Obvyklé Cannes to ještě není
S pandemickými opatřeními si pořadatelé velkou hlavu nedělají, přesto stín covidu na filmový festival doléhá
Přehlídka v Cannes měla oslavit návrat filmu do kin. Pandemie koronaviru o sobě přesto dává vědět i na Riviéře. Nejen medializovaným případem francouzské star Léy Seydouxové, která měla i přes dvojí očkování pozitivní test na covid a musí si nechat ujít premiéry čtyř svých filmů v programu nejslavnějšího filmového festivalu světa. Canneské sály jsou prázdnější než obvykle, zahraničních novinářů přijelo o poznání méně, stejně jako dalších filmových profesionálů, kteří tvoří většinu publika akce zaměřené na lidi z branže, nikoliv na filmové fanoušky.
Covid donutil festival, nechvalně proslulý rozdělením návštěvníků podle barvy akreditace do „kast“s různou dobou čekání a různou šancí na vstup do kina, zavést online rezervace lístků. Tento systém, jenž začal plynně fungovat po čtyřech dnech technických problémů, výrazně omezil dlouhé fronty před sály, v nichž se navzdory proklamacím ani letos nijak nedodržují rozestupy.
Sály mohou být obsazeny na sto procent a o nošení roušek umělecký šéf Thierry Frémaux vždy požádá v nahraném vzkazu, během filmu to však nikdo nekontroluje. V tomto ohledu disciplinovanost publika vzrostla poté, co se na veřejnost dostaly fotografie celebrit bez roušek ze zahájení.
Přesto pandemický canneský festival nepůsobí tak bezpečně jako loňské Benátky. Na premiérách uvaděči diváky z balkonu posílají dolů, aby sál před tvůrci vypadal plněji. Dezinfekce na mnoha místech chybí a doklad o bezinfekčnosti je potřeba předložit pouze při vstupu do festivalového centra v Palais, které obsahuje jen dva menší kinosály.
Město samo žije i svým letním životem turistického plážového letoviska takřka bez omezení a nejen v době finále evropského fotbalového šampionátu má po večerech narvané restaurace a bary.
Přibylo filmů i zmatku
I bez zdlouhavých front je život na festivalu hektický, po zrušeném loňském ročníku totiž pořadatelé o něco navýšili počet filmů. Nová sekce Cannes Premiere ztížila orientaci, pod kterou kolonku jaký film patří, a díky mnoha známým režisérským jménům v programu letos není hlavní soutěž tou nejsledovanější sekcí. Přesto se právě v ní představil asi nejočekávanější a určitě nejhvězdněji obsazený snímek, novinka Američana Wese Andersona
Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun. Nostalgická komedie vzdává poctu reportérům ze staré školy, ale ještě víc Francii a několika žánrům jejího umění. Anderson je však tentokrát méně roztomilý a víc povrchní než obvykle.
Mezi kandidáty na Zlatou palmu se představila také Benedetta nizozemského provokatéra Paula Verhoevena o jeptišce a jejích erotických tužbách uspokojovaných pomocí sošky Panny Marie, ale i nenápadnější kousky, které netouží šokovat. Jako druhotina Juha Kuosmanena Kupé č. 6. Tvůrce ceněného snímku Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho natočil příběh dvou cizinců, finské studentky a ruského dělníka, kteří se potkají ve vlaku na cestě z Moskvy do Murmansku. „Je to arktická road movie, kterou můžete vnímat jako pokus o nalezení harmonie a klidu ve světě úzkosti a chaosu. Jádro příběhu tvoří přijetí. Přijmout fakt, že jste, jaký jste, je docela těžký úkol,“charakterizuje svůj film Kuosmanen.
Dobré filmy se promítají i v paralelních sekcích mimo oficiální program, jež mají vlastní výběrovou komisi. V Quinzaine des réalisateurs (Patnáctka režisérů), založené v roce 1969 společností francouzských režisérů původně jako konkurence Cannes a na podporu neznámých filmařů, se konečně ukázala například novinka britské nezávislé režisérky Clio Barnardové Ali & Ava. Film svou premiéru podobně jako Francouzská depeše kvůli Cannes o rok odložil, režisérka nakonec na premiéru kvůli jinému natáčení a karanténním opatřením stejně nemohla. Ali & Ava s úspěchem spojuje něžnou romanci mezi dvěma osamělými lidmi se sociálním realismem. Sledujeme problémy, jimž čelí vztah stárnoucí učitelky ve školce se stále ženatým DJ. Film však jde za žánrové stereotypy a soustřeďuje se hlavně na snahu lidí o porozumění a spojení.