Olympijská konzerva

Jak se blíží zahájení her letní olympiády v Tokiu, mediální prostor houstne slovy jako fraška nebo absurdní. Hry bez diváků. Hry, kde sice platí zákaz politických gest, ale sportovci před výkonem smějí například poklekávat. A do olympijského slibu přibylo slovo začlenění.

Takže vše při starém. Slova jako absurdní nebo fraška provázejí celou historii her. Zněla v roce 1908, kdy se olympiáda nově konala mimo rámec světové výstavy. Objevila se v roce 1928, když olympijský výbor připustil poprvé širokou účast žen. Četli jsme je v éře 1976 až 1984 poznamenané vlnou rozsáhlých bojkotů. A také v roce 1988, kdy směli poprvé oficiálně startovat profesionálové. Nejenže to olympiáda přežila. Právě ony proměny vyústily v nové pořádky nebo k nim alespoň mocně přispěly. Sportovní organizace dosáhly mimořádné společenské autonomie, ženy výrazněji pronikly do dění v moderním světě nebo se špičkový sport definitivně etabloval jako prominentní obor šoubyznysu...

Jen málo světových autorit ukazuje tak konzervativní tvář jako Mezinárodní olympijský výbor. Když ale připustí změnu, mívá dalekosáhlé dopady. Olympijská mince má ovšem dvě strany a žádná novinka by neměla zastřít pravou povahu olympismu. Jestliže příznivci progresivních proudů jásají, že politická gesta budou v Tokiu nakonec do jisté míry povolena, omezena na pojmy respekt, solidarita, inkluze a rovnost, neměli by zapomenout, že právě tím se jich olympijské hnutí po svém zmocňuje. Není až tak důležité, že olympismus vznikl v „bílém světě“na vrcholu koloniální éry a myšlenka byla v jádru pedagogická, podstatný je fakt, že prostor pro agresivní konfrontaci striktně omezuje na sportovní výkon. Rytířské soupeření namísto válek. Poklekávat se letos smí před vstupem na sportoviště, ale nikoli během soutěže nebo v rámci medailového ceremoniálu.

Navzdory všem proměnám platí nadále myšlenky pregnantně formulované Pierrem de Coubertinem: „Vše v obrozeném a moderním olympijském hnutí směřuje k myšlence kontinuity, vzájemné souhry a solidarity, jež se stává přímo podmínkou. Zdravá demokracie a správně chápaný mírumilovný internacionalismus budou pronikat do obnovených stadionů a zde udržovat kult cti a nezištnosti, který atletismu umožní mimo zdokonalování těla pokračovat v díle morálního zdokonalování sociálního smíru. Z tohoto důvodu mají poskytnout znovuobnovené olympijské hry každé čtyři roky světu možnost šťastných a bratrských setkání, při nichž stále více bude mizet nevědomost, která uchovává pocity nenávisti, hromadí nedorozumění a často ukvapeně žene události ve směru barbarského nemilosrdného boje.“

Právě uměřený konzervatismus svědčící mnoha mocným zájmům umožňuje olympiádě přežít společenské otřesy a katastrofy. Ač není nejvyšší metou řady nesmírně populárních sportů (fotbal, ragby, golf, tenis, kriket, motorismus atd.), od 23. července se k Tokiu opět obrátí pohledy miliard lidí všech ras, vyznání a identit. Mimo jiné i díky oněm očekávaným „absurditám“.

Lidové noviny budou sledovat sportovní i společenské události her velmi pozorně.

Jestliže příznivci progresivních proudů jásají, že politická gesta budou na hrách v Tokiu do jisté míry povolena, omezena na pojmy respekt, solidarita, inkluze a rovnost, neměli by zapomenout, že právě tím se jich olympijské hnutí po svém zmocňuje