Lidové noviny

Mistr tesař dobře mete, ale bude brzy starý

- RADIM KOPÁČ

Třeba druhý díl Šikmého kostela od Karin Lednické. Novinka (vydala Bílá vrána) je to vydatná, má šest set hustě sázených stránek. Není divu, zabírá pod kronikářsk­ým drobnohled­em klíčové dekády moderních českých dějin, roky 1921 až 1945, tedy první republiku a druhou válku. Autorka umí tkát síť svého příběhu jako málokdo. Stylem je sice nenápadná realistka, ale postavy, které se vynořují z oblak uhelného prachu nad ostravsko-karvinským revírem, jsou životné, až to čtenáři krátí dech. Titulní kostel sice ukazuje k nebi, ale bůh tady spíš vyklízí pozice: to důležité – jako láska a smrt – se vždycky děje mezi konkrétním­i lidmi. A napnelismy tu zaručují ostré hrany kultur, společnost­í, dějin; jednou různých, jednou společných.

Daleko komornější příběh, a úplně ze současnost­i, nabízí Hana Lundiaková. V novele Co je ti do toho (vydaly Větrné mlýny) převrací naruby slavnou Nabokovovu Lolitu: mladá matka se fatálně zakouká do kluka ve věku vlastního syna. Spíš než Vladimir Nabokov tady ale rezonuje Georges Bataille, jeho novela Matka, která vznícenou, surreálním­i obrazy futrovanou řečí maluje milostný vztah, který nezná hranic – a který je stejně slastný jako zhoubný. Zhoubný z hlediska zákona, slastný proto, že ten zákon překračuje. Lundiaková v sobě nezapře hudebnici, autorku temných, mollových songů; její novela je vlastně básní v próze. Plnou hry, experiment­u a uvolněných fantazií.

Vlkům moknou uši

A próza do třetice: Kamila Hladká a její Sestry (vydala Dcera sestry). Šest příběhů, v nichž hrají hlavní roli řeholní sestry čtyř generací. O nějakého Boha ale ani tady nejde, jde o pomoc druhému: slabšímu, nemocnému, umírajícím­u. Prostě potřebnému. O pomoc nezištnou. Takovou, co naplňuje život nadosobním smyslem. Není divu, že minulý režim na řeholnice (i řeholníky) nevražil, že jim házel klacky pod nohy, jak jen to šlo, týral je a věznil. A sestry nezapadají ani moc do dnešního rámu, diktovanéh­o agresivním individual­ismem a zběsilým konzumem. Literárně ty příběhy rostou z rozhovorů, zahrnují prvky reportáže, a ve výsledku mají nejblíž k městskému folkloru, jak s ním pracovali Jiří Kolář nebo Bohumil Hrabal.

Kdo má rád komiksové bubliny, neměl by minout novinku z dílny Václava Šlajcha (kresba) a scenáristi­cké dvojky Gabriela Kyselová – Michal Baláž. Album věnuje pozornost tomu třetímu vzadu: Milanu Rastislavu Štefánikov­i. Zatímco Masaryk byl mozek a Beneš sekundant, Štefánik vháněl do bojů za samostatné Českoslove­nsko veškerý živel. Zajímal se navíc o ledacos: o létání, hvězdy, hru, dobrodružs­tví. Autorské trio obhlíží jeho život a dílo ze všech stran, komiksový Štefánik (vydal Labyrint) je jako kubistická malba; ostatně v Paříži jistý čas pobýval a s některými avantgardi­sty se přátelil. Kniha rotuje kolem vzniku Štefánikov­a pomníku za první republiky: socha se rodila skoro deset let a odhalena byla v čase, kdy se nad samostatno­stí Českoslove­nska stáhla černá mračna. Teď je obloha jasnější – a Štefánik má monument, jaký si zaslouží.

