Kolibřík dostal dva kanáry
Italská literatura, to zní stále hrdě. Proto je dobře, že dnešní česká literární tvorba má možnost se porovnávat se současnými italskými romány. Nejnovějším příspěvkem je román Kolibřík Sandra Veronesiho, nabízející neobyčejný příběh jedné obyčejné rodiny z Florencie.
Kolik jen označení ptáků používáme v úplně jiném kontextu: můžete dělat volavku či chytat lelky, Roger Federer letos na Wimbledonu dostal kanára, nepomohlo mu ani jestřábí oko... V knižním světě se zas uhnízdil jiný ptáček, a to kolibřík – kolibří formát, tedy formát miniaturní. Kolibřík je ale nyní též název románu Sandra Veronesiho (1959). Není formátem malý ani tenký, ovšem jeho hrdina v dětství, co se týče růstu, trochu zaostává, proto dostane tuto přezdívku.
Kolibřík (2019) je nejnovějším románem ve Florencii narozeného autora a Sandro Veronesi za něj loni získal prestižní ocenění Premio Strega, a to již podruhé: poprvé to bylo v roce 2006 za román Klidný chaos. Přesto tento prozaik zůstával dosud českým čtenářům neznámý. Pouze v antologii současné italské prózy a dramatu Hořký život (2007) najdeme ukázku z románu Síla minulosti, jenž pro změnu získal ceny Campiello a Viareggio a v němž se hlavní hrdina náhodně dozvídá, že jeho již nežijící otec byl agentem KGB.
Historie Premio Strega započala v roce 1947 a mezi její držitele patří Cesare Pavese, Alberto Moravia, Giorgio Bassani, Dino Buzzati, Primo Levi, Sebastiano Vassalli, Claudio Magris, Giuseppe Tomasi di Lampedusa se svým Gepardem či Umberto Eco a jeho Jméno růže. Z novějších oceněných lze jmenovat Osamělost prvočísel Paola Giordana či Osm hor Paola Cognettiho. Oba romány přeložila Alice Flemrová, proto nepřekvapí, že se ujala i překladu Kolibříka, kterého vydal Odeon. Mimochodem, letos má ještě vyjít její překlad Arturova ostrova Elsy Morante, další knihy oceněné Premio Strega, v tomto případě však již v roce 1957.
Ale aby to zas nevypadalo, že z italské literatury – a v překladu Alice Flemrové – zde vychází výhradně to, co je ověnčeno Premio Strega… Takový výběr vychází často z toho, že podle cen se zkrátka řídí literární agenti a nakladatelé. Alice Flemrová přeložila v posledních letech dále třeba neapolskou tetralogii Eleny Ferrante Geniální přítelkyně či román režiséra Paola Sorrentina Všichni mají pravdu.
Překladatelčina práce je pro české čtenáře velmi záslužná a užitečná, neboť italská literatura je bohatá a rozmanitá, stejně jako samotná Itálie od Alp po Sicílii. Navíc italské prostředí je též tradičně nesmírně přitažlivé pro zahraniční autory. I česká literatura může z poslední doby nabídnout svůj příspěvek – soubor povídek Lido di Dante Petra Borkovce.
Síla klidného chaosu
Když v doslovu čteme o literární dráze Sandra Veronesiho, jež započala románem Kam jede tenhle veselý vlak v roce 1988, litujeme, že jsme neměli možnost číst alespoň již zmíněné romány Síla minulosti a Klidný chaos. I proto, že bychom mohli při nynějším čtení Kolibříka registrovat, co je pro florentského autora typické a kde se naopak snaží odbočit ze své hlavní silnice při pokusu se neopakovat. Samozřejmě je však nutné připustit i možnost, že by obeznámenost s předchozími Veronesiho romány mohla mít opačný efekt – že bychom pak už Kolibříka neměli chuť číst.
Ovšem nebýt ocenění Premio Strega, asi by k nám dílo Sandra Veronesiho nikdy neproniklo. Tady vidíme, jak je vše v literárním světě „na dlouhé lokte“a záleží to na náhodě, notabene když tu panuje takový frmol: zepředu se na vaše knihy tlačí ty od mladších autorů a zezadu zas ty od předcházejících generací. A v jazykových oblastech, jako je ta naše, je literární prostor dále zahušťován právě především překlady – jak co se týče kvantity, tak kvality. Sandro Veronesi k českým čtenářům doputoval až po šedesátce, nicméně doputoval. Je samozřejmě možné, že předloni vyšly v Itálii daleko lepší romány než Kolibřík, ale ty nebyly ověnčeny cenami, a proto se k nám nedostaly.
