Proti Sovětům i Čankajškovi
Čína 20. let 20. století byla rozpolcena mezi různá mocenská centra, v nichž hlavní slovo měli lokální váleční vůdci. Na jihu v Kantonu se ale tou dobou zformovalo nové, ambiciózní centrum v čele s Nacionalistickou stranou (Kuomintang, KMT) a jejím vůdcem Sunjatsenem, které chtělo zastřešit progresivní národní síly a sjednotit Čínu s vizí modernizace a nezávislosti.
Komunistická Moskva a její zahraniční síť Kominterna tento proces bedlivě sledovaly a chtěly KMT využít k porážce místních válečných vůdců a jejich údajných imperialistických sponzorů a sjednocenou a přátelskou Čínu získat na svou stranu jako protiváhu k Velké Británii a Japonsku. Jak dodává historik Jay Taylor, z geopolitického pohledu Moskvu spíš než hrstka osamocených čínských komunistů zajímal dynamický KMT, neboť se mohl opřít o podporu elit, vojáků, intelektuálů, učitelů i patrioticky smýšlejících obchodníků či finančníků.
Podle historika Michaela Weinera Kominterna vnímala ideálům komunismu a třídního boje vzdálený Kuomintang jako jakýsi „revoluční syndikát“, jenž sice reprezentoval odlišné třídní zájmy, ale dialogu s bolševiky byl otevřený a neodmítal ani jejich materiální pomoc. Moskva ve 20. letech proto pomáhala v Číně budovat tři instituce – „svoji“komunistickou stranu, početnější a vlivnější KMT a pak také čínskou armádu. Sověti sice odmítli Sunjatsenovu žádost o vyslání Rudé armády do Mandžuska, ale poskytli mu zbraně, peníze a vojenské poradce pro vojenskou akademii Whampoa, založenou v roce 1925. V jejím čele stanul generál Čankajšek, ale politickým komisařem se stal pozdější dlouholetý komunistický premiér a pravá ruka Mao Ce-tunga Čou En-laj.
S Moskvou i proti ní
V této situaci založilo několik jednotlivců s podporou Moskvy v červenci 1921 Komunistickou stranu Číny. Strategické směřování Moskvy zprvu nechápali a hodlali jít vlastní cestou revoluce. KSČ se tak zrodila v konfliktu mezi přesvědčením svých čínských zakladatelů a diktátem jejich sovětských sponzorů, jenž nakonec s tragickým vyústěním natrvalo poznamenal vztahy mezi oběma komunistickými hnutími. V tomto konfliktu nahromaděná nedůvěra a nevraživost se přenesly i do období po roce 1949 a staly se jedním ze zdrojů sovětsko-čínské roztržky v 60. letech. Na svém prvním sjezdu se KSČ stala de facto čínskou pobočkou Moskvou řízené Kominterny. Vedle tradičních stranických institutů, jako byly například ústřední sekretariát, základní stanovy a program, byl zřízen i odborový sekretariát, který se zaměřil na získávání vlivu v rodícím se čínském odborovém hnutí. Tam KSČ získávala svůj vliv a již v květnu 1922 byl svolán I. sjezd národních odborů se 160 delegáty reprezentujícími údajně až 300 000 členů.
Zatímco čínští komunisté bez problémů přijímali sovětské finance i know-how stranické organizace a struktury, od počátku se s Moskvou neshodli na základní strategii. Odmítli Kominternou prosazované teze, že čínské dělnické i levicové intelektuální hnutí je zatím „nedospělé“, a mělo by se proto soustředit spíše na vzdělávání, politickou agitaci a výchovu. Jak dodává historik Alexander V. Pantsov, KSČ měla podle Moskvy nejprve získat přístup k mocenským prostředkům, kterými KMT disponoval, a sama si měla zvolit taktiku, jak uvnitř KMT získávat vliv. Ve vhodný moment pak měli komunisté revolučně „vystoupit“a převzít moc. Čínští komunisté se naopak chtěli soustředit na okamžité budování revoluční armády a svržení kapitalistického řádu. Z tohoto důvodu také odmítali spojení s Kuomintangem.
O rok později se na druhém sjezdu KSČ v červenci 1922 v Šanghaji sešel tucet delegátů reprezentujících podle některých odhadů od 123 do 175 členů. Struktura strany byla stále neusazená a její leninský hierarchický model byl ve stádiu zrodu. Spojit se s KMT čínští komunisté stále odmítali, a v srpnu 1922 proto z Moskvy přišla další, důraznější „žádost“– spolupracovat s Kuomintangem prostě musíte. Zástupci Kominterny vyhrožovali i tím, že Moskva uzavře finanční kohoutky, na nichž byli čínští komunisté závislí. Jen v roce 1922 Moskva připsala na jejich účet 15 000 dolarů. Limity samostatného postupu komunistům odhalila i stávka na trati Peking–Chan-kchou v únoru 1923, po jejímž násilném potlačení KSČ ztratila řadu svých členů i příznivců. Ukázalo se, že pro svoji další činnost komunisté potřebují „ozbrojenou ochranu“, tedy někoho, kdo disponuje reálnou vojenskou silou. Na již 3. sjezdu KSČ s 30 delegáty reprezentujícími 420 až 432 členů, který se v červnu 1923 konal v Kantonu, tak byla i přes setrvalý odpor předsedy Čen tou-siaa a po velkých sporech přímo na půdě sjezdu spolupráce s KMT schválena.
