Návrat bazálního příběhu?

Redaktor Echa Jiří Peňás k rozhovoru pro číslo 19 ze 13. května pozval literární kritičku Evu Klíčovou, její kolegy Pavla Janouška a Jiřího Trávníčka, divadelní kritičku a vášnivou čtenářku Janu Machalickou a historika Jiřího Suka, zaměřeného na soudobé dějiny. Tématem se stala mimořádně úspěšná česká spisovatelka Alena Mornštajnová.

Od sporu, zda skvělý čtenářský ohlas jejích děl představuje zároveň uměleckou hodnotu, přešla rozprava k obecným problémům současné české prózy a literatury vůbec. Podle Jiřího Trávníčka „zažívá nějaký restart, nový stav. (…) Vracíme se kamsi na začátek – k potřebě bazálního příběhu, který je úctyhodný, má téma a tah a je zabydlen ve dvou základních ,ekosystémech‘. Tím prvním je rodina a rodinné vztahy a tím druhým jsou dějiny. A tohle Mornštajnová umí. A lidé to chtějí číst.“

Slovo „bazální“mi připadá podezřelé, a to nikoli proto, že není v SSJČ (ve vydání 1989), nýbrž pro svou absolutistickou povahu. Nad četbou Hany, jednoho z úspěšných románů Aleny Mornštajnové, jsem si všiml, že autorka líčí negativní hrdiny, aniž se pokouší vniknout do jejich pohnutek. Blíží se přitom jazyku „středních škol a úřadů“(Vančura). Moderna, jejíž definitivní konec Trávníček potvrzuje, obohatila uměleckou tvorbu o pohled z více perspektiv. V tom se Mornštajnová ocitá skutečně mimo modernu a před ní.

Jako čtenáře Hordubala, Povětroně a Obyčejného života mě strhuje, jak Čapek nahlíží postavy z nejrůznějších zorných úhlů: ptá se po pravdě o lidech. Dovedné psaní, které se neptá, charakterizoval s avantgardistickou nesnášenlivostí Viktor Šklovskij v knize Zoo: položil Romanu Jakobsonovi otázku, jak je možné, aby jedni cedili krev, jiní jen močili, a došli stejného uznání.