Milena Štráfeldová: To je on! (5.)

Beletrizovaný životopis surrealistické malířky Toyen, z něhož přinášíme ukázku, vznikl na základě svědectví jejích přátel i autorčina pátrání ve francouzských a českých archivech.

veršíčky, ale to fluidum, které se skrývá za realitou. „Mně se teda Zrzavého obrazy líbí,“řekla klidně Manka. A bylo to!

Takhle to s nimi bude pořád. Jindra nikdy nepřestane hledat intelektuální zdůvodnění pro svou představu o malířství. Proto bude psát své manifesty, eseje a přednášky, proto bude s každým polemizovat a hádat se do krve, proto se jednou ve zlém rozejde s Teigem i Nezvalem. A Manka ho chápe, cítí stejně jako on. Nemá však nejmenší potřebu o tom mluvit, nebo dokonce psát, to klidně nechá na něm. Mance stačí malovat. Důležité je, že v tom podstatném si spolu rozumí, že?

„No hlavně že si rozumíme,“odsekne v tu chvíli trochu ironicky Jindřich. Dobře ví, že tím debata skončila. Taky ale ví, že jestli se na něčí názor může spolehnout, je to názor Manky. Ona je jeho alter ego, s ní může klidně i mlčet…

Stáli zrovna na terase před Sacré-Coeur a pod nimi zářila noční Paříž. Čekala je dlouhá cesta na opačný konec města. Proč si ještě předtím nezajít na skleničku? Zapadli do nejbližšího baru na Pigalle.

Jana Zrzavého na Montmartru však budou navštěvovat dál a o Vánocích mu způsobí pořádnou ostudu. Hluboce zbožný malíř připraví pro své přátele z české kolonie štědrovečerní oslavu. Chystají se zrovna na půlnoční mši, když k nim vtrhnou Manka s Jindrou. Ještě po letech na to bude Mistr Zrzavý vzpomínat v archivním rozhlasovém pořadu: … Byl tam

Martinů, Jirásková, Muzika a kolik jiných. Vystrojil jsem stromeček, v protější malé restauraci nám připravili večeři, smažené ryby, polévku z ústřic a já nevím co ještě. … Měli jsme hezký Štědrý večer, moc hezky jsme se měli. K půlnoci ale přišli dva čeští malíři ještě s nějakým básníkem, namazaní namol. Nechtěl jsem je pustit, ale taky jsem jim to nechtěl udělat, tak jsem je pustil dovnitř. Za chvíli jsem je ale musel vyvést ven. Oni se strašně urazili a pak nám tam hodili sprosté psaní. My jsme ale byli rádi, že jsme se jich zbavili, a ten večer jsme pak krásně dokončili…

„Bedřichu!“užasla Manka, když ho zjara roku 1925 zahlédla, jak vchází na terasu kavárny Dôme. Proplétal se mezi kavárenskými stolky a dívky v jarním kostýmu s kloboučkem na hlavě si zprvu vůbec nevšiml. Vypadala ostatně jako stovky jiných Pařížanek, které si odpoledne vyrazily na Montparnasský bulvár.

Manka se tu už nějakou chvíli vyhřívala na slunci, upíjela kávu a kouřila. Čekala na Jindru, který šel cosi zařídit a dlouho se nevracel. Trochu znuděně proto listovala v Pásmu, jež jí z Prahy poslal Jaroušek. Uveřejnil v něm s Teigem článek o tom, proč odešli z redakce Hostu. Moc tomu ale nerozuměla…

„Bedřichu! Co tu děláte?“

Bedřich Feuerstein se otočil – a zůstal na Manku ohromeně zírat.

„Toyen?“

Málem se mu podlomily nohy. Ano, zaslechl, že Toyen se Štyrským nedávno dorazili do Paříže. Pořád ale váhal, jestli je má vyhledat. Vždyť jedním z důvodů, proč tak náhle loni opustil Prahu, byla právě beznaděj. Poznal, že se mu to zvláštní děvče nikdy nepodaří získat. Byl jí tak lhostejný!

Chápal by to, kdyby byla zamilovaná do Štyrského. Jenže nikdo neví, co pro ni Štyrský vlastně znamená. Je její milenec, nebo ne? Nebo je pravda, co se o Toyen šušká? Prý má ve skutečnosti mnohem raději dívky. Bedřich z toho byl zmatený…

„Tak se přece posaďte,“zasmála se Manka jeho rozpakům a ukázala na jedno z titěrných proutěných křesílek, kterými byla terasa kavárny Dôme přecpaná. Člověk nikdy nepochopí, jak se mezi nimi ještě dokážou proplétat číšníci s plnými podnosy. Odpoledne nebylo v Dôme k hnutí.

