Svědectví „posla dobrých zpráv“
K nedožitým 82. narozeninám Karla Gotta vyšla jeho autobiografie Má cesta za štěstím
Bezesporu je to nejočekávanější knižní titul letošního roku. Autobiografie Karla Gotta Má cesta za štěstím vyšla minulou středu, a prošel-li si člověk letmo pražská velká knihkupectví, viděl fronty u pokladen, v nichž jen málokomu objemný svazek o sedmi stech stranách chyběl v ruce. Jak by ne, když knihu předcházela vlastně několikaletá reklamní kampaň. Už za Gottova života se vědělo, že na svých pamětech pracuje, sám o nich mluvil, popisoval, jak se probírá vzpomínkami, poznámkami, diáři i záplavou dokumentů a fotografií. Naštěstí knihu stačil před svou smrtí 1. října 2019 dokončit a vydavatel, kterým – celkem logicky – není nikdo jiný než zpěvákova někdejší agentura Karel Gott Agency (a tudíž samozřejmě i jeho vdova Ivana), počkal s jejím zveřejněním až do jeho letošních nedožitých 82. narozenin.
Těžká váha
Knih na téma Karel Gott vlastně není zase tolik, kolik by se mohlo vzhledem ke zpěvákově popularitě zdát. Nejzajímavější je jeho autorský debut Říkám to písní z roku 1968, ve kterém popisuje svoje začátky a dosavadní vrchol v podobě angažmá v Las Vegas. Gott sice ve své aktuální autobiografii opravuje některé faktické chyby, kterých se tehdy dopustil, nicméně Říkám to písní představovalo Gotta v reálném čase v jeho nejlepším uměleckém období a kniha je pozitivně poznamenána mladým pohledem na svět i uvolněnou atmosférou šedesátých let. Všechny další knihy byly napsány různými autory „od stolu“, takových se ostatně objevilo několik i po jeho smrti s evidentní vidinou snadného zisku ze strany různých vydavatelů. V tomto kontextu je rozhodně Má cesta za štěstím významný nakladatelský čin.
Napíšeme-li, že Má cesta za štěstím je reprezentativní publikace velkého formátu a velké váhy, jež má rozsah sedm set stran a její součástí je kolem 1800 fotografií, působí to pochopitelně úctyhodně. Jiná věc je praktická stránka věci. Ve snaze nabídnout artefakt, který v knihkupectví doslova praští do očí (a za cenu více než 1200 korun si zákazník z obchodu odnese skutečné „Něco“), se vydavatelům poněkud vytratil z okruhu zájmu čtenář. Tedy ten, kdo chce knihu nejen položit doma na stolek či založit na čestné místo v knihovně, ale v Gottových pamětech si také počíst. Uvědomme si, že tito čtenáři se budou z valné části rekrutovat ze starších žen, tedy okruhu Gottových fanynek. Kde a jak taková starší dáma bude knihu, pokud ji vůbec z knihkupectví „odvleče“, číst?
Karel Gott udělal velmi dobře, že se nespolehl jen na svoje literární schopnosti, ale že – jak sám uvádí v krátké předmluvě – si nechal pomoci se stylistikou od profesionálního spisovatele Petra Hory Hořejše, jinak autora populárního knižního a rozhlasového cyklu Toulky českou minulostí. Kniha tak při začtení se působí na jednu stranu autenticky, Karel Gott z ní vysloveně vyvstává, jako by čtenáři svoje příběhy vyprávěl, na druhé straně literárně nijak nedrhne a netrpí neduhy autorského amatérismu. Určitě by však snesla pevnější redaktorskou ruku, některá vyprávění jsou zbytečně rozvleklá, a mnohé glosy, vložené do boxů, nadbytečné. Zvláště ty, ve kterých se Gott hodně zjednodušeně snaží doprovodit své životopisné vyprávění faktickým kontextem, a je jedno, jestli se pouští do historie jazzu, nebo popisu politické situace v různých obdobích. Co naopak dodává knize na autenticitě, byť je to vlastně zbytné, jsou například poměrně rozsáhlé údaje o Gottově rodokmenu v prvních kapitolách.
