Co drží castrovce u moci M
K tomu, aby protesty na Kubě přinesly změnu, je třeba geopolitického tektonického zlomu
asové demonstrace, které propukly na Kubě, znamenají pro tamější režim největší zátěžový test od rozpadu Sovětského svazu.
Podle komentátora deníku The Wall Street Journal Waltera Russella Meada je ale tamější systém založený Fidelem Castrem velmi odolný a ti, kdo jsou u moci, jsou odhodláni u moci také zůstat.
Režim byl na demonstrace nejprve nepřipraven, ale úřady nakonec odpověděly rychle a tvrdě: odřízly internet a doplnily policejní stavy agresivními podporovateli režimu, tedy milicemi svého druhu.
Washington si pád režimu nepřeje Leckdo očekával, že režim padne už v 90. letech, kdy se ocitl v izolaci a nastalo kruté období výpadků elektřiny a nedostatku potravin.
Castro a jeho komunistický režim to ale nakonec přežili. Přišly zdroje od dovolenkářů z Evropy a Kanady, kteří toužili po slunci, moři a laciných sexuálních službách. Venezuelský diktátor Hugo Chávez pomohl s ropou a jemu zase asistovali Kubánci s politickou a vojenskou expertízou. Kuba za tvrdou měnu půjčovala a půjčuje i své lékaře a medicínský personál.
Finančně pomohlo i to, že Castro též umožnil návštěvy Kubánců s americkým pasem, kteří smějí cestovat za příbuznými a vozit tvrdou měnu. Vznikly tak sítě obchodů, kde se platí „tuzexovou měnou“.
Castro se vždy díval na tržní reformy podezíravě, a i když mu radili v Pekingu opak, nikdy nešel čínskou nebo vietnamskou cestou. Občas – když bylo ekonomicky nejhůř – umožnil limitované tržní reformy hlavně v turistice a pohostinství – a když bylo o něco lépe, tak je hned zase zrušil. Zahraniční investoři jsou přísně monitorováni a rozhodně nesmějí vyrůst tak, aby získali v zemi jakýkoli politický vliv. Castrova rodina vždy dbala na to, aby armádní důstojníci měli podíl na zisku z turistiky a aby komunistická strana profitovala ze společných podniků typu joint venture.
Kubánská vláda si nepřeje normalizaci obchodních vztahů s USA. Obchod s potravinami a farmaceutickými produkty je povolen a embargo, kterému na ostrově říkají blokáda, je důležitý politický nástroj, na který komunisté potřebují svádět už šedesát let trvající ekonomický neúspěch. Embargo také brání případné vlně amerických investic (včetně investic Američanů kubánského původu), které by připravily současnou kubánskou mocenskou garnituru o moc.
Kubánský prezident Miguel Díaz-Canel povolal proti demonstrantům do ulic „všechny komunisty a všechny opravdové revolucionáře“. Ale ještě se uvidí – jak bude bez příjmů z turistiky kvůli covidu šťastná armáda? A bude dostatečně loajální, aby třeba střílela do demonstrantů, kdyby na to přišlo?
Prezident Díaz-Canel svádí současné demonstrace na Ameriku, ale destabilizaci ostrova a pád režimu si ve skutečnosti americká Bidenova administrativa vůbec nepřeje.
Když v roce 1980 Fidel Castro umožnil odplout najednou 125 000 Kubáncům na Floridu, Jimmyho Cartera z toho dosti bolela hlava. Další příliv Kubánců by také posílil republikánskou voličskou baštu na Floridě. Takže pokud se události na ostrově úplně nevymknou kontrole, USA se budou držet za nos a na ostrově budou preferovat status quo.
Okno příležitosti
Tolik WSJ a Walter R. Mead. Dodejme, že k tomu, aby protesty dopadly „dobře“a přerostly v nějakou demokratickou revoluci, je asi třeba geopolitického tektonického zlomu. Zpravidla asi musí dojít k nějaké vlně jako v roce ’89 a dnes už víme, že okno příležitosti je otevřeno jen dočasně.
Kdo tehdy nevyvázl, politicky v tom jaksi zůstal: Severní Korea, Kuba, Bělorusko. Čína a Vietnam umožnily protržní reformy, ale politický systém zůstal zachován. Rusko je samostatný případ. V 90. letech se politicky a ekonomicky liberalizovalo, chaos ale zrodil Putina a už dvacet let trvající vládu stále tvrdší ruky. Dokonce i země kdysi demokratické tuto dráhu opustily – jako třeba Venezuela. Demokracie je skoro už dvě dekády celosvětově v defenzivě.
Kubánský režim také může využít tendencí k nové studené válce. Čína i Rusko mohou najít dostatek zdrojů a motivace, jak protiamerický režim na Kubě více podporovat. Především Čína na to bude mít peněz vždycky dost.
A mylná je představa, že demokratický a stále ještě kapitalistický Západ v čele s Amerikou by uvítal rychlé pády režimů, jako je ten severokorejský nebo kubánský. Třeba zhroucení KLDR nepotřebuje nikdo, ani Amerika, ani Čína. Ekonomicky by to mohlo rozkmitat nejen celou východní Asii, ale spíše celou zeměkouli. A v USA si nejsou jisti, koho by v sjednocené Koreji lidi volili. Lecjaký realistický stratég si pak říká, že je lepší nechat, jak to je – v KLDR i na Kubě.
Tím víc obdivu mají protestující před rokem v Bělorusku a dnes právě na Kubě. Naprostá většina z nich neprotestuje proto, aby i oni byli brzy v Miami. Doba jim geopoliticky nepřeje, ale i tak mají odvahu navzdory tomu, že je čekají jen represe a surovosti od místních milicionářů převlečených do civilu.
Embargo je důležitý politický nástroj, na který komunisté potřebují svádět už šedesát let trvající ekonomický neúspěch