Chvála bohatých mecenášů
Že svět nepotřebuje Bezose a spol.? Omyl. Vždyť ten pomáhá například zchudlým vědcům
Vúsměvné glose Dopadne Bezos jako Gagarin? (LN 24. června) komentoval István Léko nadcházející let šéfa firmy Amazon do vesmíru. Zmínil se též o peticích žádajících, aby Jeff Bezos byl donucen ve vesmíru zůstat. Signatáři jedné z petic tvrdí, že „Země nepotřebuje lidi jako Jeff a další miliardáři“.
Musím říci, že obrovské hromadění kapitálu v rukou podnikatelů mi nikdy nebylo sympatické a nahánělo mi strach. Jako vědecký pracovník jsem však s některými bohatými organizacemi přišel do styku, ať už jako zákazník, nebo coby partner, a o dvě osobní zkušenosti bych se rád se čtenáři podělil. Řekl bych, že nabádají k zamyšlení.
Amazon zachraňuje vědu
Nedávno jsem psal článek o anorganických léčivech proti rakovině a nutně k němu potřeboval klíčovou informaci ze sborníku jedné mezinárodní chemické konference z roku 1961. Takové starší sborníky většinou nebyly přeneseny do elektronické podoby a v rámci přechodu od klasických knihoven k digitálnímu ukládání publikací skončily buď ve sklepních úložištích univerzit a výzkumných institucí, ke kterým je přístup velmi komplikovaný, anebo byly rovnou zlikvidovány. Když už jsem ztrácel naději, že se kdy k dokumentu dostanu, náhle se mi v internetovém vyhledávači na onen sborník objevil odkaz.
Věřte nevěřte, byla to nabídka použitého exempláře od Amazonu za jedno euro osmdesát. Za takovou raritu jsem samozřejmě rád připlatil i čtyři eura šedesát za poštovné a za několik dní jsem měl na stole krásně zachovalý sborník. Měl razítko knihovny jedné věhlasné britské univerzity a dokonce v něm byl ještě výpůjční lístek se jmény posledních uživatelů, který v pobuřujícím rozporu s pravidly GDPR knihovník ani obchodní pověřenec Amazonu neodstranili.
„To jsme to dopracovali,“pomyslel jsem si. „Naše nejlepší veřejné univerzity si nemohou dovolit uchovávat jedinečné vědecké dokumenty a prostě je vyřazují. Jsme my to společnost chudáků. Anebo spíš skrblíků. Není skladování takových publikací nejabsurdnější místo, kde by stát měl šetřit?“
Pak mě napadlo, jaké jsem měl štěstí. Zaprvé, že knihovník, jemuž vedení univerzity podle všeho nařídilo likvidaci části knihovny, byl tak obětavý a vyřazené svazky nenaházel do kontejneru, ale duchapřítomně nabídl Amazonu. A zadruhé, že obchodník Amazonu neváhal nabídku přijmout, zanést vyřazené tituly do katalogu a rozprodat po jednom kusu za obnosy, jež nemohly firmě ani přibližně uhradit náklady spojené s internetovým prodejem.
Vývoj nových léčiv závisí na farmaceutických koncernech
Druhá zkušenost se týká dotování výzkumných projektů. Dnes se věda a výzkum prakticky na celém světě financuje z grantů a subvencí. Ty obdržet je čím dál obtížnější (typická úspěšnost grantových žádostí se současně v Evropě pohybuje mezi patnácti a třiceti procenty), a tak si vědci pomáhají, jak mohou. Třeba k výzkumu anorganických cytostatik, na němž jsem se podílel v laboratoři francouzské univerzity Paris-Descartes, bylo zapotřebí, mimo jiné, drahých chemikálií. Ty jsem dlouhá léta dostával jako dar od německého chemického koncernu Heraeus, jenž vyrábí například aktivní látku fenomenálního léku „cisplatina“, který dokáže vyléčit s téměř stoprocentní úspěšností rakovinu varlat, onemocnění dříve nevyléčitelné.
Díky kontaktům s touto firmou jsem měl možnost zblízka vidět, jak probíhá vývoj a produkce takových léčiv, jak drakonické (a z pohledu chemika nezřídka přehnané až nesmyslné) právní předpisy firma musí dodržovat a kolik to stojí peněz. Exkurzi do podobné firmy by měli absolvovat všichni, kterým se léky zdají nepřiměřeně drahé.
Realita vývoje nového léčiva je jiná, než si lidé většinou představují. Vědci v typickém případě zjistí, že nějaká sloučenina má slibné farmakologické účinky. Takový nález může být náhodný nebo může být výsledkem cíleného výzkumu, jaký probíhal například ve slavné laboratoři profesora Antonína Holého. Aby se objev mohl využít v lékařství, musí se následně provést velký počet chemických, biologických a lékařských testů prokazujících, že sloučeninu skutečně lze jako lék použít a že vedlejší účinky jsou oproti klinickému benefitu zanedbatelné. Také je nutno vyvinout precizně definovaný protokol, podle kterého je možné lék připravit v zákonem stanovené čistotě. Musí se též přesně zjistit podmínky skladování.
Všechny tyto testy a přípravy jsou nesmírně drahé a pravda je dnes bohužel taková, že žádný státní institut či podnik proceduru umožňující uvedení léku na trh (u vakcíny je to podobné) nemůže zaplatit. Alespoň v demokratickém státě ne. Kdyby se totiž daňoví poplatníci dozvěděli, kolik vývoj jednoho léčiva stojí, okamžitě by vládu, která tento vývoj ze státních peněz povolila, svrhli. Evropský daňový poplatník předpokládá, že pokud onemocní, lékař mu předepíše lék a zdravotní pojišťovna to zaplatí. Kdo má vývoj a výrobu léků financovat, průměrného voliče nezajímá. Přesto má velká část občanů jasno v tom, že nás farmaceutické firmy vykořisťují.
JIŘÍ KOZELKA vysokoškolský profesor působící v Paříži a v Brně
Dokud nebudeme ochotni svými daněmi podporovat výzkum a vývoj nových produktů či technologií, bude chod naší společnosti do velké míry záviset na soukromých společnostech
Společnost škudlilů
Situace je velmi jednoduchá: Dokud nebudeme ochotni svými daněmi velkoryse podporovat výzkum a vývoj nových produktů či technologií, bude chod naší společnosti do velké míry záviset na soukromých společnostech, protože jen tyto budou schopné financovat rozsáhlé výzkumné projekty. Ty budou tím pádem také rozhodovat o tom, který projekt se bude realizovat, tedy kupříkladu, jaký konkrétní lék či vakcína se bude vyvíjet. A pokud budou naše univerzity tak chudé, že si nebudou moci dovolit ani prostory na uchovávání vědeckých dokumentů, budeme k udržení našeho intelektuálního potenciálu potřebovat bohaté mecenáše. A budeme rádi, když nám nějaký Jeff Bezos zachrání knihovnu, kterou jsme si při svém ubohém skrblení zrušili, a aspoň rozprodá vědcům vyřazené svazky za symbolickou hodnotu do soukromého vlastnictví.