Proč nepřáli Anglii

Celoevropské protibritské fandění není náhoda

Isportovní analfabet mého typu zaznamenal, že během finále fotbalového mistrovství Evropy patřily sympatie kontinentu italskému mužstvu a jen nemnozí se nechali slyšet, že přejí Anglii. Proč u všech čertů nefandit mužstvu z pořadatelské země, obzvláště čeká-li na vítězství ve velkém turnaji od roku 1966? Předváděla anglická reprezentace špatný fotbal? Ani náhodou. K protibritskému obratu došlo postupně.

Už před turnajem se v ostrovním tisku objevovaly úvahy spojující fotbal s politikou, prý se východoevropské země nikam neprobojují, protože jsou, ve zkratce řečeno, zaostalé nejen ekonomicky, ale též politicky. To byl první faktor, který naštval leckoho v postkomunistickém regionu, ačkoli jsme na poměrně špatně zakrývané pohrdání z Británie uvyklí.

Dalším faktorem bylo poklekávání anglických fotbalistů na podporu hnutí Black Lives Matter. Nebyli v tom zdaleka sami, poklekávala i jiná mužstva, jenže pouze angličtí fanoušci ve Wembley vždy hlasitě a s gustem bučeli při hymnách soupeře. Byla to ukázka ryzího pokrytectví, celému světu předvádíme svou ušlechtilost vůči černým spoluobčanům, avšak všichni ostatní se urážet smějí. Tady už se musely divit i jiné evropské národy, které nemají žádnou otrokářskou či kolonialistickou minulost, a navíc třeba prožily šikanu od jiných národů.

Třetím faktorem pak byl semifinálový zápas mezi Anglií a Dánskem. Zde jednak vynikla výhoda nespravedlivého turnajového rozlosování, kdy Angličané nemuseli s jedinou výjimkou nikam cestovat, zatímco ostatní mužstva létala nejen po Evropě, ale třeba i do Baku. Cestování fotbalisty unavilo i otrávilo. Výhody privilegovaných Angličanů pak korunovala velice sporná penalta, kvůli níž Dánové v turnaji skončili.

Ostrovní reakce byla bohorovná: Všechno je skvělé. Řečeno hodně drsně, Evropa nefandila naoko protirasistickým národovcům, protože jí příliš připomínali „staré dobré“arogantní koloniální světapány řídící se heslem: my můžeme vše, vy ostatní smíte jen souhlasit.