Milena Štráfeldová: To je on! (8.)

Beletrizovaný životopis surrealistické malířky Toyen, z něhož přinášíme ukázku, vznikl na základě svědectví jejích přátel i autorčina pátrání ve francouzských a českých archivech.

Budou si tak povídat ještě chvíli, než přísná vrchní sestra ohlásí konec návštěv. Venku už se ostatně stmívá. Pro Toyen to byl vzácný okamžik. Jen ta káva chyběla, jinak by si připadala jako v café na Pigalle.

„Jeď opatrně,“volá ještě za odcházejícím Bretonem.

Toho roku na podzim věnuje lev své dlouholeté přítelkyni Toyen koláž, na které je do staré mapy Paříže s vyznačeným nábřežím d’Anjou vlepen téměř dětský obrázek slunce s rozčepýřenými paprsky. Dopsal k němu Ça Alors. Tak tedy.

Ta obyčejná dopisní obálka se na jejím stole povalovala už kolik dní. Toyen kolem ní chodila a nevěděla, zda ji má vůbec otevřít. Na obálce byla totiž československá poštovní známka…

„Vážená slečno,“přečetla Toyen oslovení, když tu obálku nakonec roztrhla. Až se polekala, česky jí už opravdu dlouho nikdo nenapsal. Naposledy jí kdosi poslal

Bohumilovo parte, ani netuší, jak se dozvěděl její adresu. Ví však, že si to zavinila sama. Všechny kontakty s Čechy doma i tady v Paříži už dávno odmítá.

„Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou připravuje retrospektivní výstavu imaginativní malby z let 1930 až 1950. Bylo by nám velkou ctí, kdybychom mohli vystavit i Vaše díla a obrazy Jindřicha Štyrského,“četla s čím dál větším úžasem. Podepsáni: Věra Linhartová a František Šmejkal, autoři koncepce výstavy i chystaného katalogu.

No tohle! Ovšem, tu a tam k ní přece jen dolehla zpráva, že poměry v Československu se pomalu mění. Zaznamenala obrovský úspěch, jaký měla československá expozice na EXPO 58 v Bruselu. Celý svět byl ohromený tím, co ti divní lidé za železnou oponou všechno umí. Že by však věci pokročily tak daleko?

Že by komunističtí cenzoři připustili možnost, že vedle toho jejich tupého socrealismu

Nakonec, v březnu roku 1964, bude v galerii na Hluboké připravena výstava, na které budou i práce Toyen a Štyrského. Komunisté se však včas probudí a výstavu těsně před vernisáží zakážou.

Navzdor tomu se v Čechách chystají další výstavy surrealistů. Když o tom Toyen jednou večer diskutovala s Bretonem a dalšími přáteli, kdosi se jí zeptal: „A vy se, Toyen, nepojedete teď podívat do Čech?“

Jen se na toho naivku dlouze zadívala. „Já se do Čech už nikdy nevrátím,“řekla nakonec. „Co bych tam dělala?“

„Francouzi tohle nikdy nepochopí,“utrousil tehdy chorvatský básník Radovan Ivšić, který se ke skupině Bretonových surrealistů přidal někdy v polovině 50. let. „Kdo nezažil komunisty na vlastní kůži, neumí si představit, co to ve skutečnosti znamená.“

Sám s nimi měl špatné zkušenosti. V Záhřebu mu zakazovali nejen jeho verše, ale i divadelní hry. Nakonec Chorvatsko jednou provždy opustil a usadil se v Paříži.

„A vidíte, já tomu kdysi tolik věřila,“připustila Toyen a usmála se. To bylo vzácné, jinak se usmívala čím dál míň. Tenhle hubený dlouhán se smutnýma očima jí byl ale od první chvíle sympatický.

A ještě sympatičtější byla jeho mladá partnerka Anička. Francouzská básnířka Annie le Brun, kterou okouzlil surrealismus ještě na vysoké škole. Ta se sice přidala k Bretonově skupině až v roce 1963, pro Toyen, o celých čtyřicet let starší, se však stane blízkou přítelkyní.

Toyen jim oběma bude ilustrovat knihy. A budou to tihle dva, Ivšić a Annie, kdo jí zůstanou, když…

Časy se ale přece jen mění a Toyen v jejím ateliéru nedaleko Notre Dame navštíví v polovině a ke konci 60. let pár Čechů. Mezi nimi i nový teoretik surrealismu Vratislav Effenberger. Toyen se nejdřív zapírá, přijímá je opatrně, s nedůvěrou, nechce se jí vracet do starých časů.

„Jste teprve čtvrtý Čech, kterého jsem potkala od roku 1948,“tvrdí každému z nich, což samozřejmě není pravda. Prostě se brání…

Nakonec s nimi neochotně prohodí pár slov, není v tom ale nic osobního. Odmítne vysvětlit, proč se už před lety rozešla s malířem Šímou. Zakáže si taky, aby ji fotografovali. Jako by říkala: Ne já, jen moje dílo je důležité. To tu zůstane.

Ve skutečnosti říká: Dejte mi konečně všichni pokoj!

André Breton zemřel náhle ve středu 28. září 1966. Selhalo mu srdce, jako ostatně všem Toyeniným přátelům.

Zrovna si ve svém ateliéru v zadním traktu na quai d’Anjou vařila čaj, když jí tu zprávu Bretonova žena Elise zavolala. V hlase měla slzy.

„Hned přijedu,“řekla Toyen rázně. S Elise se přátelily už léta, tak teď musí zapomenout na svůj vlastní smutek a pomoct především jeho ženě. Být s ní. Toyen dobře věděla, jak Elise svého Andrého milovala. Už ve výtahu cestou dolů se jí rozklepala brada. André byl skutečně ten poslední, kdo ji ještě spojoval s minulostí. S jejím předchozím životem v Praze, s jejími dávnými přáteli. Náhle se jí vybavila ta společná cesta do Karlových Varů před třiceti lety. Jak byli tenkrát mladí a bezstarostní!

Když konečně Toyen dorazila do rue Fontaine, jen se s Elise beze slova objaly. Co si v takové chvíli mají taky dvě staré ženské povídat? „Je mi to moc líto,“vypraví ze sebe nakonec Toyen a utře si mokré oči. „Měla jsem Andrého ráda.“

„On tebe taky,“odpoví Elise. Toyen byla přitom jediná ženská ze všech, které se točily kolem jejího lva, na kterou nemusela ani vteřinu žárlit.

„Víš, napadlo mě, že teď bude jeho ateliér prázdný. A ty pořád žiješ v tom levném hotýlku. Nechtěla by ses sem přestěhovat?“dodala Elise po chvíli.

Toyen na ni zůstala v první chvíli překvapeně koukat. Andrého ateliér byl po léta posvátné místo. Tady visely obrazy jeho přátel, které od nich dostával darem – Arp, Dalí, Miró, Magritte, Chirico i Štyrský. Sem si André pověsil i kresbu, kde ho sama zachytila s hlavou plnou racků. Říkal tomu jejímu obrázku prapor surrealistů. A vedle toho tu byla neuvěřitelná změť předmětů, afrických masek, totemů severoamerických indiánů, náhrdelníků a čelenek z Oceánie nebo rybářské náčiní Eskymáků. Měl tu ale i astrologické harampádí, protože i on podlehl okultním naukám, a navíc všelijaké předměty, nálezy a upomínky z cest, jejichž smysl znal jen on sám. Ve skutečnosti to byla ta nejbizarnější sbírka na světě, ve které On sídlil jako jediný prorok surrealismu. A teď by v této svatyni měla žít Toyen?

„Co by tomu André řekl?“zeptala se užasle jeho vdovy. „Byl by rád,“odpověděla Elise prostě. „A já budu taky ráda, když tě budu mít blízko. Budu tě teď hodně potřebovat.“Možná právě tohle rozhodlo, že se Toyen nakonec skutečně přestěhovala do Bretonova ateliéru na Montmartru. Vlastně tam, kde si přála žít kdysi, při své první cestě do Paříže, ještě s Jindrou Štyrským. Život je prostě plný podivuhodných náhod… Zde, v rue Fontaine, Toyen už dožije.

Redakčně kráceno. Životní příběh malířky, jež o sobě mluvila v mužském rodě a kterou André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců

20. století, zpracovala kulturoložka a spisovatelka Milena Štráfeldová formou románového vyprávění.Knihu s podtitulem O té, co si říkala Toyen vydalo nakladatelství Universum.