Velkou výhodou knihy, zvláště při vědomí toho, že ji psal „romantický tenor“, navíc na sklonku života v nedobrém zdravotním a jistě i duševním stavu, je snesitelná dávka sentimentu. Na stranách knihy je ho rozhodně o dost míň než ve zpěvákově diskografii, a to je velké plus. Je tedy s podivem, že jako citace z knihy, která má nalákat čtenáře na zadní straně knihy, je jeden z co do sentimentu nejděsuplnějších odstavců o tom, jak se Gottova
umělecká duše začala probouzet uprostřed přírody při poslechu šumících hvozdů. Takhle zkreslenou „reklamu“si Má cesta za štěstím (ostatně, i ten název možná šel vymyslet lépe) rozhodně nezaslouží.
Různočtení
Knihu o Karlu Gottovi, zvláště z jeho pera, budou číst různí lidé jinak. Jeho vášnivé fanynky určitě budou hlavně zajímat historky z jeho profesního života, z nesčetných domácích i zahraničních turné, určitě také popis jeho osobního života. V tomto ohledu budiž řečeno, že Gott vystupuje gentlemansky, je decentní, ale také píše se sympatickým nadhledem, zvlášť když vypráví o svém celoživotním obklopení obdivovatelkami nebo o svém milostném životě. Přiznává, že jako partner, který po většinu života své dlouhodobější vztahy před veřejností tajil (protože zadaný idol je pro ženskou část publika samozřejmě méně atraktivní), nebyl zrovna ideální a leckterý jeho vztah právě na této věci ztroskotal.
Zároveň lze číst Mou cestu za štěstím jako zajímavé svědectví pamětníka. Gott měl zjevně úctyhodnou paměť a v tomto smyslu jsou mimořádně zajímavé jeho vzpomínky z dětství, raného mládí a z jeho uměleckých začátků. Je to možná paradox, ale právě to spojuje Gottovy paměti s mnoha autobiografiemi světových umělců. Můžeme jmenovat třeba vzpomínky britských kytaristů Keitha Richardse nebo Erika Claptona, jejichž popisy heroického života „na hraně“se po pár stranách okoukají, ale vzpomínání zejména na dětství v (po)válečné Anglii jsou neopakovatelné. A právě Gott, který vzpomíná třeba na to, jak jeho rodina byla dva dlouhé dny zasypána v plzeňském sklepě po válečném náletu, nebo na to, jak si pod názvy mnoha běžných jídel v dětských knížkách neuměl vůbec nic představit, protože je dosud nikdy neochutnal, přináší na dobu, kterou dnes už téměř nikdo nepamatuje, neocenitelný osobní a autentický pohled.
Stejně tak vyprávění o začátcích jeho zájmu o hudbu, detailní líčení života „rokenrolového páska“, ale i fanouška jazzu, o prvních velkých vzorech na světové i domácí hudební scéně nebo detailně popsaný značně bizarní způsob, jakým se Gottovi podařilo získat tzv. modrou knížku a vyvázat se z vojny. To všechno jsou kapitoly, které zcela legitimizují knihu jako hodnou pozoru i pro člověka, jenž Gottovy písně zrovna nevyhledává.
Anticharta
Knihu ze strany vydavatele předcházejí zvěsti o autorově naprosté otevřenosti. Je nepochybné, že hodně čtenářů bude čekat nějaké sypání si popela na hlavu za Gottova selhání během normalizace. Ať už ve smyslu „cvičné emigrace“do Německa, ze které se zpěvák s bratry Štaidlovými vrátil po ujištění, že „se mu nic nestane“, nebo v souvislosti s podpisem anticharty a zejména nechvalně slavného projevu na shromáždění v Divadle hudby. Nic zásadně nového se zde ale nedozvíme. Gott sice popisuje do detailu, jakým způsobem byl k projevu „zlomen“(jako by nevěděl, jak v 70. letech také skutečné „lámání“mohlo vypadat), ale celou kapitolu uzavírá konstatováním, nad kterým zůstává rozum stát, přestože do profilu zpěváka coby „posla dobrých zpráv“vlastně dokonale zapadá: „Kdybych byl tenkrát statečnější a hrdě svůj postoj odskákal – bylo by v těch ošklivých, smutných časech normalizace lépe, kdyby Gott nezpíval?“Na to ať si každý čtenář odpoví podle svého založení…
hudbou přírody