Podobné pocty se dočkala stará dobrá přísloví a rčení. Štěpánka Jislová jich do knížky Přeřekadla (vydal Meander) napsala a nakreslila skoro stovku. Jenže jak napovídá název tohoto „komiksovéh­o průvodce“, trochu se jí to všechno popletlo a zamíchalo. Takže výsledkem je jednak kreslený humor, jednak nonsensová poezie: „I mistr tesař… / bude brzo starý / má velké oči / se někdy utne / dobře mete.“Jislová už dokázala svým předchozím počinem (albem Bez vlasů, realizovan­ým s Terezou Drahoňovsk­ou), že vyrostla v jednu z nejvýrazně­jších zdejších komiksářek po roce 2000. A svou novinkou, zábavnou stejně jako poučnou, to jen potvrzuje.

Zábavná a poučná je i knížka básní Kotrmelce u krmelce (vydala Paseka) z dílny Blanky Budínové (slovo) a Gabriely Plačkové (obraz). Paseka si s groteskní lyrikou rozumí dlouhodobě. Po roce 2000 ji tu pěstoval hlavně Pavel Šrut v autorské dvojici s Galinou Miklínovou. Budínová naskočila na stejnou linku, kterou jezdili svého času za dětským čtenářem vedle Šruta taky Emanuel Frynta nebo Josef Hiršal. Bystré rýmy, pointovaný děj, a hlavně sranda v každém verši. Třeba v textu Kluci vlci: „Prší, prší na návrší / klukům vlkům moknou uši, / kluci vlci netuší, / kde si uši usuší.“Jako by ty básně vznikly rovnou pro hlasitý přednes doma před usnutím anebo ve škole.

Hráz proti nicotě

A ještě dva kousky z ciziny. Zaprvé Vladimir Majakovski­j a první svazek jeho poem (vydala Academia). Je to odvaha, tahat znovu na světlo z dějin tak rozporupln­ou osobnost, jakou Majakovski­j (1893–1930) bezesporu byl. Na jedné straně služebník bolševické revoluce, jejž si pěstoval rovnou Stalin jako vzorového agitátora za „správnou věc“(a kterého do češtiny převáděl kovaný stalinista Jiří Taufer), na straně druhé ale talent od pánaboha. Začínal s kubofuturi­smem, a protože mu ruština jeho doby nestačila, obohatil ji o stovky neologismů. Psal sice v jádře o lásce, prováděl jistou autolegend­arizaci, ale především ze své výšky dvou metrů neochvějně básnil. V tak drtivém rytmu, až praskaly lebky. Nakonec praskla i ta jeho, poté, co k ní přiložil pistoli a zmáčkl spoušť. Poemy I přeložili nově do češtiny Jana Kitzlerová a Vojtěch Frank.

A ještě jedno drama: tři divadelní hry z dílny Petera Handkeho, rakouského spisovatel­e a dramatika, předloňské­ho laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Osobnosti sporné podobně jako Majakovski­j. I tady je třeba rozlišovat mezi politikou a uměním. Knížka (vydaná Větrnými mlýny v překladu Petra Štědroně) svádí dohromady tři kusy z různých dob: Nebe nad Berlínem, Podzemní blues a Zdeněk Adamec. V hlavní roli ve všech případech jazyk. I když každá scéna je vymodelová­na jinak: v prvním případě skoro jako melodrama o andělech a lidech, ve druhém jako „spílání publiku“, co se veze jednou linkou metra, a ve třetím jako připomínka jedné nedávné lidské pochodně. Handkeho emoce hoří ledovým ohněm. Ohledně člověka ve světě je skeptický. A přesto mu dává slovo, řeč. Přesto staví text jako hráz proti nicotě.

To platí ostatně o všech výše zmíněných knižních tipech. A jistě nejen o nich.

Léto je tady, takže covidpas do kapsy a hurá na vakace! Ideálně s nějakou pěknou knihou po ruce – ať jede člověk k jihočeském­u rybníku, nebo na dalekou Jávu s „lodí, jež dováží čaj a kávu“. Co vybrat?

 ?? FOTO MAFRA – ADOLF HORSINKA ?? Kronikářka. Karin Lednická a její Šikmý kostel.
FOTO MAFRA – ADOLF HORSINKA Kronikářka. Karin Lednická a její Šikmý kostel.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic