Milena Štráfeldová: To je on! (6.)

Beletrizovaný životopis surrealistické malířky Toyen, z něhož přinášíme ukázku, vznikl na základě svědectví jejích přátel i autorčina pátrání ve francouzských a českých archivech.

přitom vypadala unaveně, až mi to dělalo starost. Já tedy nevím, jak může malování člověka unavit, tak jsem se jí na to jednou zeptala. Jenže ona mě odbyla, že tomu nerozumím. Pak už jsem se jí radši na nic nevyptávala.“

„A co si o tom myslíte vy sama? Ty její obrazy jste přece viděla.“

„To víte, že jo. Vždyť jsem jí do pokoje chodila uklízet, když nebyla doma. No, jak bych vám to řekla. Já jsem jen obyčejná ženská, moc tomu nerozumím. Trochu na mne z nich šel strach. Taková tíseň nebo co. A taky jsem se o ni bála. Jako by žila ve dvou světech. V jednu chvíli jsme spolu šly kupovat boty, zastavily jsme se v cukrárně, viděla štěně v parku a smála se mu – a pak se zase stáhla do sebe, přestala mluvit a zavřela se v tom svém pokoji…“

„Hádáte se spolu někdy?“„S Mankou?“užasne Zdeňka. „Ne! Jestli jsme se pohádaly dvakrát v životě, to je všechno. Kvůli čemu bysme se taky hádaly? My se máme přece rády. Já vlastně nevím, co bych si bez ní počala…“

„Na první kolej přijíždí opožděný rychlík z Paříže,“ozvalo se 27. března 1935 z rozhlasu na pražském Wilsonově nádraží. Skupinka lidí, která tu už přes hodinu zimomřivě podupává na peroně, si oddechla.

„No konečně!“

Za okamžik se v ústí tunelu objevila těžká lokomotiva, brzdy zaskřípěly a do haly se vevalil štiplavý dým. První se podél vagonů rozběhl Slávek Nezval…

Byl to totiž právě on, kdo na návštěvu Prahy pozval francouzské surrealisty Andrého Bretona a Paula Éluarda. A bude to tedy on, kdo jim jako první stiskne ruku a pronese pár vzletných slov na uvítanou. Jindra s Toyen, Teige i pár dalších umělců, kteří přišli s ním, si zkrátka musí počkat.

Peron se rychle plní cestujícími, kteří se objímají se svými blízkými. Mezi nimi se proplétají nádražní zřízenci s kárkami naloženými kufry, bednami a krabicemi na klobouky. Na jedné hromadě dokonce balancuje klec s papouškem. A k dovršení zmatku se všem pod nohama motá psík, který se v tlačenici ztratil své paničce.

„Amíčku,“volá zoufalá panička, „Amíčku, kde jsi?!“

Kde je však Breton, začíná se děsit Nezval. Že by nakonec nepřijel?

Ale ano. André Breton přijel. Dá si však načas, než z rychlíku se svou suitou vystoupí. Přece se nebude tlačit s ostatními v davu! Počká, až se peron téměř vylidní a napětí těch, kteří jej přišli uvítat, dosáhne vrcholu. On si své entrée umí jaksepatří načasovat… A tamhle už skutečně sestupuje ze schůdků a galantně z nich pomáhá i své ženě Jacqueline, která ho do Prahy doprovází. Jeho výraznou lví hlavu s hřívou dozadu sčesaných vlasů nikdo nemůže přehlédnout.

Slávek se k němu rozběhne s rozpřaženou náručí! Štyrský s Toyen se po sobě jen krátce podívají. Ten Slávek je ale tajtrlík, pomyslí si Toyen.

„Enfin! Enfin! Nous sommes tres, tres enchanté,“halasí Slávek ještě dřív, než se jeho tučné tělo k Bretonovi dosune. Buclatou ruku s krátkými prsty má celou zpocenou. Jacqueline si tajně otře dlaň do navoněného kapesníčku, sotva si s ním tou rukou potřese.

Breton hned na peroně představuje básníka Paula Éluarda, Slávek naopak své druhy Teigeho, Adolfa Hoffmeistera, Vincence Makovského a mladíčka Bohuslava Brouka. Štyrského s Toyen představovat nemusí, s nimi se Breton zná už z Paříže.

Jindřich je také první, koho André se svým doprovodem v Praze navštíví. Teprve pak zajde do ateliérů dalších umělců. „Záleží mi na tom, abych tu vzdal čest dílu Toyen, Štyrského a Makovského, které znamená dokonale původní přínos a jemuž měl jsem příležitost obdivovat se hned po příjezdu do Prahy,“prohlásí později Breton.

Za necelé dva týdny, které v Československu stráví, uspořádají spolu s Éluardem v Praze a v Brně několik přednášek

Zažije při tom cosi jako dojetí. Nezvyklý pocit u lva. „Enfin,“řekne však v tu chvíli otráveně jeho žena Jacqueline.

„Copak?“podiví se André.

„V Praze se ti nelíbilo?“

„Ale ano,“přizná Jacqueline.

„Jenže to bylo moc dlouhé. Už se těším domů.“

„Vidíš, a oni se tak snažili, aby nám nic nechybělo!“

„Možná až moc. Neměla jsem ani chvilku, abych si odpočinula. Nebo se jenom tak prošla po městě. Pořád jen samé cestování, schůzky, debaty, přednášky. A navíc tu mají příšerné kafe…“

„To máš teda pravdu,“zasměje se André. I on tu zdejší břečku pil jenom se sebezapřením. „Tak víš co? Zajdeme si do jídelního vozu, snad nám tam nabídnou něco lepšího…“

A skutečně, v tomhle ohledu se Čs. státní dráhy mají čím pochlubit. Z bílých koflíčků brzy zavoněla silná horká káva, na jakou byli Bretonovi zvyklí z Paříže. Sotva na tři loky. Žádný hrnek s řídkým nahnědlým odvarem, u kterého čeští básníci vysedávají v kavárnách celé hodiny.

Jacqueline se do svého kupé vrátila mnohem spokojenější. Tím spíš, že průvodčí jim mezitím připravil lůžka na noc, naškrobené ložní prádlo jen šustilo. Rychle se svlékla z elegantního cestovního kostýmku, opláchla v umyvadélku a zmizela pod přikrývkou. Blaženě si přitom natáhla unavené nohy. Enfin!

André se usadil na protějším lehátku. Ještě se mu nechtělo spát, tak z aktovky, kterou všude nosil s sebou, vytáhl svazeček Spojitých nádob v českém překladu. Zalistoval v něm a znovu ho udivilo, jak cize vypadají jeho verše v tom nesrozumitelném slovanském jazyce. Obrázek Toyen na obálce se mu ale líbil.

Redakčně kráceno.

Zítra:

To je on! (7.) Životní příběh malířky, jež o sobě mluvila v mužském rodě a kterou André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců

20. století, zpracovala kulturoložka a spisovatelka Milena Štráfeldová formou románového vyprávění. Přibližuje v něm mládí Marie Čermínové prožité na pražském Smíchově, příklon k surrealismu i její život v pařížském exilu po roce 1947. Knihu s podtitulem O té, co si říkala Toyen vydalo nakladatelství Universum.