O rodičích a dětech
Nejdražší rodiče, přijměte mnoho pozdravů a ruky políbení od Vaší vděčné dcery. Též dědečka pozdravuji a rukulíbám… Tahle slova poslala přibližně sedmnáctiletá Bedřiška, má pozdější babička, domů z penzionátu ve Veltrusích. Poštovní razítko není úplně čitelné, ale muselo to být někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dokonale kroužená písmena v dokonale rovných řádcích, jedna nepodstatná chybička, jedna hrubka a jedna prosba: „Prosím, až pojedete za Vénou, tak by Vám dal, tatínku, prosím Vás ty červené desky, co míval doma na noty, a až pojedete, maminko ke mně, byste mi je prosím Vás sem vzala, neboť je potřebuji, bych z not žádný list neztrácela…“
Byla to náhoda, že jsem dva dny poté, co mi tahle pohlednice založená mezi starými fotografiemi přišla do ruky, nahlédla lístek, který napsala má rovněž sedmnáctiletá vnučka. Kupodivu je taky psaný rukou (celkem úhledně) a taky obsahuje prosbu: „Milý tatínku, už několik dní ti chci říct, že bych ráda ještě do Barcelony, ale nějak si netroufám, tak jsem se rozhodla ti to napsat a požádat tě, jestli bys mě nepodpořil“(rozumí se povolením a finančně). Následuje několik organizačních vysvětlivek, proč je cesta výhodná (bydlení nebude nic stát), a pak závěr: „… aby ses nemusel psát s odpovědí, posílám odpovědi hotové, stačí zaškrtnout.“V nabídce jsou dvě možnosti: a) máš mě rád a podpoříš mě b) nenávidíš mě a nepodpoříš mě.
Nápad se zaškrtáváním mě pobavil. Taky jsem si uvědomila, jak široký záběr člověk má. V životě jsem se stýkala s těmi, kteří vyrostli v devatenáctém století a zároveň se dotýkám i těch, kdo by se mohli dožít i začátku století dvaadvacátého. Tedy dotýkám… Sem tam je potkám. Někdy bych si s nimi ráda popovídala. Onehdy k tomu málem došlo, protože si vnučka přišla výjimečně sednout na naši terasu. Těšila jsem se, že se pobavíme třeba o tom, jak se v čase mění vztah dětí a rodičů, možná dojde i na nějakou moji vzpomínku anebo na ten babiččin lístek z penzionátu. Jenže poslouchala podcast. Všichni poslouchají podcasty. Nejspíš proto, aby nemuseli poslouchat nudné řeči rodičů a prarodičů.
Popravdě taky jsme moc neposlouchali. I když jak kdy. Občasné návštěvy tatínkových bratrů, kteří si vyprávěli veselé historky ze svého dětství, jsem si užívala, nejspíš i proto, že strýc Alois měl smysl pro pointu a strýc Karel se smál, jako kdyby se dusil, což mě bavilo. Pokud jde o rukylíbání, vyrozuměla jsem, že bylo dlouho běžné. Ostatně své matce synové líbali ruku do smrti. Že je vychovala. Našemu tatínkovi by se bylo líbilo, kdybychom podobnou vděčnost vůči rodičům projevovali taky. Nechápala jsem. Copak si nás s maminkou nevymysleli?
My si svoje děti vymysleli, jak jinak. A když si moc nestěžují, býváme za to vděčni. Jim. Jako by se ta vděčnost přesměrovala, že?
RADKA KVAČKOVÁ