Kolibřík není románem nijak přelomovým ani povrchně efektním, nesnaží se získat si pozornost kompoziční či stylistickou ekvilibristikou. Vypráví vlastně tradičně, dokonce er-formou, i když by se možná na první pohled zdála vhodnější a logičtější ich-forma, abychom se s hlavním hrdinou lépe identifikovali. Předkládá příběh jedné obyčejné florentské rodiny, ovšem s řadou nečekaných zvratů. Možná tak Kolibřík splňuje představu o románu, který může přečíst jakýkoli člen rodiny. Pokud se tedy nenechá odradit „poctivou porcí“tří set stránek. Sandro Veronesi má totiž v kapse jeden velký trumf: je úžasným vypravěčem. Až má člověk chuť někam mezi stránky pošeptat: Ukaž mi, jak to děláš, a já ti slibuju, že to nikdy nikomu neprozradím…
Známe budoucnost
K tradičnosti Kolibříka přispívá i to, že jeho hlavním hrdinou je lékař – toto ctihodné povolání se z románového světa pomalu vytrácí, stejně jako hra v šachy či na klavír. Marco Carrera je oční lékař a má leccos za sebou. Především dětství, kdy musel podstoupit léčbu, aby nabyl normálního vzrůstu. V mládí pak jediný zůstal věrný spolužákovi Ducciu Chillerimu, jenž byl vnímán jako smůlonoš a s nímž se věnoval hazardním hrám – až do jistého hraničního zážitku na letišti.
Později se zamiluje do Luisy, dívky ze sousedství na venkově, když je rodina na letním bytě, vše ale zůstane v platonické rovině. Až s odstupem řady let se Marco dozví proč. Jeho starší sestra se jako mladičká právě na letním bytě utopí. Marco se poté ožení s letuškou, jež ho okouzlí „osudovou přitažlivostí“spojenou právě s oním dávným zážitkem na letišti. Nicméně až s notným zpožděním náš oftalmolog pro změnu zjistí, že slovinská kráska mu celou dobu lhala, a nakonec ho manželka s dcerkou opustí a přestěhuje se do Mnichova, kde však rovněž štěstí nenajde. Nový manžel ji brzy nechá a ona skončí na psychiatrické klinice.
Marco posléze vychovává jejich dceru, jež v dětství trpěla zvláštní utkvělou představou, sám. A když se už dospělá dcera vrátí domů těhotná, ujímá se Marco i vnučky, jako by to byla další dcera. Zvlášť když na ni nakonec zůstane sám. Bratr, s nímž má složitý vztah, žije v Americe, takže nakonec nemá nikoho jiného než vnučku – a vnučka jeho. Může se tak vrátit k hazardu a k tenisu. S tím závodním Marco skončil poté, co v sedmdesátých letech dostal od mladičkého Ivana Lendla kanáry hned dva, to jest dvakrát 6:0… Za zmínku potom též stojí, že většina těch moderních, osamělých lidí v románu Sandra Veronesiho má ale samozřejmě pevnou kotvu ve formě psychoanalytika. Ostatně ten, k němuž chodila Marcova exmanželka, sehraje v celém příběhu velmi podstatnou roli.
To vše čtenář hltá v kapitolách, přerušovaných intermezzy v podobě dopisů, e-mailů, esemesek či telefonních hovorů Marca s americkým bratrem, bývalým psychoanalytikem bývalé manželky či s Luisou, žijící v Paříži, jež má mimochodem jednoznačně židovské příjemní Lattes, možná odkazující k Ze života Bruna Lattese Giorgia Bassaniho. Přičemž všechno to odsýpá natolik báječně, že se v závěru románu dostaneme opravdu na úplný konec Marcova života, jenž je – poté co jsme se dozvěděli vše o jeho minulosti – umístěn až v budoucnosti, na konec dvacátých let 21. století.
Roubující sadista
Poněkud nudné a klopotné převypravování děje bylo nutné vzhledem k tomu, co je třeba říci dále. Protože Kolibřík je nakonec nejpozoruhodnějším svým vnitřním rozporem.
Nejprve si všimneme toho, že Sandro Veronesi se s tím nepáře. Když chce, aby jeho postava byla nějaká, tak taková je, a proto to o ní vypravěč řekne – neukazuje, nýbrž tvrdí. Až po dočtení románu si tak kupříkladu uvědomíme, že italskému prozaikovi nemáme důvod věřit ani to, že Marco je oftalmolog, nijak nás o tom nepřesvědčil. Vždyť v jeho rodině se opravdu stane tolik divných věcí, hotový klidný chaos! Utonutí sestry, potom ta záležitost s manželkou… Daleko spíš to vypadá, že autor v tomto směru chtěl být co nejefektnější, než že by to vyznívalo věrohodně.
Navíc když věci často nejdou příliš k sobě. Jako by se Sandro Veronesi umanutě rozhodl a poněkud neústrojně sestavil celý příběh i jednotlivé osudy. Proč je
Marcova sestra pořád tolik zvědavá a neustále všechny poslouchá? Jak to jde dohromady s jejím činem? Nebo se utopí právě proto, že její mladičká mysl je plná těch podivných řečí a hádek, především rodičů, kteří uvízli shodou nešťastných náhod v jednom manželství?
Podivný tón rovněž mají e-maily, které Marco píše bratrovi ohledně vyklízení bytu rodičů. Takhle si přece sourozenci nepíšou, i kdyby byli jakkoli rozhádaní a vůči sobě chladní… A to už vůbec nemluvíme o Marcově návratu k hazardu v době, kdy už sám pečuje o vnučku, již do luxusního „hráčského doupěte“bere s sebou. Taktéž znovushledání s Ducciem a to, jak tento večer dopadne, vyznívá rozpačitě. Nebo to máme celé číst jako báchorku, vznášející se nad realitou?
Převládá tak dojem, že autor vytahuje efektní epizody, charakteristiky a motivy jeden za druhým a příliš mu nevadí, že je neústrojně roubuje na jeden kmen. V doslovu potom čteme zmínku o tom, že Sandru Veronesimu bývá vyčítáno, že umí spíš začátky než konce. V Kolibříkovi závěr není zklamáním, je jen dalším podivným roubem – i když, pravda, asi tím nejpodivnějším – v tomto románu.
Tím víc si Veronesi zaslouží pochvalu jako románový vypravěč. Proud vyprávění má tak silný tah, že všechny výtky nakonec přebije a odvrhne jako nepodstatné.
Vzepřít se zákonům
Dala by se vypočítávat ještě spousta výtek vůči příběhovému konstruktérovi Veronesimu, avšak čím víc by jich bylo, tím víc by vlastně byl chválen Veronesi jako románový vypravěč. Protože proud vyprávění má v Kolibříkovi tak silný tah, že všechny výtky nakonec přebije, odvrhne jakožto nepodstatné – namísto toho, abychom my kvůli zmíněným nedorazům román odložili. Právě v souvislosti s tímto vypravěčským kouzlem bylo zmíněno, že by mohlo jít o onen dnes tolik vzývaný román pro celou rodinu. Zároveň je tu nutno připomenout, že přesně tohle bývají ale i symptomy románu na jedno přečtení. Jistě, na to se dá namítnout: A kolikrát bys ho chtěl číst? Proč nevyzdvihnout román, který se dobře čte, když spousta se jich vůbec nedá dočíst?
Při sociologickém nahlížení Kolibříka může Marco zaujmout rovněž jako muž, jenž zůstává věrný. Někdo to může vnímat jako slabost, někomu to může imponovat. Luisa Marcovi v jednom z dopisů vysvětluje slovo „emmenalgie“, což je údajně i jeho nejpřesnější charakteristika: „Podle řeckého slovesa ,emménó‘, které znamená ,věrně setrvati, vytrvati, zůstati‘. Pocit tesklivé trýzně vyvolaný touhou pokračovat až na doraz. Je to však záludné sloveso. Protože ,emménó‘ znamená i ,vzepřít se zákonům, cizím rozhodnutím‘. Osud všech lidských bytostí – a nejen jich: pokud i Bůh je nucen se podvolit diktátu svobodné vůle –, když mají co do činění s časovým omezením, jež je determinuje. Slovo, jež je jedem i balzámem na zraněnou budoucnost, když se nám jí nedostává; a které tedy v jistém smyslu není k ničemu. Protože ve skutečnosti, i když zahojí ,jednu‘ ránu, skutečnou urputnou nadějí všech lidských tvorů, pokud jsou k sobě upřímní, je, aby žádnou ránu nikdy neutržili.“
Ano, též podle autorských poznámek na konci románu je Sandro Veronesi tvůrcem sečtělým a vzdělaným... Těžko ovšem předvídat, zda autor Kolibříka má už nyní v českém literárním prostředím „po ptákách“, nebo zda se vzepře zákonům a cizím rozhodnutím a věrně setrvá. Jeho další romány totiž čekají, stejně jako jistě dlouhá řada děl od jiných pozoruhodných italských autorů. Uvidíme tedy, kam nás na tomhle rozcestí Alice Flemrová nasměruje.