Lidové noviny

Svědectví „posla dobrých zpráv“

K nedožitým 82. narozeniná­m Karla Gotta vyšla jeho autobiogra­fie Má cesta za štěstím

- ONDŘEJ BEZR

Bezesporu je to nejočekáva­nější knižní titul letošního roku. Autobiogra­fie Karla Gotta Má cesta za štěstím vyšla minulou středu, a prošel-li si člověk letmo pražská velká knihkupect­ví, viděl fronty u pokladen, v nichž jen málokomu objemný svazek o sedmi stech stranách chyběl v ruce. Jak by ne, když knihu předcházel­a vlastně několikale­tá reklamní kampaň. Už za Gottova života se vědělo, že na svých pamětech pracuje, sám o nich mluvil, popisoval, jak se probírá vzpomínkam­i, poznámkami, diáři i záplavou dokumentů a fotografií. Naštěstí knihu stačil před svou smrtí 1. října 2019 dokončit a vydavatel, kterým – celkem logicky – není nikdo jiný než zpěvákova někdejší agentura Karel Gott Agency (a tudíž samozřejmě i jeho vdova Ivana), počkal s jejím zveřejnění­m až do jeho letošních nedožitých 82. narozenin.

Těžká váha

Knih na téma Karel Gott vlastně není zase tolik, kolik by se mohlo vzhledem ke zpěvákově popularitě zdát. Nejzajímav­ější je jeho autorský debut Říkám to písní z roku 1968, ve kterém popisuje svoje začátky a dosavadní vrchol v podobě angažmá v Las Vegas. Gott sice ve své aktuální autobiogra­fii opravuje některé faktické chyby, kterých se tehdy dopustil, nicméně Říkám to písní představov­alo Gotta v reálném čase v jeho nejlepším uměleckém období a kniha je pozitivně poznamenán­a mladým pohledem na svět i uvolněnou atmosférou šedesátých let. Všechny další knihy byly napsány různými autory „od stolu“, takových se ostatně objevilo několik i po jeho smrti s evidentní vidinou snadného zisku ze strany různých vydavatelů. V tomto kontextu je rozhodně Má cesta za štěstím významný nakladatel­ský čin.

Napíšeme-li, že Má cesta za štěstím je reprezenta­tivní publikace velkého formátu a velké váhy, jež má rozsah sedm set stran a její součástí je kolem 1800 fotografií, působí to pochopitel­ně úctyhodně. Jiná věc je praktická stránka věci. Ve snaze nabídnout artefakt, který v knihkupect­ví doslova praští do očí (a za cenu více než 1200 korun si zákazník z obchodu odnese skutečné „Něco“), se vydavatelů­m poněkud vytratil z okruhu zájmu čtenář. Tedy ten, kdo chce knihu nejen položit doma na stolek či založit na čestné místo v knihovně, ale v Gottových pamětech si také počíst. Uvědomme si, že tito čtenáři se budou z valné části rekrutovat ze starších žen, tedy okruhu Gottových fanynek. Kde a jak taková starší dáma bude knihu, pokud ji vůbec z knihkupect­ví „odvleče“, číst?

Karel Gott udělal velmi dobře, že se nespolehl jen na svoje literární schopnosti, ale že – jak sám uvádí v krátké předmluvě – si nechal pomoci se stylistiko­u od profesioná­lního spisovatel­e Petra Hory Hořejše, jinak autora populárníh­o knižního a rozhlasové­ho cyklu Toulky českou minulostí. Kniha tak při začtení se působí na jednu stranu autenticky, Karel Gott z ní vysloveně vyvstává, jako by čtenáři svoje příběhy vyprávěl, na druhé straně literárně nijak nedrhne a netrpí neduhy autorského amatérismu. Určitě by však snesla pevnější redaktorsk­ou ruku, některá vyprávění jsou zbytečně rozvleklá, a mnohé glosy, vložené do boxů, nadbytečné. Zvláště ty, ve kterých se Gott hodně zjednoduše­ně snaží doprovodit své životopisn­é vyprávění faktickým kontextem, a je jedno, jestli se pouští do historie jazzu, nebo popisu politické situace v různých obdobích. Co naopak dodává knize na autenticit­ě, byť je to vlastně zbytné, jsou například poměrně rozsáhlé údaje o Gottově rodokmenu v prvních kapitolách.

Velkou výhodou knihy, zvláště při vědomí toho, že ji psal „romantický tenor“, navíc na sklonku života v nedobrém zdravotním a jistě i duševním stavu, je snesitelná dávka sentimentu. Na stranách knihy je ho rozhodně o dost míň než ve zpěvákově diskografi­i, a to je velké plus. Je tedy s podivem, že jako citace z knihy, která má nalákat čtenáře na zadní straně knihy, je jeden z co do sentimentu nejděsupln­ějších odstavců o tom, jak se Gottova

umělecká duše začala probouzet uprostřed přírody při poslechu šumících hvozdů. Takhle zkreslenou „reklamu“si Má cesta za štěstím (ostatně, i ten název možná šel vymyslet lépe) rozhodně nezaslouží.

Různočtení

Knihu o Karlu Gottovi, zvláště z jeho pera, budou číst různí lidé jinak. Jeho vášnivé fanynky určitě budou hlavně zajímat historky z jeho profesního života, z nesčetných domácích i zahraniční­ch turné, určitě také popis jeho osobního života. V tomto ohledu budiž řečeno, že Gott vystupuje gentlemans­ky, je decentní, ale také píše se sympatický­m nadhledem, zvlášť když vypráví o svém celoživotn­ím obklopení obdivovate­lkami nebo o svém milostném životě. Přiznává, že jako partner, který po většinu života své dlouhodobě­jší vztahy před veřejností tajil (protože zadaný idol je pro ženskou část publika samozřejmě méně atraktivní), nebyl zrovna ideální a leckterý jeho vztah právě na této věci ztroskotal.

Zároveň lze číst Mou cestu za štěstím jako zajímavé svědectví pamětníka. Gott měl zjevně úctyhodnou paměť a v tomto smyslu jsou mimořádně zajímavé jeho vzpomínky z dětství, raného mládí a z jeho uměleckých začátků. Je to možná paradox, ale právě to spojuje Gottovy paměti s mnoha autobiogra­fiemi světových umělců. Můžeme jmenovat třeba vzpomínky britských kytaristů Keitha Richardse nebo Erika Claptona, jejichž popisy heroického života „na hraně“se po pár stranách okoukají, ale vzpomínání zejména na dětství v (po)válečné Anglii jsou neopakovat­elné. A právě Gott, který vzpomíná třeba na to, jak jeho rodina byla dva dlouhé dny zasypána v plzeňském sklepě po válečném náletu, nebo na to, jak si pod názvy mnoha běžných jídel v dětských knížkách neuměl vůbec nic představit, protože je dosud nikdy neochutnal, přináší na dobu, kterou dnes už téměř nikdo nepamatuje, neocenitel­ný osobní a autentický pohled.

Stejně tak vyprávění o začátcích jeho zájmu o hudbu, detailní líčení života „rokenrolov­ého páska“, ale i fanouška jazzu, o prvních velkých vzorech na světové i domácí hudební scéně nebo detailně popsaný značně bizarní způsob, jakým se Gottovi podařilo získat tzv. modrou knížku a vyvázat se z vojny. To všechno jsou kapitoly, které zcela legitimizu­jí knihu jako hodnou pozoru i pro člověka, jenž Gottovy písně zrovna nevyhledáv­á.

Anticharta

Knihu ze strany vydavatele předcházej­í zvěsti o autorově naprosté otevřenost­i. Je nepochybné, že hodně čtenářů bude čekat nějaké sypání si popela na hlavu za Gottova selhání během normalizac­e. Ať už ve smyslu „cvičné emigrace“do Německa, ze které se zpěvák s bratry Štaidlovým­i vrátil po ujištění, že „se mu nic nestane“, nebo v souvislost­i s podpisem anticharty a zejména nechvalně slavného projevu na shromážděn­í v Divadle hudby. Nic zásadně nového se zde ale nedozvíme. Gott sice popisuje do detailu, jakým způsobem byl k projevu „zlomen“(jako by nevěděl, jak v 70. letech také skutečné „lámání“mohlo vypadat), ale celou kapitolu uzavírá konstatová­ním, nad kterým zůstává rozum stát, přestože do profilu zpěváka coby „posla dobrých zpráv“vlastně dokonale zapadá: „Kdybych byl tenkrát statečnějš­í a hrdě svůj postoj odskákal – bylo by v těch ošklivých, smutných časech normalizac­e lépe, kdyby Gott nezpíval?“Na to ať si každý čtenář odpoví podle svého založení…

hudbou přírody

 ?? FOTO EUROMEDIA ?? Šedesátá léta (zleva doprava): Karel při probírce koresponde­nce, Karel zkouší kulturisti­cký postoj a Divadlo Apollo vyjíždí: skupinové foto, nahoře Karel Gott, Pavlína Filipovská a Yvonne Přenosilov­á. Vpravo Karel se svou fenkou před chalupou, kterou si pořídil v závěru života.
FOTO EUROMEDIA Šedesátá léta (zleva doprava): Karel při probírce koresponde­nce, Karel zkouší kulturisti­cký postoj a Divadlo Apollo vyjíždí: skupinové foto, nahoře Karel Gott, Pavlína Filipovská a Yvonne Přenosilov­á. Vpravo Karel se svou fenkou před chalupou, kterou si pořídil v závěru života.
 ?? FOTO EUROMEDIA ?? Školní vysvědčení výletem na Sněžku
Karla Gotta ze třetí třídy – samé „biče“, za které byl odměněn
FOTO EUROMEDIA Školní vysvědčení výletem na Sněžku Karla Gotta ze třetí třídy – samé „biče“, za které byl odměněn
 ?? FOTO EUROMEDIA ?? Někdy jsem si jen tak lehl na rozkvetlou louku a zavřel oči a nechal se unášet
FOTO EUROMEDIA Někdy jsem si jen tak lehl na rozkvetlou louku a zavřel oči a nechal se unášet
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic