Tokio, Tokyo, Tókjó. A Jeddo
Přesně za týden startují v japonském Tokiu odložené XXXII. olympijské hry. Ve spleti sportovního zápolení fanoušky jistě čekají mnohá překvapení. A neminou je ani ta jazyková.
Abychom cestou na olympiádu náhodou nezabloudili, určitě nebude od věci seznámit se nejprve s původem Japonska, tedy alespoň původem jazykovým. Je doslova „zemí slunce“, neboť japonský název Nippon se skládá z ni „slunce“a pon „země“. Evropské jazyky převzaly portugalskou formu Japao [Ž-], adaptovanou z čínského Ž-pen. Ještě počátkem 20. století měla čeština Žaponsko. Později převládla podoba s Jap-, způsobená zápisem i výslovností v některých dalších jazycích, především v němčině (Japan).
Samotné hlavní město Japonska bylo původně, ve 12. století, nazváno Jeddo, v překladu „vjezd do zálivu“. Teprve ve 2. polovině 19. století, kdy sem bylo přesunuto císařské sídlo z Kjóta, bylo město přejmenováno na Tókjó, doslova „východní hlavní město“, protože japonské tó znamená „východní“a kjó „hlavní město“.
Ve spisovné češtině je kromě podoby Tokio přípustný právě i zápis Tókjó, který spíše odpovídá původnímu (japonskému) pojmenování, avšak je mnohem méně známý a v praxi se téměř neužívá – rozsáhlý Český národní korpus jej dokládá oproti 48 tisícům výskytů základní podoby (Tokio) pouze dvaadvacetkrát. V psané komunikaci se stále častěji setkáváme také s variantou Tokyo, která k nám proniká na základě přepisu tohoto jména v jiných jazycích, zejména v angličtině. Ta ovšem není kodifikovaná, tedy „oficiálně“spisovná. Pokud jde o skloňování, nečiní nám Tokio žádné větší obtíže. Toto zeměpisné jméno končí v písmu i výslovnosti na -o, proto jej spolehlivě přiřadíme ke vzoru město a podle tohoto vzoru jej pravidelně skloňujeme. Podnětem k zamyšlení by však mohla být výše jmenovaná opomíjená varianta Tókjó, neboť obecná jazyková pravidla říkají, že jména zakončená na dlouhé -ó mohou zůstat nesklonná. Pak bychom tedy říkali „letíme do Tókjó“, stejně jako například „mluvíme o Hokkaidó“(ale Hokkaido – 2. p. Hokkaida).
Ve jméně Tokio si vystačíme bez zápisu j (nikoli tedy „Tokijo“),
protože vkladné j vzniká výslovnostně mezi dvěma samohláskami (i a o), a v zápise jej tedy vnímáme jako nadbytečné. Naopak u přídavného jména tokijský už tomu tak není. Po odtržení koncovky -o již nestojí dvě samohlásky vedle sebe, takže nevzniká prostor pro výslovnost hlásky j. Ale protože v kmeni slova potřebujeme j ve výslovnosti zachovat, nezbývá nám než jej zde zaznamenat i v psané podobě a teprve za něj pak připojujeme příponu -ský.
Autorka pracuje v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR