Budoucí „minulá válka“

Až se naučíme stavět dálnice, budou zbytečné

České dálnice mají narozeniny. První řidiči se po nich projeli před padesáti lety a za tu dobu jsme si s nimi užili dost a dost. Bylo by dobré rychlostním komunikacím a nám všem popřát, aby dalších padesát let bylo lepších.

Nadávání na české dálnice patří k podobným základům konverzace jako počasí. Vy jste přijel z Brna? A co všechno jste zažil? Debatu rozproudí i to, že se po cestě nestalo vůbec nic.

Ale zase není na místě si jen stěžovat. Řadu kolon a komplikací způsobují jen sami řidiči a děje se to ve všech zemích. Problém ale české dálnice rozhodně mají. Jak se plánují, připravují a nakonec i realizují, nepřestává překvapovat.

Co si tak myslet o zemi, kde poslední úsek páteřní D1 vede ulicemi Přerova, Praha v centru dálnic nemá stále funkční obchvat, D5 byla dlouho přerušena nutným průjezdem Plzně. Jako by bylo tradicí, že důležité úseky se dělají naposled. Ono to je tím, že kolem měst je to zkrátka složitější, než vést dálnici lokalitou, kde nikdo nežije. To když se staví továrna na auta u Frýdku, to se najednou ledy pohnou. Nebo když se jedná o dostavbě Temelína, to mají najednou jihočeské dálnice prioritu.

Stačí ekolog, co jde kolem

Zkuste se na ministerstvu dopravy zeptat, jaké plánované úseky dálnic přinesou nejhodnotnější efekt. Někde stávající okreska znamená kolony, škody, zranění a úmrtí při nehodách, smog, zdravotní komplikace, ucpaná města, ale dálnice, která by to vyřešila, se odkládá. Naopak se staví někde, kde je souběžná kapacitně dostačující okreska.

Také v Česku fascinuje, když se trasa ukáže jako neprůchodná. Tak se po deseti letech mlčení znovu vynoří prakticky beze změn jako nový návrh. Další věc, která nám tu moc nejde, je předložit takový záměr, aby to na roky neshodil první ekolog, který půjde kolem. Někdy to vypadá, že jsou za to úředníci i vděční, protože se dá na aktivisty hodit každé zdržení. Jenže když stát žádá o sté stavební povolení a po sté to na dlouhou dobu zdrží to stejné sdružení, tak je něco špatně. Je to právě stát, který má hlídat chráněná území a životní prostředí jako takové. Nejde jen o křečky, ale i třeba o smysluplnost dálnice. Když ta se staví, protože se slíbila zahraničnímu investorovi a protože je zrovna nejlépe připravená, tak poměrně logicky ekologický aktivista namítne, že není žádný důvod zalít krajinu betonem. Vadí indukce dopravy, kterou kapacitní komunikace způsobují. Spoustě lidí začne najednou dávat smysl jezdit autem. Budou ochotni cestovat větší vzdálenosti za prací nebo za zábavou, což ve výsledku způsobí nové zácpy na nových místech. Žádné snadné řešení to nemá, ale stát se má alespoň snažit hledat vhodný kompromis a dokázat obhájit, že nová dálnice, i třeba díky doprovodným opatřením a podpoře veřejné dopravy, život lidí v Česku zlepší. Voliči ale, zdá se, jen počítají postavené kilometry.

Jenže se může stát, že než se Česko naučí připravovat dálnice, přijde budoucnost, která bude chtít něco jiného.

Doprava se zásadně změní

Před padesáti lety začal provoz na dálnicích, které jsou vlastně stejné jako dnes. Otázka je, zda budou stačit i v dalších dekádách. Přichází řada změn.

Jednak nízkoemisní, nebo dokonce bezemisní doprava. To jsou nejen nabíjecí stanice pro osobní auta, ale i pro nákladní a autobusy. Kromě elektřiny tu máme mezifázi se stlačeným i zkapalněným zemním plynem a počítá se i s vodíkem. Počítá se s trolejemi nad dálnicí pro nabíjení kamionů, minimálně u velkých měst. Předpokládá se vytváření vláčků z kamionů, kdy řidiče bude mít jen ten první a další se za něj přilepí. Tyto vize mohou mít dopad na to, jak mají být projektovány například nájezdy a sjezdy.

Pak je tu autonomní řízení. Dříve nebo později přijde. Dálnice jsou projektovány pro řidiče a počítají s jejich chybami. Proto jsou pruhy širší, je tam odstavný pruh, jsou tam svodidla. Nic z toho robotická auta nepotřebují a v podstatě nic z toho nebudou potřebovat ani „normální“auta, která přijdou ještě v této dekádě. Pokud rozbité auto zablokuje pruh dálnice, dá to vědět ostatním a auta, ať už se řídí sama nebo mají ještě postaru řidiče, se na to připraví. Auta se spolu po cestě na všem domluví a nezacpou si cestu ani do sebe nenarazí. Třeba plánujeme dvakrát širší dálnice, než je pro budoucnost potřeba.

Autonomní řízení a roboti i umělá inteligence obecně mohou přinést ještě zásadnější změny dopravy. Dnes je pro rodinu na cestu z centra Prahy na Vranovskou přehradu naprosto nejlogičtější volbou auto. Budou tam nejrychleji a nejpohodlněji a převezou si, co budou potřebovat.

V budoucnosti si ale pro kufry a třeba jízdní kola může přijet robotický kurýr, rodina může jet robotickým taxi na nádraží, rychlovlakem do Jihlavy, robotickým autobusem do Moravských Budějovic a opět robotickým taxi k přehradě a jejich zavazadla už tam mohou čekat nebo dorazí o chvíli později. A celé to bude časově i finančně naprosto racionální volba. Pokud bude chtít být Česko bezemisní, tak se bude muset snažit cestující do efektivnější veřejné dopravy dostat.

Autoprůmysl si klade otázku, jestli lidé budou mít vůbec důvod pořizovat si auto, když je auto bez řidiče doveze odkudkoliv kamkoliv a vyjde je to levněji než vlastním vozem. Je také možné, že dojde k zásadním změnám v nákladní dopravě. Nejen kvůli autům bez řidičů, ale i robotům v překladištích a lepšímu plánování toků zboží. Je tak možné, že v roce 2071 nebudou žádné dálnice potřeba, i když budou lidé cestovat více než dnes.

Pokud bude chtít být Česko bezemisní, tak se bude muset snažit cestující do efektivnější veřejné dopravy dostat