Zbožštění velkého objevitele

Před 250 lety se vrátil z první objevitelské výpravy mořeplavec James Cook, který nakonec zahynul na Havaji jako bůh

Před 250 lety, 12. července 1771 v šest hodin ráno, obeplula průzkumná loď britského Královského námořnictva HMS Endeavour jihoanglický mys Beachy Head. Stejný den odpoledne spustila po téměř třech letech strávených většinou v Pacifiku kotvu na proslulém kotvišti The Downs. Její návrat domů očekával v Anglii jen málokdo, dobový tisk ji považoval za ztracenou: měla buď ztroskotat, nebo ji mělo poslat ke dnu francouzské loďstvo. Kapitán Endeavour James Cook se svou plavbou zařadil po bok nejslavnějších objevitelů minulosti, jako byl Kryštof Kolumbus, Fernao de Magalhaes nebo Francis Drake.

Přitom nechybělo málo a místo cest kolem světa mohl James Cook strávit život převážením uhlí kolem anglického pobřeží. Budoucí slavný mořeplavec se narodil v roce 1728 do rodiny chudého skotského zemědělského dělníka ve vesničce Marton v hrabství Yorkshire a po pouhých pěti letech školní docházky začal pomáhat na farmě svému otci.

V šestnácti pak získal zaměstnání jako obchodní příručí v rybářské vesničce Staithes, práce v obchodě ho však nebavila a raději se stal námořníkem. Začínal na lodích, které přepravovaly uhlí, a naučil se základy námořnického řemesla; pronikl i do tajů matematiky, astronomie a kartografie. Na brize Friendship to dotáhl až na pomocníka kormidelníka, a v roce 1755 dokonce dostal nabídku stát se jejím kapitánem.

Služba v námořnictvu

Překvapivě ji však odmítl a místo toho vstoupil do válečného námořnictva. Anglie se tou dobou začínala připravovat na boj s Francií, který později vešel ve známost jako sedmiletá válka. Po dvou letech služby složil Cook navigátorské zkoušky. Do sedmileté války nejvíc zasáhl v Severní Americe: když sloužil na šedesátidělové lodi HMS Pembroke, účastnil se úspěšného útoku na francouzskou pevnost na ostrově Cape Breton. U kanadského pobřeží se také poprvé osvědčil jako kartograf.

Jeho mapy přispěly k britskému vítězství v pozemní bitvě na Abrahamových pláních v roce 1759, když z paluby škuneru HMS Grenville podrobně proměřil a zakreslil pobřeží Newfoundlandu. Cookovy

mapy byly tak přesné, že je námořníci používali ještě dvě století.

V Severní Americe si Cook zvykl najímat místní lodivody a stejně to dělal později na cestách Tichým oceánem. Během kanadské služby také 5. srpna 1766 pozoroval zatmění Slunce, což umožnilo přesně určit zeměpisnou délku místa pozorování. Zprávu o pozorování Cook předložil na setkání vědecké Královské společnosti.

Učená společnost tehdy tehdy ve spolupráci s námořnictvem plánovala průzkumnou plavbu s dvěma cíli: prvním bylo pozorování přechodu Venuše přes sluneční kotouč 3. července 1769. Britští astronomové doufali, že se jim z něj podaří dopočítat vzdálenost planety od Slunce, a z ní by se pak dala spočítat vzdálenost ostatních planet. Jejich pozorování by se totiž poté dalo použít k výpočtu zeměpisné délky lodě na moři.

A druhým cílem cesty bylo hledání hypotetického kontinentu, označovaného jako Terra Australis Incognita.

Tato země nebyla navzdory názvu totožná s Austrálií. O Austrálii věděli Evropané od roku 1606, říkalo se jí ovšem Nové Holandsko a její tvar nebyl ještě přesně zmapován. Terra Australis měla ležet někde mezi Novým Zélandem a Jižní Amerikou na sever od čtyřicátého stupně jižní šířky. Největší zastánce její existence byl skotský zeměpisec Alexander Dalrymple, který se domníval, že Terru Australis obývá až padesát milionů lidí. Obchod s nimi měl přinést Británii hospodářskou převahu nad jejími rivaly.

Dalrymple chtěl od námořnictva speciální pověření, aby se mohl zúčastnit pátrání jako kapitán. S tím ale nesouhlasil první lord admirality (tedy něco jako ministr válečného námořnictva) admirál Edward Hawke. Prohlásil, že si raději nechá uříznout ruku, než aby svěřil velení lodi Jeho Veličenstva někomu, kdo není námořník. Královská společnost a námořnictvo se nakonec místo Dalrympla shodli na Jamesi Cookovi.

Plavba Endeavour

Námořnictvo pro výpravu zakoupilo loď Earl of Pembroke, což byl přesně ten typ plavidla, na jaký byl Cook zvyklý. Původně sloužila k přepravě uhlí, měla široký trup a ploché dno a to se hodilo k plavbě v neznámých vodách plných skrytých skalisek a mělčin. Loď prošla rozsáhlými přestavbami, uvnitř bývalého nákladního prostoru vznikla dodatečná paluba s kajutami,

KRESBA LELA GEISLEROVÁ a dostala nové jméno HMS Endeavour. Na délku měřila 27,7 metru, na šířku 8,89 metru a posádka čítala 77 námořníků a 12 příslušníků námořní pěchoty. Kromě nich na lodi cestovalo i 12 civilistů, vesměs vědců a umělců. Hlavní astronom výpravy byl Charles Green, hlavním přírodovědcem se stal Joseph Banks. Vedle Bankse se plavby účastnili i dva zahraniční biologové: Švéd Daniel Solander a Fin Herman Spöring.

Endeavour vyplula z Plymouthu 26. srpna 1768. Na Tahiti, kde byly podmínky k pozorování Venuše ideální, dorazila včas. Měření provedli nezávisle na sobě Green, Cook a Solander, jejich výsledky se však navzájem lišily víc, než kolik byla předpokládaná náhodná chyba. K přesnému výpočtu vzdálenosti planety od Slunce to nestačilo, Endeavour proto pokračovala v plnění svého druhého úkolu: pátrání po tajemném jižním kontinentu.

Cook vzal podle svého zvyku na palubu místního průvodce. Jmenoval se Tupaia. Ovládal navigaci podle hvězd a zpaměti znal polohy mnoha pacifických ostrovů. S jeho pomocí prozkoumala Endeavour napřed souostroví, k němuž spadá i Tahiti. Cook ho pojmenoval Společenské ostrovy. Podle instrukcí britské admirality měl pak pokračovat na jih, dokud nedosáhne 40 stupňů jižní šířky. Cook rozkazy do puntíku splnil, na tajemnou Terru Australis však nenarazil. Obrátil se proto na severozápad směrem k Novému Zélandu.

Objevitelské plavby Jamese Cooka nesmírně rozšířily znalosti lidstva o Zemi. Cook byl skvělý navigátor, který sázel na vědu, uměl motivovat lidi a staral se o svou posádku. Jeho smrt dodnes provází řada nepodložených mýtů.

Je možné, že Havajané poprvé Cooka považovali za ztělesnění boha lona. podruhé ale Evropany čekalo nevlídnější přijetí, snad proto, že slavnosti boha lona už skončily.

Před Cookem Nový Zéland navštívila jen jedna evropská výprava, a to dvě lodě Abela Tasmana v roce 1642. Tasman však obeplul jen západní břehy obou ostrovů, z nichž se Nový Zéland skládá, přičemž průliv mezi nimi považoval za hluboký záliv. Myslel si, že ostrovy jsou západním pobřežím jižního kontinentu. James Cook oba ostrovy obeplul kolem dokola, a Tasmanovu domněnku tak vyvrátil. Setkal se i s jejich domorodými obyvateli, Maory. První kontakt neproběhl úplně hladce, posádka Endeavour několik obyvatel Nového Zélandu zabila. Cook toho litoval, ale později se situace zlepšila. Bylo to hlavně díky pomoci lodivoda Tupaii, který ovládal maorský jazyk.

Z Nového Zélandu nabrala Endeavour znovu kurz na západ. Cook chtěl původně doplout k pobřeží Tasmánie, tehdy známé jako Van Diemenova země, a pátrat, jestli nejde o výběžek záhadného jižního kontinentu. Vítr však odnesl Endeavour o velký kus severněji. Dvacátého dubna 1770 zahlédl poručík Zachary Hicks zemi. Šlo o výběžek východního pobřeží australského kontinentu. Cook ho pojmenoval Point Hicks. Endeavour pokračovala okolo pobřeží na sever a devětadvacátého dubna zakotvila v rozlehlém zálivu.

James Cook ho napřed chtěl pojmenovat Sting Ray Bay (Záliv rejnoků), pod vlivem lodních přírodovědců ale nakonec zvolil jméno Botanist Bay (Záliv botaniků). Časem se to změnilo na dnešní Botany Bay, česky Botanický záliv. Angličané se v něm poprvé setkali i s Austrálci. Opět to nešlo úplně hladce, došlo i na výstřely a vržená kopí, potyčka se však obešla bez vážných zranění. Dospělí Aboridžinci utekli, Evropané ale našli v jejich chatrčích několik dětí. Na znamení přátelství jim darovali korálky.

Cesta domů

Endeavour pokračovala dál podél pobřeží. Jedenáctého června 1770 uvázla na Velkém bariérovém útesu, Cookově posádce se ji podařilo zachránit a doplout s ní do ústí řeky, která dnes nese její jméno. Vytáhli loď na břeh a provizorně ji opravili, pořád ale byla ve velmi špatném stavu. Cook se proto rozhodl pro návrat do civilizace. Zrádnými vodami Torresova průlivu doplul do Batavie, hlavního města Holandské východní Indie, kterému dnes říkáme Jakarta. Ovšem paradoxně v civilizované Batavii postihla posádku lodi Endeavour nejhorší příhoda z celé plavby.

Cook celou cestu velmi dbal na zdraví námořníků, které na dlouhých plavbách ze všeho nejvíc ohrožovaly kurděje. Tehdejší lékaři ještě nevěděli, že nemoc způsobuje nedostatek vitaminu C, uvědomovali si však, že kurděje souvisí s výživou. Cook proto vzal na cestu velké zásoby kyselého zelí a také se snažil při každé příležitost doplňovat jídelníček svých mužů místním ovocem a zeleninou. Vyplatilo se to, kurděje se až na několik málo případů posádce vyhnuly a ani jeden muž z výpravy na ně nezemřel. V Batavii se však velká část posádky nakazila malárií. Padl jí za oběť astronom Charles Green, malíř Sydney Parkinson, přírodovědec Herman Spöring i domorodý lodivod Tupaia. Po opravách se Endeavour vrátila kolem mysu Dobré naděje do Anglie.

Zastánce Terry Australis výsledky Cookovy výpravy nepřesvědčily a brzy po jeho návratu začalo námořnictvo společně s Královskou společností plánovat další plavbu. Měla tajemný jižní kontinent buď konečně najít, nebo definitivně vyloučit jeho existenci. Ne už na Endeavour, již admiralita prodala a ta se vrátila k přepravě uhlí. Cook dostal dvě nové lodě, přičemž obě se Endeavour podobaly. Také původně sloužily ke stejnému účelu. Cook sám měl velet 33,73 metru dlouhé HMS Resolution a druhou loď, 30,3 metru dlouhou HMS Adventure, svěřila admiralita zkušenému navigátorovi Tobiasi Furneauxovi.

Přípravy k vyplutí se však táhly. Mohly za to požadavky Josepha Bankse, který se znovu měl stát přírodovědcem výpravy. Požadoval rozsáhlé stavební úpravy Resolution, včetně montáže nových nástaveb. Námořnictvo mu napřed vyhovělo, loď však s nimi byla nestabilní, a proto je zase odstranilo. Jenže Banks se kvůli tomu následně odmítl plavby zúčastnit.

Hlavním přírodovědcem se proto stal Johann Reinhold Forster. Spolu s ním se nalodil i jeho syn Georg. Jako astronom plul William Wales. Cookova malá eskadra vyplula z Plymouthu 13. července 1772. Lodě zamířily k jihu a v Kapské kolonii se k výpravě připojil švédský přírodovědec Anders Sparrman.

Když opustil Kapskou kolonii, pokusil se Cook napřed najít zemi, kterou před ním spatřil v jižním Atlantiku francouzský navigátor Charles Bouvet a pojmenoval ji Cap de la Circoncision, česky trochu zvláštně mys Obřízky. Bylo to ale podle křesťanského svátku, jenž zrovna připadl na den objevu. Cook mys nenašel, skutečně ale existuje: jde o výběžek maličkého ostrova, dnes označovaného jako Bouvetův.

Osmnáctého ledna 1773 dosáhly lodě 67 stupňů a 15 minut jižní šířky (polární kruh leží zhruba v 66 stupních a 30 minutách; zeměpisná šířka pólu je 90 stupňů). Začátkem února se lodě navzájem ztratily. Cook a Furneaux byli domluvení, že se v takovém případě sejdou v novozélandském fjordu Queen Charlotte

Sound, známým také pod domorodým jménem Totaranui. Adventure se do zátoky vydala hned a Furneaux cestou mapoval pobřeží Tasmánie.

Cook se pokusil proniknout ještě jednou co nejdál na jih. Pak zamířil do jiné novozélandské zátoky, kde odpočíval, načež se obě lodě následně úspěšně setkaly a pokračovaly v průzkumu jižního Pacifiku. Navštívily i Tahiti, kde se k posádce Adventure připojil jeden z ostrovanů jménem Omai. Po čase se obě lodě znovu navzájem ztratily v bouři.

Tahitská celebrita a objev Havaje Napodruhé se jim už ale nepodařilo setkat. Furneaux zamířil kolem mysu Horn zpátky do Anglie, kam doplul před Vánoci 1773. Omai se stal v Londýně celebritou, setkal se dokonce s králem Jiřím III. Cook mezitím na Resolution dál pokračoval v průzkumu jižních šířek a nakonec dosáhl rekordu 71 stupňů a 10 minut, dál se však nedostal kvůli zamrzlému moři.

Po rekordním pokusu se Resolution vrátila zpátky k rovníku. Cook objevil ostrovy Norfolk a Nová Kaledonie, navštívil a zmapoval také už dříve objevené souostroví Tonga, Velikonoční ostrov a Vanuatu. Pak se vrátil na Nový Zéland. Odtud plul kolem mysu Horn do Atlantiku. Před návratem do Anglie se znovu neúspěšně pokusil najít Cap de la Circoncision, místo něj ale jen objevil Jižní Georgii a ostrovy, které pojmenoval Sandwichova země na počest prvního lorda admirality Johna Montagua, hraběte ze Sandwiche. Dnes se na mapách označuje Jižní Sandwichovy ostrovy.

Malá vsuvka: ano, tento hrabě Sandwich byl ten samý chlapík, po němž se prý jmenují sendviče. Údajně měl kdysi hrát v jednom z londýnských klubů karty, protože měl ale hlad, avšak nechtěl přerušit hru, řekl sluhovi, ať mu ukrojí kus masa a dá mu ho mezi dva chleby. Ostatní karbaníci to viděli a začali volat, že chtějí „to samé co Sandwich“...

Po návratu ze své druhé objevitelské plavby se James Cook stal členem Královské společnosti a od Admirality dostal poklidné úřednické místo v Greenwichské nemocnici pro vysloužilé námořníky. Jenže to ho neuspokojovalo, neklidná námořnická krev v něm probouzela touhu znovu vyplout na moře.

Nová příležitost se však naskytla hned s další průzkumnou výpravou. Jejím oficiálním účelem bylo odvézt Tahiťana Omaie domů, ve skutečnosti ale měla objevit zkratku mezi Atlantikem a Pacifikem okolo severního konce severoamerického kontinentu.

Admiralita znovu vyslala dvě lodě. Cook se opět ujal velení HMS Resolution, kterou doprovázela HMS Discovery. Byla to další bývalá loď na přepravu uhlí, na délku měřila 27,89, na šířku 8,38 m. Jejím kapitánem se stal Cookův dlouhodobý společník z předchozích plaveb Charles Clerke. Resolution vyplula z Plymouthu 12. července 1776, Discovery ji následovala o dva týdny později.

Setkaly se v Kapské kolonii a dál pluly společně. Mořeplavci napřed obepluli Ostrovy prince Edwarda, což je dvojice malých ostrůvků v Indickém oceánu, a od nich pokračovali k nehostinnému souostroví Kergueleny, pobřeží Tasmánie a Novému Zélandu.

Po odpočinku v Cookově oblíbené zátoce Totaranui vypluli k Tahiti. Vítr však zanesl lodě víc na západ, než měli kapitáni v úmyslu. Objevili tak ale ostrůvek Mangaia. Na Tahiti nakonec dorazili 12. srpna 1777, kde vysadili domorodce Omaie. Ten si později ve svém původním domově vybudoval sídlo v evropském stylu.

Resolution a Discovery vypluly k severu. Osmnáctého ledna 1778 objevila Cookova výprava Havajské ostrovy, které Cook s nepříliš velkou invencí pojmenoval Sandwichovy. Evropané poprvé přistáli u ostrova Kauai, načež Cook zamířil ještě dál na sever. Podařilo se mu zmapovat velkou část severozápadního pobřeží Severní Ameriky a proplul Beringovým průlivem, který ji dělí od Asie, do Čukotského moře. Resolution a Discovery dosáhly až 70 stupňů a 44 minut severní šířky. Pak jejich další postup zastavil led. Cook pokračoval v plavbě podél sibiřského pobřeží až k mysu, který se dnes jmenuje Schmidtův, ovšem když už nemohl plout dál, obrátil se zpátky na Havaj.

Resolution a Discovery zkoumaly souostroví dva měsíce, mapovaly ho a hledaly vhodné místo k přistání. Během této cesty je doprovázely kánoe domorodců naložené dary. Evropané shodou okolností dorazili během svátku boha plodnosti, míru a deště Lona, přičemž stěžně britských lodí navíc připomínaly náboženské artefakty spojené se svátky.

Podle instrukcí admirality měl pokračovat na jih. Cook rozkazy do puntíku splnil, na tajemnou Terru Australis však nenarazil. Obrátil se proto k Novému Zélandu. Účelem nebylo Cooka sníst, jak se traduje. Pečení byl způsob, jak snáz oddělit maso od kostí. Kosti totiž Havajané vyleštili a uschovali jako náboženské relikvie.

Osudový zlomený stěžeň

Eskadra nakonec zakotvila v zátoce Kealakekua přímo na největším ostrově Havaj. Je možné, že Havajané vzhledem k okolnostem, za nichž se lodě objevily, považovali Cooka za Lonovo ztělesnění; historikové se na tom však neshodnou. Mořeplavci zůstali v zátoce celý měsíc, než se vydali znovu na cestu. Po několika dnech na moři se však Resolution zlomil přední stěžeň, a lodě proto zamířily zpět.

Tentokrát je ale čekalo o poznání méně vlídné přijetí. Snad to bylo proto, že slavnosti boha Lona už skončily. Mezi Evropany a Havajany se začaly objevovat konflikty, které vyvrcholily 14. února 1779. Domorodci ukradli Angličanům jeden z člunů, které používali k dopravě mezi zakotvenými loděmi a břehem. Cook byl na podobné krádeže zvyklý. Měl vypracovanou taktiku, jak si s nimi poradit. Většinou zajal několik domorodců, jež jako rukojmí za kradené předměty vyměnil zpět. Tentokrát se však rozhodl, že zajme krále Havajanů jménem Kalani’opu’u, a pozval ho na návštěvu na Resolution.

Když Cook a jeho muži vedli náčelníka k člunu, který ho měl na loď převézt, domorodcům došlo, co mají Britové za lubem. Několik stovek se jich na Evropany vrhlo. Angličané ustupovali k člunům napůl vytaženým na pláž. Cook pomáhal odtlačením jednoho z nich na vodu a při tom se otočil k domorodcům zády. Ti ho zasáhli do hlavy a Cook padl obličejem k zemi. Havajané se na něj vrhli, ubodali ho a zmocnili se jeho těla. Podle havajské tradice zabil mořeplavce náčelník jménem Kalanimanokahoowaha. V potyčce vedle Cooka zemřeli také čtyři příslušníci britské námořní pěchoty.

Domorodci považovali Cooka za významnou osobu, čemuž odpovídaly pohřební obřady. Napřed z jeho těla vyjmuli vnitřnosti a pak ho opekli nad ohněm. Účelem ale nebylo mořeplavce sníst, jak se často traduje. Pečení byl způsob, jak usnadnit oddělení masa od kostí. Kosti totiž Havajané vyleštili, aby je mohli uschovat jako náboženské relikvie.

Po Cookově smrti převzal velení Resolution i celé eskadry Clerke. Velení na Discovery se ujal další veterán Cookových plaveb John Gore. Clerke se s loděmi ještě jednou neúspěšně pokusil o proplutí severozápadní cestou, v srpnu 1779 zemřel na tuberkulózu. Lodě se pod Goreovým vedením přes Japonsko a Macao vrátily do Anglie. Dorazily 4. října 1780. Kvůli nešťastnému závěru výpravy bylo jejich uvítání smutnější, než mohlo být, plavba ale i tak byla velmi úspěšná.