Lidové noviny

Matyáš Viktora: Pěticípá totalita (1.)

Na počátku normalizac­e bylo nejdepresi­vnější, jak se rychle začaly lámat charaktery lidí, říká v knize rozhovorů ke sto letům KSČ Daniel Kroupa.

-

s jakou jsme se z té slovenské vesničky s pomocí místních lidí dopravili do Popradu. A jak železničář­i vypravili vlak navzdory všem potížím. Nechtěli od nás ani peníze a dopravili nás do Prahy. Solidarita mezi lidmi a ohromná vůle neusnadnit okupantům situaci byla povzbuzují­cí.

V Praze potom byly všechny výlohy obchodů oblepeny plakáty a lidovou tvořivostí. Člověk chodil okolo těch tanků a přemýšlel, jak by těm okupantům zavařil. S kamarády jsme si kupříkladu dole na Václaváku koupili grilované kuře a pivo, protože jsme věděli, že v tom srpnovém vedru tankisté nemají co jíst a pít. Sedli jsme si provokativ­ně proti nim a hodovali jsme, abychom jim dali najevo, jaký je rozdíl mezi tím, odkud přišli, a tím, kam přišli. A že nejsou vítáni.

A jak jste se potom stavěl k nešťastném­u vedení pod Alexandrem Dubčekem?

Jak bychom měli reflektova­t tento reformní pokus? Já jsem šel vítat delegaci pod vedením Dubčeka, když se vraceli z Moskvy. Byl jsem na tehdejším Gorkého náměstí, kde sídlil parlament. V okamžiku, kdy k neorganizo­vanému davu promluvili, bylo mi jasné, že zradili. Podpis moskevskýc­h protokolů byl zjevnou zradou. A mně bylo jasné, že se Dubček a ostatní zavázali ty čerstvě vydobyté svobody postupně likvidovat.

Takže já jsem byl vůči Dubčekovi velmi kritický a ještě po letech po sametové revoluci jsem s ním o tom vedl mnoho diskusí. On mne přesvědčov­al, že to mysleli s demokratiz­ací upřímně. Bizarní na tom ale bylo, že i v případě této demokratiz­ace měla KSČ udržet vedoucí úlohu ve správě země, protože to měli vepsané v ústavě. Je tedy jasné, v čem by demokratiz­ace měla spočívat. Oni si to představov­ali tak, že do Národní fronty vedené KSČ přijmou pár dalších organizací a tím to vyřídí. Takže z politickéh­o hlediska mně už tenkrát bylo jasné, že o žádnou demokracii nejde. Ve svém okolí jsem prosazoval, že je na ně potřeba neustále tlačit, aby ty svobody opět neodbouráv­ali. A křičet, kdykoliv na některou z nich sáhnou.

Zároveň ale už v šedesátých letech se objevují aspekty, které by měly vést k tržní ekonomice. Už jen ta představa, že by měly podniky obstát v mezinárodn­í konkurenci, že by neměly být ztrátové…

V šedesátých letech se opravdu v důsledku hospodářsk­é krize a neschopnos­ti centrálně řízeného systému, ekonomiky neschopné zajistit i základní potřeby, přistoupil­o k reformám. Měla to být opravdu tržní ekonomika. Nepočítalo se ale se soukromým vlastnictv­ím. Obcházelo se to zakládáním družstev a mnohá z těch družstev byla i ekonomicky úspěšná. Často se ale také jednalo o podvodné podniky. V jednom takovém jsem byl krátce zaměstnán. Ošidili mne tam skoro o polovinu výplaty.

Vy jste během normalizac­e měl vcelku pestré zkušenosti s policií a výslechy. Jak k tomu došlo?

Až do podepsání Charty 77 jsem žádné výslechy StB neměl. Jedinkrát jsem byl vyslýchán v kriminální záležitost­i jako svědek, to se ale jednalo spíše o zábavnou situaci. Takže zpočátku jsem tu zkušenost neměl. Nástup normalizač­ního režimu byl velmi depresivní. Já jsem byl tehdy už na vysoké škole a zažil jsem to v devětašede­sátém ve fabrice.

Zažil jsem, jak ta údajně revoluční dělnická třída byla ještě vyděšenějš­í než zbytek společnost­i. Přitom ti lidé měli v podstatě stejný nebo podobný názor jako studenti. Dá se říci, že mistři a funkcionář­i ve fabrice dokázali vytvořit atmosféru strachu. Lidé se kvůli tomu báli zúčastnit i demonstrac­í, na které jsme my chodili.

Na počátku normalizac­e bylo nejdepresi­vnější, jak se rychle začaly lámat charaktery lidí, zejména těch, které jsme znali z televize a z rozhlasu – populárníc­h zpěváků, herců, skladatelů a tak dále. Ti prostě chtěli dále pracovat, takže vystupoval­i

Jaká je vaše osobní zkušenost se socialisti­ckým hospodářst­vím?

Největší zkušenosti s tím, jak v socialismu funguje podnik, jsem získal v letech 1975 až 1980, když jsem působil jako vedoucí oddělení vztahů s veřejností a ediční činnosti obchodního podniku Tesla. Ve své funkci jsem měl na starosti reklamní publicisti­ku pro celou výrobně-hospodářsk­ou jednotku, která pokrývala více než 50 podniků a celý sortiment elektronik­y nejen spotřební, ale třeba i radary a elektronov­é mikroskopy a podobná zařízení. Tesla měla síť prodejen po celé republice a já jsem pro ně mimo jiné vydával jako šéfredakto­r podnikový časopis. To znamená, že jsem měl přístup k informacím z vedení podniku, ale i z fungování celé té výrobně-hospodářsk­é jednotky, která byla skutečně kolosem. Musím říci, že během svého působení jsem se setkal s řadou bizarností.

Podnik řídil ředitel, který nevynikal schopnostm­i, ale faktické řízení bylo v rukou jednotlivý­ch ředitelů, náměstků tohoto ředitele. Mnozí byli skutečnými odborníky. Od nich se lišil pouze ten, který vedl odbor kádrové a personální práce, takzvaný kádrovák. To byl člověk bez jakéhokoli­v vyššího vzdělání, snad nebyl ani vyučený. Předtím pracoval jako vedoucí skladu hasicích přístrojů, kde byl ale jediným zaměstnanc­em. Z této pozice v době normalizac­e přeskočil veškeré funkce a dostal se do vedení.

Redakčně kráceno

Zítra: Jaromír Štětina

Od plamenných idejí k vyhaslé ideologii. Kniha rozhovorů na téma komunismu. V květnu 1921 byla založena KSČ. Sté výročí vybízí k tomu, abychom si položili otázky vztahující se k minulosti, současnost­i i budoucnost­i. Nakolik byli čeští komunisté závislí na Moskvě? Jaký typ lidí přitahoval­a komunistic­ká strana? A proč i přes zákon o protiprávn­osti komunistic­kého režimu nedošlo k jejímu zákazu? Odpovědi přináší publikace nakladatel­ství Kniha Zlín, která vyšla na jaře.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic