách, které sleduje nejprve v roce 1958 a potom v polovině 70. let. Nejdůležitější postavou je Káťa, jež v první části otěhotní a posléze sama vychovává dceru; zároveň se vypracuje ze schopné seřizovačky strojů na ředitelku celého podniku. Feministický profil sovětské ženy je poněkud relativizován přesvědčením, že taková žena nebude opravdu šťastná, dokud si domů nepořídí machistického suveréna.

Americkou filmovou akademii zřejmě fascinovalo, že za železnou oponou se může urodit relativně odlehčené vztahové melodrama a Ronald Reagan prý film opakovaně zhlédl před setkáním s Michailem Gorbačovem, aby pochopil „ruskou duši“. Našinci je celkem zřejmé, že v tom snímku (bratranci Dietlových seriálů) je pravda dost naředěná. Někdo to věděl i na Západě: třeba list The New York Times má v archivu ostrou recenzi, která udělení Oscara označuje za možná „ten nejotřesnější komentář, který kdy byl učiněn o Hollywoodu, nebo aspoň o těch členech Akademie, kteří letos hlasovali o nejlepším zahraničním filmu“a trpce připomíná, že v soutěži byly i filmy od Truffauta nebo Kurosawy. Můžeme dodat, že ve stejné době jako Moskva... vznikl třeba Tarkovského Stalker, kterému musela stačit cena ekumenické poroty v Cannes.

V každém případě (abychom jen nekritizovali) při scéně, kde ředitelka Káťa vede ukázkovou „online“poradu managementu, si můžeme ohromeně opakovat s Egonem Bondym: „Jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký.“