Bidenovo statečné rozhodnutí
Afghánistán. Říká se mu pohřebiště pro impéria. Po dvaceti letech z něj teď se skloněnou hlavou odchází i Amerika. Je to bolestné, ale dobré rozhodnutí.
V Afghánistánu padlo za posledních 20 let přes 2000 amerických vojáků, přes 1000 bojovníků mezinárodní koalice včetně 14 vojáků české armády a 65 tisíc členů afghánských státních bezpečnostních složek. Zemřelo taky nejméně padesát tisíc civilistů, skoro tři miliony lidí musely utéct do zahraničí a další čtyři miliony jsou vysídleny uvnitř hranic státu, který drží pohromadě leda na mapě. A výsledek? Tálibán na koni.
Země se rozvinula. Gramotnost vyskočila o osm procent. Víc než pětinásobek lidí, skoro devět z deseti, má přístup k pitné vodě. Pravděpodobnost úmrtí ženy během těhotenství nebo při porodu klesla o polovinu. V základních školách je dvakrát víc dívek než před spojeneckou invazí. Jenže Spojené státy a jejich partneři nenašli klíč k udržitelné liberalizaci a rozvoji Afghánistánu, a dokonce ani – stejně jako jejich předchůdci – k jeho základní stabilizaci.
Jak se může prezident Joe Biden podívat do očí blízkým všech padlých potom, co se v dubnu rozhodl, že se Amerika stáhne, a minulý týden k tomu pronesl syrový projev, ve kterém termín posunul vpřed a odpovědnost za budoucnost země přenesl plně na samotné Afghánce? Těžko. Politika je ale často tragická. Bidenovo rozhodnutí stáhnout se bez ohledu na aktuální podmínky v zemi je nejméně špatné ze všech možných.
Tálibán nejspíš ovládne většinu země. I on ale bude muset dlouhodobě vládnout na základě nejen donucení, ale i určité lidové podpory, a všechny výdobytky snad nebudou ztraceny. (Nemá přesto cenu zastírat, že pro ženy a dívky, a nejenom pro ně, přicházejí se stažením mezinárodní koalice zlé časy.)
Skončí dlouhá okupace, odpadnou budoucí oběti a ohromné náklady utopené v utopii západně moderní země uprostřed eurasijského heartlandu a v podpoře státního aparátu, který se ke svým občanům nezřídka chová predátorsky. Amerika bude moci uspořené zdroje využít jinde – k domácí obnově i k zvládání velmocenského konfliktu s Čínou. Dopadů jejího růstu se obávají američtí politici, úředníci a experti zleva doprava. Doteď ale mnozí přehlíželi, že Peking hromadí bohatství a vliv, aniž by přitom ve světě vedl dlouhé, nevynucené války.
Tálibán je na koni. Faktem nicméně je, že není hrozbou za hranicemi regionu. A svůj díl na jeho stabilizaci teď mohou nést sousedé a mocnosti, které k Afghánistánu mají blíž. (Rusku alianční angažmá dost vyhovovalo.)
Pro velmoci je obtížné vyvázat se z dlouhých konfliktů bez výhry. Musí řešit problém se svou pověstí – jak přiznaná porážka ovlivní jejich postavení. Zkušenost Vietnamu ale ukázala nejen, že i taková velmoc jako Amerika může prohrát s papírově mnohem slabším protivníkem na vzdáleném, asymetrickém bojišti, ale taky, že se z takové prohry může oklepat.
Podle kritiků rozhodnutí přichází kromě toho ve špatný čas – Tálibán postupuje vpřed. Jeho ambice jsou ale přímo spojené s vidinou amerického odchodu. To byl nakonec problém i „surge“z Obamovy éry (2009–10). Biden už tehdy tlačil na menší vojenskou přítomnost zacílenou na protiteroristické aktivity, vedení armády ale razilo strategii komplexní protipovstalecké války. Výsledkem byl mizerný kompromis: bojové kapacity na válku proti povstalcům byly významně navýšeny, ale zároveň Washington dopředu deklaroval, že jenom na dobu určitou. Tálibánu a dalším stačilo zatnout zuby; věděli, že náporu čelí dočasně.
Bidenovo rozhodnutí je těžké, tragické, ale má smysl. Na amerických spojencích v NATO je teď nezapomenout, do jaké míry byla společná operace v Afghánistánu pro alianci pojivem, které musejí nahradit reálným a odpovědným přístupem ke společné obraně v nových geopolitických podmínkách.
USA ani jejich partneři nenašli klíč k udržitelné liberalizaci a rozvoji Afghánistánu, a dokonce ani k jeho základní stabilizaci