Hora a pravdivost Edy Kriseové
Nejdřív byla reportérkou; v šedesátých letech psala pro Mladý svět, později pro Literární noviny a psala tak šikovně, že si v šestašedesátém vykoledovala Cenu Julia Fučíka. Už tehdy – jak bylo ostatně dobově příznačné, od Lustiga přes Klimenta k Vaculíkovi – autorsky míchala novinařinu s beletrií, užitnost chvíle s jistou nadčasovostí, obraznou poezii s faktickou prózou. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak pracovala v disentu a samizdatu; psala pro dospělé (nejznámějším kusem z té doby je asi Klíční kůstka netopýra), psala pro děti (například Prázdniny s Bosonožkou), a jakmile to bylo po „listopadovém uragánu“možné, začala rotovat v soustředných kruzích kolem Václava Havla. Byla jeho mluvčí, pak ředitelkou sekce stížností a milostí prezidentské kanceláře a nakonec poradkyní; v jednadevadesátém vydala knižně Havlův životopis.
Co z toho rezonuje v osmi povídkách, které autorka složila do Mluvící hory? I tady je patrná jistá dvojlomnost; různá témata si vyžádala různý výraz a různý výraz generuje dvojí čtenářský dojem. Docela protikladný. Jedny texty se obracejí k minulému, hlavně k rokům druhé války a následující éry stalinismu. Tyhle povídky jsou vesměs věcné, jdou po lidech (zavražděných), místech (zničených), událostech (tragických); jdou po dějinných křivdách, vymlácené a poztrácené paměti.
Nejsilněji asi v portrétu domu, který začal samým žalem z brutality dějin, diktovaných tím neomaleným totalitním šuntem chřadnout a umírat. Je to povídka skoro filmová, takový kapesní horor ve stylu „haunted house“. Jen s tím rozdílem, že veškeré zlo tady má jasně čitelnou, konkrétní tvář: „Komunisté vypočítali, že občan, který nebyl v komunistické straně nebo nezastával nějakou stranickou funkci, potřebuje k životu jen dvanáct čtverečních metrů.“Z toho hnusu mrazí. Hlavně při vědomí, jak fandové tehdejších stalinistů dneska znovu drze vystrkují drápy a rvou se o své místo na slunci.
Zápis navždy
Texty druhého typu vlají víc v obecnostech. Stárnoucí hrdinka (jistě modelovaná podle autorčina vzoru) si tady dopřává praktické lekce buddhismu v Indii nebo na Srí Lance. Medituje, rozebírá své ego na prvočinitele, dýchá mezi minulostí, přítomností a budoucností.
Mantrou jsou úžas, klid, pokora, vděčnost. Občas „mystické“vytržení. Občas stud za to, jak ten člověk západního, euroamerického typu nevratně pochroumal planetu, jak ji drancuje, dobíjí, vyčerpává k smrti. Ne že by na tom nebyl pořádný kus pravdy, ale způsob, jakým v těchto textech vypravěčka mluví, je trochu protivný, afektovaný. Někdy úsměvně, většinou ale úmorně. Jako bychom četli krejcarový receptář, jak ukuchtit to nejlepší štěstí z polotovaru nebo rovnou z prášku: „Absolutní pravdivost k sobě samému je základní předpoklad pro tvořivý život a práci.“V jedné povídce, asi nejsilnější z téhle sady, mluví vztahově rozeklaná dvojice postav s mnichem – a on místo jasných replik častěji mlčí. Co by taky říkal, když ví. To pro hrdinku Mluvící hory moc neplatí.
Texty tohohle typu působí trochu falešně, čtenář jim nevěří. Je v nich příliš stylizované, vysoko našlehané pěny, málo skutečného pohybu. Když se vydal na podobnou poznávací cestu zkraje nového tisíciletí Lukáš Marvan (mimochodem na tutéž Srí Lanku), vytěžil z několikaměsíční zkušenosti praktikujícího mnicha poezii i prózu. V próze (Mnich, Záblesky svobody) psal zvnějšku, jak to všechno bylo, odkud přišel, kde byl a kam došel; v poezii (Klášter v džungli, Deník avatára, Cestovní básně) pak připojil hlubinnou sondu, veršovaný let a pád rovnou do srdce vesmírné nicoty, mimo prostor i čas, jak k prvotní čistotě, tak k prvotní úzkosti.
Prostě připojil k poznání také pochyby o poznání. Jeho „buddhistické“texty jsou ve srovnání s těmi, co napsala Eda Kriseová, mnohem objemovější, je v nich víc místa pro autentickou řeč i neméně autentické mlčení. Pokud tedy nějaká bohatost, nevšednost, významnost a hvězdnost, pokud nějaký zápis navždy „do historie naší literatury“, jak se psalo v té anotaci úvodem, pak spíš tady než v Mluvící hoře.
Eda Kriseová: Mluvící hora,
Praha, Práh 2021, 272 s.