Nutnost spojení
Za společnou frontu mezi KSČ a KMT intenzivně lobbovala Moskva i u Sunjatsena. Při setkání s ním sovětský emisar Adolph Joffe v lednu 1923 deklaroval, že Čína není na komunismus připravena a Moskva chce Kuomintangu pomoci zemi sjednotit a vyhnat z ní „cizí imperialisty“. Jak dodává Pantsov, Sunjatsen souhlasil, aby komunisté vstupovali do KMT, a oplátkou získal příslib rozsáhlé vojenské pomoci. Podle historika Klause Mühlhahna si Sunjatsen byl vědom toho, že bez zahraniční pomoci nebude moci získat nad Čínou kontrolu. Západní velmoci s podporou váhaly, zatímco Sovětský svaz ochotně nabízel poradce i materiální pomoc. V lednu 1924 se proto v Kantonu mohl konat slučovací sjezd společné fronty KSČ a KMT. Ze 165 delegátů bylo 23 členů KSČ, tj. 14 procent. Z celkových 41 členů ústředního výkonného výboru Kuomintangu bylo deset komunistů, tři byli stálými členy a sedm včetně Mao Ce-tunga kandidáty na členství. Jak dodává historik Morris Rossabi, zprvu se zdálo, že to bude vzájemně prospěšný sňatek z rozumu, brzy se však ukázalo, že ideologické spory a mocenská rivalita byly příliš velké a vzájemná nedůvěra nepřeklenutelná.
V lednu 1925 se konal v Šanghaji 4. sjezd KSČ, jenž již reprezentoval kolem tisíce členů. Delegáti se na něm shodli, že strana není příliš úspěšná při budování stranických buněk a základních organizací v továrnách. Kritika podle historika Lawrence Sullivana mířila i na stranické funkcionáře a agitátory za to, že nedokázali dostatečně prosadit stranickou linii mezi údajně zaostalé a netečné členy strany. Strana se proto měla více zaměřit na edukaci, agitaci a mobilizaci. Delegáti také rozhodli, že by se strana měla věnovat budování základních stranických tříčlenných buněk včetně frakcí uvnitř jiných stran a organizací.
V Moskvě se spojená fronta mezi KSČ a Kuomintangem jevila jako výrazný úspěch světové komunistické expanze, zvláště v porovnání s neúspěšnými pokusy vyvolat revoluci například v Německu. Přesto zaznívaly kritické hlasy: sovětští poradci podporovali uvnitř Kuomintangu své různé favority a mezi nimi pak rostla řevnivost i nevraživost. Jeden z poradců Grigorij Voitinskij zase v dubnu 1925 varoval, že se čínští komunisté v KMT „rozpouštějí“a vedení KMT se k nim nechová nijak vstřícně. Na druhou stranu mohli komunisté díky vojenskému krytí Kuomintangu budovat své sítě ve městech a částečně i na venkově, jen byli omezeni ve vyvolávání třídního boje a museli brát ohled na své nekomunistické spojence.
Zrádce Čankajšek
Od ledna 1924 do května 1926 komunisté uvnitř Kuomintangu početně posílili, k dubnu 1927 se k nim hlásilo už 58 000 členů, z nichž bylo 53 procent dělníků, 19 procent intelektuálů a 18 procent rolníků. Vděčili za to i Hnutí 30. května. Na jaře 1925 byl v Šanghaji na území zahraniční koncese po stávce v jedné ze zahraničních továren zastřelen jeden dělník a několik studentů zatčeno. To vyvolalo bojkot a 30. května 1925 i rozsáhlou demonstraci u policejní stanice, kde byli studenti zadržováni. Zahraniční stráže zahájily palbu do davu a na místě zůstaly desítky mrtvých. Krveprolití vyvolalo po celé zemi velkou odezvu, Číňané protestovali, stávkovali a bojkotovali zahraniční zboží – a komunisté vesele nabírali příznivce.
Důležité změny probíhaly i uvnitř Kuomintangu. V březnu 1925 nečekaně zemřel Sunjatsen a v srpnu téhož roku byl spáchán atentát na představitele umírněného a levicového směru uvnitř KMT, Liao Čung-kchaje. Převahu tak získalo pravicové, k alianci s komunisty nepřátelsky naladěné křídlo. V jeho čele stanul Čankajšek, který přes určitý obdiv k bolševické revoluci jako procesu komunistům (a zvlášť těm ruským) důvěřoval jen minimálně: „Tomu, co nám řeknou, musíme věřit na 30 procent.“
Čankajšek chtěl především rozšířit území pod svou kontrolou, a v červenci 1926 proto zahájil tzv. severní výpravu s cílem svrhnout regionální vojenské vládce. Navzdory sovětským radám postupoval nejprve proti Šanghaji. Když byl na jeho hranicích, komunisté, levicové síly a odbory jako ještě spojenci KMT vyvolali ve městě stávky a mobilizovali své příznivce. Chtěli vyhlásit místní sovět a převzít moc do svých rukou, z Kominterny ale přišel opačný příkaz – složte zbraně, otevřete město Čankajškovi a umožněte jeho armádě vstup do města. Jakmile však Čankajškovy jednotky v dubnu 1927 opanovaly město, obrátily se proti svým dosavadním levicovým spojencům a začaly je společně s předem domluvenými gangy z kriminálního podsvětí pronásledovat, zabíjet a zatýkat. I když o této zradě referoval poradce Michail Borodin, Moskva stále trvala na alianci KSČ–Kuomintang.
Druhý díl našeho letního seriálu o stu letech existence „nejmocnější současné party světa“, Komunistické strany Číny, nás tentokrát zavede do 20. let. Tehdy čínští komunisté tápali: stavěli se proti direktivám z Moskvy a už vůbec se jim nezamlouvalo nařízené spojení s Kuomintangem.
Jakmile Čankajškovy jednotky v dubnu 1927 opanovaly město, obrátily se proti svým dosavadním komunistickým spojencům a začaly je pronásledovat, zabíjet a zatýkat
Stalin s umytýma rukama
Stalin totiž stále preferoval sjednocení Číny pod vedením KMT i za cenu, že nad čínskými komunisty vynesl rozsudek smrti. Dubnové události, a tedy i katastrofální výsledek své politiky aliance mezi KSČ a KMT, se nepřekvapivě pokusil svést na samotné čínské komunisty. Vinil je z toho, že nedokázali získat dostatečnou podporu mezi dělníky. Stalin také dubnové masakry „reinterpretoval“jako novou, důležitou revoluční vlnu, při níž se nacionalista Čankajšek definitivně „demaskoval“jako pravicový exponent statkářů, militaristů a buržoazie. V nové situaci radil čínským komunistům, aby se proti Čankajškovi pokusili spojit s levicovým křídlem v KMT. To ale jen zvyšovalo napětí a vystavovalo čínské komunisty dalším represím ze strany dominantního Čankajškova křídla.
V průmyslovém Wuchanu, kde se KSČ spolu s levicí v KMT pokusila neúspěšně vytvořit jednotnou frontu, se na přelomu dubna a května 1927 konal ve vyhrocené bezpečnostní situaci a pod tlakem Čankajškovy celočínské ofenzivy proti komunistům pátý sjezd KSČ. Řada z celkem 80 delegátů s hlasovacími právy se však nemohla dostavit, buď se skrývali, nebo již byli mrtví. Strana byla podle Sullivana rozpolcená. Na jedné straně sice ještě poslušně schválila Moskvou oktrojovanou jednotnou linii spolupráce s KMT, ale vymezila se vůči čankajškovské pravici uvnitř KMT. Kritika se také snesla na lídra Čchen tou-sioua. Přestože byl ještě potvrzen generálním tajemníkem strany, ten samý rok byl jako trockista z KSČ vyloučen. Rostoucí počet členů v druhé polovině 20. let, a tím pádem i složitější organizace si vyžádaly propracovanější byrokratické mechanismy i nové vymezení pravomocí. Politbyro mělo určovat základní linii, stálý výbor politbyra i ústřední sekretariát se měly zabývat rostoucí úřední agendou a ústřední vyšetřovací komise měla za úkol vyhledávat a odhalovat špiony Kuomintangu. Na rozdíl od volné (podle některých autorů až anarchické) stranické struktury předchozích let přinesl 5. sjezd zásadní centralizaci a utužení disciplíny směrem od ÚV k provinčním i městským výborům až k základním buňkám. Strana si také začala výrazněji všímat chudobou i útlakem radikalizovaných rolníků, jejich hladu po půdě a nenávisti k pozemkovým vlastníkům, a tím pádem i jejich možného „revolučního potenciálu“.
Na závěr své první dekády se KSČ i vlivem chybné moskevské politiky ocitla v defenzivě, její stranická struktura se přes počáteční růst rozpadala, strana ztrácela vliv a její šestý sjezd se na přelomu června a července 1928 symptomaticky poprvé konal mimo Čínu v Moskvě. Na dlouhých 17 let to bude také sjezd poslední: další, v pořadí sedmý se odehraje až v roce 1945. V Moskvě ale bylo přijato několik důležitých rozhodnutí. V reakci na porážky ze strany KMT si KSČ měla začít vytvářet své vlastní ozbrojené jednotky. Při hledání viníků v řadách nejvyššího vedení měly napříště pravomoci a rozhodnutí generálního tajemníka podléhat přísnější kontrole a revizi politbyra a jeho stálého výboru. Sjezd také ve světle „zrady nacionalistické buržoazie“určil, že napříště se má KSČ opírat výhradně o dělníky a také více rolníky jako o své členské jádro, a sjezd také schválil formování venkovských sovětů a stranických organizací na území, která se dostala pod kontrolu strany.