Měli jsme se dobře a byli jsme rozmazlení
LN Stále platí vaše slova o tom, že nejste zklamaný z polistopadového vývoje? Pořád to trvá?
Trvá. Samozřejmě že tu jsou problémy, ty se ale mají překonávat. A rozhodně nesouhlasím s hlasy, které jsou stále častější a které říkají, že za komunistů bylo lépe. Tak to tedy skutečně nechápu. Na druhé straně lidé vždy říkají, že předtím bylo lépe než teď.
LN Po Listopadu jste také říkal, že se těšíte na den, kdy budou volby a vy se podíváte z okna a řeknete si – dnes prší a je hnusné počasí, nikam nepůjdu. Už ten den nastal?
Nenastal, pořád je důležité chodit volit. Je to způsob, jak se postavit k tomu, v čem žijeme, a možná to i můžeme trochu ovlivnit. Takže i když prší, je třeba jít k volbám.
LN Nebylo to naše Československo v podstatě nesmyslný útvar?
Teď je velmi lehké přemýšlet o tom, co se mělo stát před sto lety. Už to neovlivníme. Rozpad Rakouska-Uherska byl pravděpodobně nevyhnutelný a já si stále myslím, že je to škoda. To byl velký stát, na který se dalo spolehnout. Československo bylo svým způsobem zmenšené Rakousko-Uhersko, také tam bylo hodně národností, hodně Němců, Slováci, Maďaři, a možná že by bývalo bylo rozumnější, kdyby vznikla federace, ale možné to asi nebylo. Zkrátka teď radit Masarykovi, jak to měl udělat, je už pozdě.
LN To je hezká vize – středoevropská federace, v níž by Češi a Slováci hráli prim, ale realita byla taková, že v roce 1918 Češi toužili po samostatnosti a nechtěli s Rakouskem mít nic společného.
Na Slovensku se na to lidé dívali jinak. Byli příliš zdomácnělí v Uhersku, a tak pro některé bylo překvapivé, že by měli mít samostatnost. Ale jen pro některé, ne pro všechny.
LN Co nám zůstalo ze společného státu a domluvíme se ještě? Slýchám, že mládež už slovensky nerozumí.
I já to pravidelně slýchám. Ale když jezdíme do Čech hrát, tak to necítím, nepotřebujeme překlad ani titulky, lidé nám rozumí a baví se a možná i víc než na Slovensku. Překvapují mě názory, že mladí Češi nerozumí slovensky, nedokážu to posoudit, nemám na to důkazy. Možné to je, jsou to jiné jazyky, i když velmi blízké. Ale pro nás Slováky je česká kultura stále živě přítomná.
LN Ale ono je to i obráceně, hodně slovenských umělců v Česku pracuje a jejich tvorba je tady vděčně přijímaná.
To určitě, ale pokud jde o vnímání kultury, Slováci vždy víc vnímali českou kulturu než Češi slovenskou a to trvá.
LN Tak třeba v divadle jako by k žádnému rozdělení ani nedošlo. Vzpomínám na první léta po oddělení, kdy každé hostování slovenského divadla bylo demonstrací vzájemnosti...
Takové vřelé přijetí jsem sám několikrát zažil. Když jsme s naším divadlem počátkem devadesátých let hráli v Praze Cyrana, probíhalo to stejně, jak popisujete. Bylo to nezapomenutelné, ale české publikum přijímá slovenské divadlo stále velmi dobře.
LN Co tedy Čechy a Slováky dnes spojuje?
Minulost, to dobré i špatné, to, co jsme spolu zažili, se nedá vygumovat. Nás slovenské evangelíky spojuje i biblická čeština, kterou jsme se modlili do roku 1960, mezi českou kulturou a slovenskými luterány fungovaly opravdu silné kontakty.
LN Stále – a zdá se, že i rád – hrajete divadlo; doma na Slovensku, hostujete i v Česku. Mnozí vaši vrstevníci říkají, že už je divadlo otravuje, že to vyžaduje disciplínu. Jak to máte vy?
To jsou takové řečičky těch, kteří se mají dobře. A když se lidé mají dobře, nadávají, že by se chtěli mít líp. Kdyby jim někdo zakázal hrát, budou nešťastní. Když člověk celý život dělá divadlo, je na to zvyklý. A že při tom nadává, není třeba brát vážně. Když vyjdu na jeviště, něco povím a lidé zareagují, v mém případě smíchem, to je takový pocit, kvůli kterému má smysl ještě žít.
LN Máte ještě nějak nesplněné přání, pokud jde o divadlo?
Ani ne, možná že ještě jedno dvě představení udělám. Blíží se mi osmdesátka a myslím, že v takovém věku by byla otázka slušnosti, když už ne umřít, tak aspoň přestat hrát divadlo.
LN Picasso si ještě v osmdesáti pořídil dítě…
Tak to já skutečně neplánuju. Víte, ve stáří to bývá tak, že buď vám slouží hlava, a tělo ne, nebo naopak. Nevím, co je lepší. Když neslouží hlava, trápí to ostatní, vám to může být jedno. Ale určitě nevěřím těm, kdo tvrdí, že stáří je krásné a že se na něj těšili. To je velká blbost, stáří je hrozná věc.
Milan Lasica byl vtipný glosátor okolního světa, který rád uplatňoval ironii i na sebe. Tvrdil, že Češi a Slováci se nikdy v historii neměli tak dobře jako v posledních letech, a měli by si toho vážit. Rozhovor, z něhož přinášíme ukázku, vznikl v říjnu 2018 v době oslav sto let založení republiky.
LN V určitém věku se lidé baví jen o nemocech a o tom, kdo umřel.
To je ono, přítelkyně, která žije ve Švédsku, mi vyprávěla, že slavná spisovatelka Lindströmová má partičku přátel vyššího věku, a když se sejdou v cukrárně, třikrát vykřiknou smrt, smrt, smrt. A už víc nemluví o chorobách ani o smrti. Mám další kamarádku, která se ráno vzbudí, sedne si na postel a řekne si: Panebože, to je mi dnes dobře. Jsou zkrátka různé triky, jak přežít.
LN Pojďme od smrti ještě k té naší neexistující republice. Co bychom si měli vzájemně popřát do další stovky?
Aby fungovala demokracie, to je velmi důležité, zvlášť teď, když lidé tento systém začínají podceňovat. A to je hlavně na politicích, aby jim stále vysvětlovali, jaké přednosti demokracie má. Lidé by si měli uvědomit, jaká je cena svobody, protože když ji máte, přestanete o ní přemýšlet, a dokonce si jí i přestanete vážit. Vážíte si jí, když ji nemáte, a my ji máme, tak bychom na to neměli zapomínat. Máme se tak dobře, že jsme rozmazlení, a to je velké nebezpečí a tomu se musíme ubránit.