Peroutka: táta včelařů

„Když má každý svého lékaře, měl by mít i svého včelaře,“říká Miloslav Peroutka. Budete-li kupovat med od včelaře, máte záruku, že dostanete nepančovaný český. A ten včelař nese kůži na trh, když zákazník bude spokojený, přijde k němu příští rok znova. FOTO LN – ISTVÁN LÉKO „Muži většinou začínají včelařit, až když založí rodinu a mají zahradu či chalupu. V poslední době nám začíná přibývat i dost žen. Prošel jsem plno včelínů a mohu říci, že kde včelaří žena, tam je i pořádek. Kdežto u chlapů je takový mužský chaos. Ideální kombinace je, aby žena včelařila a manžel jí dělal technické zázemí. Opraví jí úl, vytočí med, ale když včelařinu, to království na tom stanovišti, dělá žena, to se pozná okamžitě. Když jsem přišel do včelína a ještě tam nebyl majitel, tak jsem věděl, tady je žena.“

Miloslav Peroutka je stále aktivní a čilý. „Každé ráno lžička medu dělá z dědy neposedu,“říkává. Žije s manželkou už 46 let střídavě v Praze a v rodném domě v Dalkovicích. V nedalekém včelíně chová 37 včelstev, víc už mu žena nedovolí. Již 50 let přednáší včelařům i dětem ve školách. Má dva syny, ale ani jeden z nich nevčelaří. „Ten starší si myslím, že jednou bude.“

V čem vidíte smysl života? Když už jsme se jednou nějakým způsobem ocitli na tomto světě v roli člověka, měli bychom žít tak, abychom nebyli, jak říká staré latinské přísloví, homo homini lupus, tedy člověk člověku vlkem. Abychom se dokázali chovat vzájemně k sobě a k přírodě tak, aby ti, co přijdou po nás, nás neproklínali.

Věříte v Boha?

Věřím, že existuje, ať se jmenuje jakkoli.

Věříte v posmrtný život duše člověka?

Přečetl jsem knihu Život po životě a měl jsem možnost hovořit s kamarádem, který po těžkém úrazu byl prakticky ve stavu klinické smrti. Poté, co se uzdravil, zeptal jsem se: „Jardo, viděl jsi ten tunel a na konci to světlo?“A on mi odpověděl: „Viděl a já ti o tom příště řeknu.“Jenže příště už to nebylo, protože asi po třech týdnech se v autě zabil. Neměl jsem důvod mu nevěřit.

Co byste vzkázal mladé generaci?

Aby v něco věřila, aby dělala, co ji baví, aby měla nějakého smysluplného koníčka a aby se k přírodě nechovala macešsky.