Milena Štráfeldová: To je on! (7.)

Beletrizovaný životopis surrealistické malířky Toyen, z něhož přinášíme ukázku, vznikl na základě svědectví jejích přátel i autorčina pátrání ve francouzských a českých archivech.

A strach… Nebo si snad mají připomínat, jak hanebně se k nim zachovali jejich čeští sousedé? Není to tak dávno, co je domovnice v jejich vinohradském činžáku ještě uctivě zdravila:

„Rukulíbám, pane profesore!“A včera? Vpadla do jejich bytu jako vtělená pomsta: „Vodevzdejte mi klíče vod bytu! A taky vod špajzu. Chci všechno vidět, na to je nařízení. Vocaď už nevodnesete ani špendlík, to vám garantuju. To sem náramně zvědavá, jak se bude tady paní profesorové líbit v tom jejich Terezíně!“

A není málo těch, kteří se právě z těchto důvodů místo na shromaždiště v Holešovicích vydali úplně jinam. Stačilo jen otevřít plyn. Nebo okno v pátém patře.

Toyen s Jindrou jdou v tom stále hustším proudu lidí, kteří už za pár hodin nastoupí do vlaku a pak se svými kufry a planými nadějemi odjedou do Terezína. Jdou a cítí, že k tomu davu taky patří. Dýchají s ním. Vlastně s ním už umírají. A najednou to nemohou snést. Dusí je to.

„Já musím pryč,“vyhrkne Jindra a celý se přitom roztřese. „Nebo se tu na místě pozvracím.“

Jeden z vojáků wehrmachtu, kteří celé okolí holešovického shromaždiště hlídají s odjištěnými samopaly, se v tu chvíli na bledého Jindru pozorně podívá. Dokonce se zdá, že si ho půjde zkontrolovat. „Rychle pryč!“zavelí Toyen a vleče Jindřicha

na protější chodník. Vidí, jak je slabý. Celý se potí. Vypadá, že každou chvíli omdlí.

„Vydrž! Ještě kousek,“konečně dotáhne Jindřicha stranou a opře ho o zeď. Rychle zapálí další cigaretu, poslední, kterou našla v kapse, a strčí mu ji mezi bledé rty.

„Díky,“zasípe Jindřich, když se mu konečně začne vracet barva do obličeje. „Nevím, co bych si bez tebe počal.“Chvíli mlčí, pak ale vyhrkne: „Já sem už podruhé nepůjdu. Nemůžu…“„Nenastoupíš do transportu?“

„Ne!“

„Víš, co to znamená?“

„Vím.“

Okamžik se na sebe dívají. Jsou vteřiny, které rozhodují o celém životě.

„Dobrá, schováš se u mě,“rozhodne nakonec Toyen.

„Je to riskantní,“řekne pro jistotu Jindra.

„O tom se teď nebudeme bavit,“uzavře Toyen rázně debatu.

„A nech mi aspoň posledního šluka!“

Snadno se to řekne, hůř udělá. Garsonka v Krásovce je opravdu jediná nevelká místnost. Kromě ní je tu jen maličká předsíň a koupelna. Jak se sem vejdou dva dospělí lidé, kamarádi, kteří nemají blízký fyzický vztah? Kteří ani netuší, jak dlouho bude toto jejich dobrovolné vězení trvat? Zároveň moc dobře vědí, že za ukrývání cizích, policejně nenahlášených osob je koncentrák. Nebo rovnou popraviště…

„Musím ti zařídit falešné papíry,“rozhoduje Toyen. A obrátí se na kamaráda, kterému může věřit – na Frantu Tichého. Heisler není jediný, pro koho tento milovník cirkusových klaunů vytvoří novou totožnost. Až do konce války se tak z Jindřicha stane Karel Dvořák.

Horší to bude s potravinovými lístky. Ty se falšovat nedají. Pro Toyen to znamená jediné: bude se s Jindrou dělit o ty své. Jednou vypomůžou kamarádi jako Karel Tiege, podruhé donese trochu jídla Jindrova sestra Anička. A jindy si zase Toyen přinese trochu krupice a válečného margarínu od Zdeňky. Od ní se taky naučí vařit válečnou židovskou polívku.

A když je nejhůř, Toyen zariskuje a opatří si proviant na černém trhu. S batohem na zádech se vlakem vypraví až do Jindrovy Chrasti. Stále je tu pár lidí, kteří jsou ochotni svým bývalým zaměstnavatelům pomoct. Přiveze odtud pár vajec, hrnek sádla, med do čaje nebo bochníček chleba. Dobře přitom ví, že na sebe nesmí upozorňovat. Nesmí udělat chybu, protože teď je na ní závislý další člověk. Další život. „Kde budu spát?“rozhlédne se Jindra rozpačitě po Toyenině garsonce, když si sem první večer donese kufřík

Zatímco si Jindra ustlal ve vaně u své přítelkyně Toyen, ocitl se jiný její kamarád ve vězení krutě skutečném. Byli však v té chvíli ještě kamarádi? Kdoví. Před dvaceti lety by se té otázce nejspíš vysmáli. Byly doby, kdy spolu se Štyrským tvořili nerozlučnou trojici, i když v ní Remo hrál toho třetího vzadu… Ale dnes? Kamarádství Toyen se Štyrským přežilo všechny otřesy, jaké dlouholetý vztah nutně přináší. Přežilo dokonce i nudu, které se ani ti dva nemohli vyhnout. Nakonec jim však zůstalo cosi tak výjimečného, tak vzácného, že je lépe o tom nemluvit. Něco jako světlo pode dveřmi, když se člověk vrací z dlouhé cesty domů…

Remo se z jejich trojice kdesi vytratil. Stalo se to možná v době, kdy spolu poprvé odjeli do Paříže. Byli přece tak nedočkaví, tak zvědaví, tak plní nadšení! Možná právě tehdy se pro ně stal přítěží. Třetím vzadu se to stává. Do města snů jeli sami a Remo, ten dobrácký maor se šálou kolem krku, tu osiřel.

„Srdečný pozdrav z Montmartru,“poslali mu snad ještě tu a tam pohlednici, pak už na něho nemysleli. A sotva se sami z Paříže vraceli, Remo se do ní vydal. Najde si tam jiné přátele, jiné vzory, Františka Foltýna, Františka Kupku, a nakonec celou tu slavnou skupinu Abstraction-Création, ke které patří třeba Hans Arp, Mondrian či Kandinskij.

Nůžky se otevřely.

„Co to proboha ten Remo matlá?“rozčiluje se v dalších letech Jindřich, když tu a tam uvidí jeho obrazy na výstavě. S těmi abstraktními, které Remo tvoří společně se skupinou Kvart, by se ještě smířil. I když mu jejich abstrakce připadá studená a vykalkulovaná. Co ale mají znamenat ty jeho oplácané ženské? Nebo zátiší, co se hodí tak akorát nějakému velkouzenáři nad šifonér? A hned vedle pěkně socrealistická kresba Mladého kováka!

Copak se Remo zbláznil? Ne, jen se vydal jiným směrem než jeho bývalí kamarádi. Možná víc než oni uvěřil volání rudé bludičky z Moskvy, možná v něm nacistická hrozba probudila větší vlastenectví a větší odhodlání se bránit. V každém případě se už na počátku okupace připojil k levicovému odboji. K Národnímu revolučnímu výboru inteligence. Stejně jako Julius Fučík, Vladislav Vančura nebo Bedřich Václavek. Právě v Remově bytě v Holešovicích se často schází první ilegální výbor KSČ.

Remo na to tragicky doplatí. Bude jedním z těch, koho během stanného práva hned po Heydrichově příjezdu do Prahy gestapo zatkne a pošle pro výstrahu do koncentračního tábora v Mauthausenu.

Snad měl aspoň tolik štěstí, že byl ušetřen útrap na nekonečných schodech v kamenolomu. Vyhladovělí, nemocní a k smrti vyčerpaní vězni po nich vláčeli balvany, aby se „upracovali“k smrti. Na Rema čekala smrt v ledové sprše za prosincových mrazů. Dozorci koncentráku v Mauthausenu z něho pro zábavu vyrobili ledovou sochu. Stalo se to 30. prosince 1941. Jen pár dní před ním tu zemřel i písničkář Karel Hašler. Ale na rozdíl od něj si na Rema dnes nikdo nevzpomene.

Redakčně kráceno.

Zítra:

To je on! (8.) Životní příběh malířky, jež o sobě mluvila v mužském rodě a kterou André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců

20. století, zpracovala kulturoložka a spisovatelka Milena Štráfeldová formou románového vyprávění. Přibližuje v něm mládí Marie Čermínové prožité na pražském Smíchově, příklon k surrealismu i její život v pařížském exilu po roce 1947. Knihu s podtitulem O té, co si říkala Toyen vydalo nakladatelství Universum.