„Díky,“vypravil ze sebe konečně Bedřich a nasoukal se do křesílka. Seděl teď přímo proti slunci a Manka si uvědomila, že je to vlastně hezký člověk. Ale co – hezký. Je to krasavec! Málokdy se u mužského vidí tak pravidelné, klasické rysy v obličeji, taková vysoká štíhlá postava a vůbec… Jak to, že si toho dosud nevšimla?

„Vy byste měl být u filmu, Bedřichu. Můžu si vás nakreslit?“

Manka nečeká na souhlas a hned ze své tašky vytahuje skicák a tužku. Touha kreslit, rychle zachytit kouzlo okamžiku, ji pořád ještě neopustila. Ví, že ten zázrak trvá jen chvilku a nesmí se propást.

Bedřich však tuší, že hlavní problém je jinde. V něm samotném. Má všechny předpoklady, aby se jako architekt prosadil. Skvělá studia v Praze i ve Francii, cesty po světě, originální nápady i smysl pro klasiku. A ke všemu nevypadá špatně a umí se chovat. I to hraje v oboru roli.

Chybí mu ale sebedůvěra a průbojnost. Razance, bez které se úspěšný architekt neobejde. Své boje vzdává dřív, než vůbec začaly. Ostatně i před Toyen raději utekl. Ani nesebral odvahu, aby jí řekl, jak moc ji miluje.

„To je těžké,“povzdechne i teď.

„Co je na tom těžkého? Prostě se sbalíte a jdete! Nikdo vás nedrží, ne? Tak to zkrátka zkuste jinde.“

„To není tak snadné. Nemůžu se pořádně chytit, nikdo mi nedá příležitost. Moje návrhy všichni chválí, soutěže ale nakonec vždycky vyhraje někdo jiný. A na mne zbude pár stovek jako cena útěchy…“

„Dělal jste přece návrhy pro divadlo. A moc pěkné! Tak proč se nevěnujete tomuhle?“

„Myslíte ty návrhy pro Ďagileva? To člověka neuživí. Jsem však rád, že se vám moje scény líbí…“

Manka ví, že by teď měla Bedřicha povzbudit, tváří se chudák tak ztrápeně. Stačilo by mu říct pár milých slov, nic by ji to nestálo. Nějak se k tomu nemůže přinutit. Tohle fňukání zkrátka nesnáší! Takový pěkný chlap, a chová se jako slečinka.

„… víte, já nemám tu kuráž jako vy. Tu odvahu jsem na vás vždycky obdivoval. A nejen to,“pokračuje mezitím Bedřich. Teď! – říká si. Teď jí konečně řeknu, co všechno k ní cítím! Ani si přitom nevšiml, jak odtažitě se najednou Toyen tváří.

„Bedřichu, dost!“přeruší ho nakonec Manka. „O tyhle řeči nestojím! Čekáte snad, že vás budu litovat?“Bedřich se zarazí. Právě si tu chtěl Toyen vylít srdce, a teď taková studená sprcha! Kde zase udělal chybu? To je k breku!

„Objednáte si, pane?“protlačí se naštěstí v tu chvíli k jejich stolku číšník a Bedřich jen zakoktá: „Ne, díky. Omluvte mne, prosím. Musím se už rychle vrátit zpátky do ateliéru…“A odporoučí se. Ani si přitom nevšimne, že se mezi stolky z druhé strany k Toyen prodírá Štyrský. „Ještě dvě kávy,“rychle objednává Toyen, pro kterou je naopak Jindra vysvobození z celé téhle trapné situace.

Redakčně kráceno.

Zítra:

To je on! (6.) Životní příběh malířky, jež o sobě mluvila v mužském rodě a kterou André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců

20. století, zpracovala kulturoložka a spisovatelka Milena Štráfeldová formou románového vyprávění. Přibližuje v něm mládí Marie Čermínové prožité na pražském Smíchově, příklon k surrealismu i její život v pařížském exilu po roce 1947. Knihu s podtitulem O té, co si říkala Toyen vydalo nakladatelství Universum.